DVA: Naše texty se sice dají přeložit, ale nemáme jistotu, že správně

Kdysi tak aktivní duo DVA se v minulých letech běžnému posluchači trochu ztratilo z očí, pokud tedy ovšem zrovna nežije počítačovými hrami. V tom případě se jejich hudbě nejspíš ani při sjíždění některých z nich nevyhnul. Po skončení rodičovské dovolené zpěvačky Báry Ungerové se DVA v půli září vrátili na scénu vydáním nového alba Piri Piri. Počátkem října pak vyrazí na turné, během něhož 16. října v Paláci Akropolis novou desku pokřtí. O tom, jakou novou energií chtějí s Bárou předat posluchačům, i o tom, jak coby dávní čtenáři Bradburyho prožívají apokalypsu na své taneční party jsme si popovídali s druhou polovinou dua Honzou Kratochvílem.

Tak jenom na začátek pro jistotu: když se tě normálně česky zeptám, dostanu taky českou odpověď? Ještě jsem totiž nikdy nedělal rozhovor s kapelou, které nerozumím v jejích textech prakticky ani slovo.

No tak já se pokusím odpovídat česky. Snad to bude i trochu smysluplně…

Naštěstí na tom, čemu já nerozumím, vůbec nesejde. Protože z koncertů je mi jasný, že publikum vás obvykle bere nadšeně. Co vám lidi říkají, že je na vás nejvíc baví, a co na tom naopak nejvíc baví vás?

Odpovědět na první část otázky je složitý, protože nevidím do hlav těch lidí, co na nás chodí. Ale co nám tak říkají, tak je baví to, že jim naše věci třeba připomínají nějaký emoční stav, který už někdy prožili. A taky se jim líbí to, že hrajeme energicky. Lidi, co nás poslouchají, taky říkají, že je to pro ně hodně obrazotvorný, že si u toho dokážou představit něco jako kus filmu.

Slova a jejich obsah jim tam tedy nechybí?

Já bych řekl, že jak komu, je to hodně individuální. Třeba já osobně to mám s hudbou tak, že kolikrát mám problém s posloucháním takové, u které textu rozumím. Někdy to v mém mozku vypadá, že z mého pohledu říká něco jiného hudba a něco jiného text. Takže rád poslouchám kapely, které zpívají jazykem, kterému už vůbec nemůžu rozumět. Nějakou informaci z toho sice mám, ale hůř se popisuje. Pro mě osobně není srozumitelný text v hudbě úplně důležitý.

No a je tedy ve vašich textech ta informace někde skrytá, a já ji coby posluchač jenom nedokážu najít, nebo tam ani nemá být?

Třeba ze začátku jsme první tři roky pracovali tak, že jsme vycházeli z reálných jazyků. Takže na první desce máme písničku Vals Liepája, která má základ v jedné lotyšské lidovce. Já mám prostě hodně rád Pobaltí, už od 90. let jsme tam s kámošem jezdili stopem. Pro mě jsou nejoblíbenější země u Baltského moře. Asi proto jsme z toho vycházeli. Ta písnička vznikla tak, že jsme vzali lotyšský text, trošku ho přeskládali a doplnili některá slova a pak jsme udělali český i anglický překlad. 

A osvědčilo se vám to…

Zrovna u téhle písničky až tak, že se tam stala super věc – jedna lotyšská kapela udělala její  předělávku s tím, že vzali český překlad, taky si domysleli nějaká slova a přezpívali to zase česky. To mi přišlo jako pěkná interakce. A teď čím víc postupuje čas, tím víc tvorba textu funguje tak, že já nejdřív přinesu hudbu. A pak se snažíme postupovat tím způsobem, že si představím nějakou situaci, která by mohla být ve filmu, nebo ji vidím v realitě a říkám si, že by se mi k tomu líbil soundtrack. S tímhle pocitem si tu hudbu dělám, ale Báře o tom ani neřeknu. Většinou bereme rovnou první nahrávky, protože bývají nejlepší, a Bára si do toho začne zpívat rovnou v těch slovech, a přitom to hned často nahráváme. 

Takže si to nejdřív ani nemusí pamatovat?

