Drug Me Fest: Šlupky do hlavy, když couráš sem a tam
Drug Me v karlínských Kasárnách. Povedená věc, hromada muziky, úsměvů a princezen. Stromový háj, co chránil před sluníčkem lenochy s pivem a cigaretou. „Messerschmitt“ na kole a diktatura u fotbálku. To je jen pár hesel a úlomků z dvoudenního festivalu garážový hudby, z nichž sobotní program se odehrával už od brzkého odpoledne v pražském Karlíně.
V menším, ale ne malým temným sále, kterej se mohl pyšnit dokonalým nazvučením, jsme se nechali udusávat mohutnýma kytarama. Fotbálek před vchodem do sálu byl přívětivým parťákem v půlhodinkách mezi kapelama ale i během nich, přece jen bylo fakt slušně slyšet i tam. Kontrast temnej sál x sobotní slunečnej den dával hlavám, alespoň tuším, pořádný šlupky.
Teprve druhá návštěva těchto prostor překypující očekáváním a vzrušením se uskutečnila už před čtvrtou odpolední, kdy se člověk (ale vlastně nejen člověk, což) mohl těšit na pražskou bandu The Madhouse Express. A byli to oni, na které jsem přišel jako číslo 1, potom co koncerty řídnou a kluci nejspíš chystají něco novýho, protože v jejich setu se objevily dva nový kusy a člověk klesal ke dnu tou hřejivostí, ke který jejich projev tíhne. Perfektní zvukařina podtrhla virtuozitu, se kterou se kluci nepářou. Věc, kterou šperkujou, je song Time is Lying a jeho provedení v Kasárnách bylo lahůdkový. Kolofona nasvítili tak, že místo vizuálů jsme viděli jeho hyperbolizovaný stín spolu s „jemnými“ údery bubeníka do činelů. Šílenství se mění ve zmatenej monolog kdesi v hlavě. Velká škoda, že se hrálo tak krátce… Snad bude zas nějaká Náplavka, kde to bývá fakt skvělý. I tady to bylo potěšení, jen takhle brzy pouze pro řidší publikum.
Na programu bylo dále vystoupení Metronome Blues, který si moc dobře pamatuju z Žižkostela před Mueran Humanos a kteří mi skoro ubili bráchu tou intenzitou. Na dvacet minut jsem tenkrát zavřel oči a probudil se jako znovuzrozenej, což se teda bohužel nedá říct o bráchovi. V Kasárnách jsme je slyšeli od fotbálku. Lidi chodili sem a tam, mohlo to bejt dobrý, protože kurátoři věděli, co dělají. Dost podobně to bylo s Vellocet Roll, který se mi naneštěstí nepodařilo zatím pořádně slyšet. Krizový situace a nedostatek vlastní koordinace šel ruku v ruce s kolektivním opojením Drug Me Festem.
Pomyslným vrcholem, i když ne tím posledním toho dne, však byli Kill the Dandies! Temnota a červený světýlka podtrhovaly kněžství, který ztělesňuje Sonja, La Petite Sonja! Vrahouni dandyů rozhodně nejsou jednotvární. Skáčou přes vokály, rytmy i tužby. Nejen Moimir Papalescu může být jednoznačně hrdej na to, co se teď s kapelou děje. Jejich poslední album Ron Ron Ron! je zralý jak třešně, co jsou letos o měsíc dřív. Sonju střídá Hank a slušně do toho buší v songu, kterej miluju snad nejvíc – I’m Shining. Nutí do skoku, ale zároveň podsouvá: „Umravni se, tanečníku!“. Tohle byl zážitek a parťáci už začali vzorně sbírat merch. Chceme vás, vrahouni, v létě někde venku. Tiskárna na vzduchu? Náplavka s Madhousama? Co co co?!
Dobrodruh se vydává na průzkum a žlutý lehátka už nechává chladný. Bazén je cílovka a někdo říkal, že je tajnej. Kavárna nabízí taky skvělý pivo, ale i kávu a pochutiny. Atmosféra tam všude, ze sálu, od výčepu, z dětského pískoviště i z chládku pod stromama, píše svoje unikátní poznámky do lidí a taky zabořuje svý drápy opotřebovaný od strun, spulboye nebo limetky. Důležitá ale byla v sobotu hudba – ta byla skvěle nazvučená, dynamická a syrová. Menší koncerty pro všechny u Prastánku taky potěšily uši a často i oči. Vojáci z těchto kasáren dříve rádi prchali třeba za dívkama, my ale spokojeně odcházeli, přičemž Doc Flippers a Full Moon Fiasco zůstali v zádech a pocity byly plně spokojené. Vrátnej už nic nehlídá a tak doufám, že se zas někdy potěším návštěvou Kasáren Karlín. Vlastně to celý bylo hodně o dveřích a jejich otvírání či otevřenosti.
PS: Mrkněte do fb diskuze na fotky, dýchá to z nich.
Drug Me Fest
15. a 16.6. 2018
Praha
Comments