Bára z toho taky má nějaký pocit, co to má vyjadřovat, a to už v té první fázi. Bára si potom z nahrávky ta slova opíše, naučí se je a zase ex post, když už jsou ty písničky úplně hotové a třeba je i nějakou dobu hrajeme, uděláme překlady do češtiny a angličtiny. Takže ta jakoby racionální informace se dohledat dá, ty texty prostě existujou, informace existuje.

DVA / Foto Karolína Ketmanová

Když jsem u textů z nové desky tyhle překlady četl, tak jsem si říkal, jestli to přesto není zase nějaká mystifikace, jestli nemůžou být nějaký fake. Jestli se v tom nesrozumitelném originále nezpívá o něčem úplně jiným a jestli to není zase nějaký další šťouchnutí do posluchače…

Není. Mělo by to být tak, že by překlady textů měly vyjadřovat to, o čem se v písničce zpívá. Ale je to trošku práce toho typu, jako když se najde nějaké písmo dávné civilizace a my ho podle nějakých znalostí zákonitostí jazyka umíme rozluštit. Takže ty texty se určitě dají přeložit. Ale stoprocentní jistotu, že je to úplně správně, tu my nemáme.

Čili se to dá zjednodušit, že postupujete vlastně obráceně než slavný Tolkien, který si nejdřív sepsal svoje bájné dějepravy a jazykové příručky řečí svých elfů a trpaslíků a další havěti a teprve pak do svých příběhů cpal slova tak, aby to tomu odpovídalo?

Takhle důkladní samozřejmě nejsme. Je to víc intuitivní, ten jazyk nemá žádný systém. Vlastně bych řekl, že my svůj jazyk používáme spíš jako další hudební nástroj. Na úplném začátku jsme přemýšleli, jakým jazykem budeme zpívat, a s češtinou jsme si úplně nevěděli rady, protože podle mě příliš limituje to, co s ní v hudbě můžeš dělat. V něčem to s ní v hudbě vypadá tak nějak divně, nebo to s ní prostě jenom neumíme. Možná se to někdy stane, ale to nemůžu nějak ovlivnit, třeba nám to jednou přijde jako dobrý nápad, nebo ne. Nevíme.

Abych se přiznal, poslouchat vaše věci doma deskách mě na rozdíl od vašich koncertů moc nebaví, asi bych na to potřeboval ty texty srozumitelnější. Ale na koncertech se mi vždycky líbila ta energie, kterou jsem ovšem na nahrávkách moc nenašel. Je to jenom moje chyba, nebo vám už nějací jiní posluchači řekli něco podobného?

Ne, to byl celkem perfektní postřeh. Já jsem postupem času zjistil, že jsou různé typy lidí a pro nějakou skupinu lidí je to sdělení a text prostě zásadní. Někomu se vkus utváří z něčeho a jinému zase z něčeho jiného, a nemusí to souviset třeba ani s věkem. A co se týče energie, tak je pravda, že koncerty takové naživo byly, ale na deskách se nám to tam úplně nedařilo dostat. Zůstávali jsme někde na 75 procentech naší představy, jak by to mělo být. Takže i proto jsme to na nové desce to řešili víc hudebně. Lidi nám říkali, a asi to tak i bylo, že naše nahrávky jsou trochu melancholičtější, míň energický než písničky při živém hraní. A na nové desce jsme si proto řekli, že do toho potřebujeme dostat víc energie. Ostatně taky proto jsme oslovili producenta Tima Brinkhursta. Naše témata už byla na správné trajektorii k větší energii, ale ještě jsme k tomu potřebovali něco navíc.

Čím jste tam tu větší energii dodali? Že by to bylo víc nahlas?

Spíš je to dané tím, že jsme tam nahráli mnohem víc perkusních nástrojů. Třeba i tak, že jsme oba dva seděli u bicích, Víc se do toho dostal ten základní pohyb, když člověk do něčeho prostě buší jako hluchej do vrat.

Asi už jsem na vaši hravost příliš starý anebo potřebuju víc informací, ale když třeba v tiskové zprávě k nové desce píšete, že je „nejletnější“ a že jste prodělali klimatickou proměnu ze „seveřanů“ na „jižany“, tak si toho pod tím nedokážu moc představit. Jak bys to přeložil posluchači, který netuší, o čem je řeč, nedokáže najít kontext?

Tahle věta souvisí s tím, že když jsme to loni v Praze ve studiu Ondřeje Ježka nahrávali, tak zrovna byla ta největší vedra. Bylo to úmorný, léto se hrozně táhlo. A jedna z rovin nové desky vychází z toho, že oba máme strašně rádi Raye Bradburyho a zároveň vidíme, že ve společnosti existuje pocit, že se svět řítí do nějaké záhuby, a ten pocit je možná reálný. A možná taky ani nemusí, ale s přibývajícím věkem člověk má pocit, že se svět řítí do katastrofy. Právě Bradbury má v povídkách tuhle rovinu velmi často obsaženou, že existuje nějaká apokalypsa, která se možná děje, možná ne, a někteří lidi ji už cítí nebo vidí, jiní ne, někteří se jí bojí, někteří naopak ne. A jedna z rovin nové desky je, že možná už v nějaké takové apokalypse jsme, ale jsme přitom pořád na té své party v parném létě, kde se tancuje.

Obraz je to krásný, ale tu odpověď na rozpor mezi severem a jihem mi to úplně nedává.

Já jsem si to představoval jako obří silvestrovskou party na břehu Baltského moře. Je tam sice mlha, ale není až taková zima, což je dost divný, lidi tam chodí jenom v mikině, což takhle na severu je zvláštní. Svítí tam světla, lidi tancujou, ale když se do toho ponoříš, tak najednou zjistíš, že ten, co byl ještě před chvílí vedle tebe, najednou někam odešel a už se nevrátil. Je to sice jenom takový pocit, ale člověk si říká, co kdyby se v mlze za hranicí té párty dělo něco, o čem nevím, jestli je to vážný, a třeba to ani vážný není. Je to apokalypsa, nebo není?

A je, nebo není?

Jedna z rovin je taková, že to sice vyjadřuje tenhle pocit, ale nemá to vyznít pesimisticky. A pak je tu za mě druhá rovina té desky, která má vyjadřovat pocit, že se člověk třeba dostane do nějaké problematické situace a nesedne si na gauč a nepropadne depresi, ale vyrazí ven s tím něco udělat. Ale tohle jsou nějaké filozofické nadstavby, desku jsme určitě primárně nedělali s tímhle, jenom se ty vrstvy postupně odkrývají.

Tak už dost teorie a zase trochu praxe. V době největší slávy před několikaletou přestávkou jste projeli skoro celý svět a fanoušky jste měli na většině kontinentů. Máte pocit, že jste úplně využili to, jak jste měli hezky našlápnuto, nebo to byla jenom taková rychlá spanilá jízda, a tím to haslo?

Mám pocit, že jsme to využili, i když jsme přestali koncertovat, protože Bára měla dvě malá děcka a byla na rodičovské. Tehdy jsme si řekli, že by byla blbost to hrotit někde na koncertech. Ale děláme taky soundtracky k videohrám, takže jsme se k tomu jenom víc přesunuli. A protože videohry mají celosvětový dosah, tak jsme z mého pohledu z té světové scény nikdy vlastně nevypadli, jenom jsme svou aktivitu přesunuli jinam. A zrovna videohry jsou třeba pro mě ta nejlepší práce na světě, ale dá to hodně práce, jedna videohra a její zvuky, to se dělá třeba tři roky. Takže to určitě není jenom nějaká bokovka, naopak je s tím mnohem víc práce než natočit desku. Ale co mě překvapilo je, že ta videoherní komunita se s tou čistě hudební komunitou úplně neprotínají, jsou to dva odlišné světy. Myslel jsem si, že když to tak u mě funguje obojí, že to tak bude i jinde, ale rozhodně tomu tak není.

Tak já bych to uzavřel posledním krátkým dotazem. Zase bych se inspiroval tou tiskovou zprávou, kde píšou, že jste si za 18 let na české a mezinárodní scéně našli pevné místo. Tak já se ptám, kde to místo je?

Už jenom to, že tady spolu sedíme a děláme rozhovor, je svého druhu pevné místo. Jako pevné místo pro kapelu si představuju to, že když má někde koncert, tak že tam přijdou lidi, a že to tedy funguje. A to nám tedy přijdou.

Comments

comments