30 dní se Životem v éteru: Rozhovor s Davidem Litvákem
7.8.2023 vyšla knížka #zivotveteru. V období do 7.8.2024 na vás čeká série tematických příspěvků: ukázky, fotky, audio… představíme vám i spolupracovníky, kteří se podíleli na jejím vzniku. Máme i výroční soutěže o ceny!
Dnes si přečteme povídání s Davidem Litvákem, který mimo jiné vydával časopis Point 91,9.
Logo Pointu na dobové pohlednici
Vydával jsi časopis, který byl navázaný na Radio 1 a dneska už se o něm moc neví. Můžeš shrnout, o co šlo?
V roce 1992 se dali dohromady lidi z Radia 1 a firmy Legend, která vydávala zejména sci-fi knížky. Měli zájem vytvořit časopis, který by vycházel z toho, co se v rádiu vysílá. Jmenoval se Point 91,9 a vyšla dvě úspěšná čísla.
Stránka z časopisu Point: v reklamě na nápoj Ďáblík figurovali i Vladimír Vintr a David Litvák (vpravo)
Co čtenáři v časopise mohli najít?
Byl to pokus o hudebně společenský magazín. Figurovaly v něm rozhovory nebo profilové články kapel. V jednom z čísel vyšel třeba rozhovor s Ecstasy of Saint Theresa nebo třeba texty o kapelách Prouza a Priessnitz. Časopis měl jenom 32 stránek. Mrzelo mě, že si lidi zaplatili předplatné a peníze už nikdy nedostali zpátky.
Vnitřek časopisu s všitým programovým přehledem
Problém nastal kvůli prodejům?
Počítali s tím, že jim tržby z prvního čísla zaplatí výrobu druhého i třetího čísla. To se ale nestalo. Už s vydáním prvního čísla nám oznámili, že nemají prostředky, abychom pokračovali. Takže jsme se jen dohádali o tom, čí je to vina a kdo za neúspěch může. Nicméně bez jakékoliv jiné mediální podpory mimo vysílání Radia 1 prostě nešlo vydávat celostátní časopis. Za takových podmínek to nemohlo dopadnout jinak.
Vnitřek časopisu Point
Kdo tvořil články a fotky?
Připojili se různí lidi z rádia. Texty psali Josef Sedloň nebo Jana Valková-Ježková. Časopis jsme dělali s Pavlem Urbánkem, který byl tou dobou stále spojený s Radiem 1. O distribuci se staral Petr Wegner, který bubnoval v Ecstasy of Saint Theresa.
Inzertní strana časopisu Point
Jaké byly začátky tvého napojení na Radio 1?
Kluci dostali vysílačku od jedné francouzské strany, která měla vazby s Demokratickou iniciativou, kde působil Ondřejův otec Karel Štindl. Ale úplně nevěděli, co s ní a nebyly připraveni, aby se ujali rádiového vysílání. Ondřej obvolal své známé včetně mě, jestli bychom do toho šli. Vybavuju si počáteční dohady, kdy si partaj představovala, že bude rádio sloužit jako platforma pro propagaci jejich stranických názorů.
Vnitřek časopisu Point
Co vlastně byla Demokratická iniciativa?
Vznikla už za bolševika jako disidentská organizace. Shodou okolností jsem byl členem studentské sekce Demokratické iniciativy, kde nechyběl ani Michal Semín z dnešní Akce D.O.S.T. Dělali jsme například dokumenty, jak by se mělo změnit školství a podobně. Asi týden před listopadem 1989 si podali přihlášku, aby byli ustanoveni jako opoziční politická strana mimo systém Národní fronty. První vysílačka tedy přišla od této Demokratické iniciativy a potom se začalo řešit, jestli je vlastně rádio reálné, jakým způsobem zajistit jeho provoz a tak dále. Jednalo se s francouzským rádiem NRJ, od kterého jsme získali vybavení, které se používalo na Zeleném pruhu.
Jak jsi v tom figuroval ty osobně?
To, že jsem měl něco společného s Demokratickou iniciativou, vlastně nijak nesouviselo se vznikem Radia 1. Byli jsme hlavně kámoši a věděl jsem, že jde o fajn lidi. Naše parta se hodně motala kolem peďáku, kde jsme studovali. S Ondřejem jsme už před revolucí organizovali studentské aktivity proti vedení školy a byli jsme spolu ve stávkovém výboru. Spousta spolužáků se takhle dostala do rádia. Jirka Neumann, Petr Bidlo, Pavel Hronek i Vladimír Vintr studovali na peďáku.
Když začalo vysílání, tak jsi v rádiu vykonával jakou roli?
Ještě na Zeleném pruhu jsme dělali vysílání do zdi, to bylo zábavné. Pak se začalo zjišťovat, že to není úplně jen tak a musí se založit společnost s ručením omezeným. Nastalo první lámání chleba, kdy jsem vyměkl a nechtěl se kvůli rádiu zadlužit. Takže jsem do toho nešel jako podílník. Už na peďáku vznikla agentura se zkratkou TRS, už si ani nepamatuju, co přesně znamenala. Nejdřív jen tiskla letáky, potom se ale předělala na s. r. o. a provozovatele Radia 1.
Potom jsi ještě někdy vysílal?
Když se vysílalo pod Stalinem, tak jsem si vysílání asi na půl hodiny zkusil. Ale zjistil jsem, že nemám kuráž na to, abych vykládal do éteru. Tou dobou jsem pracoval v Tiskovém odboru a díky tomu zároveň psal komentáře do Českého deníku a chystal jeden program pro Radio 1. V sobotu odpoledne běžela půlhodinka o společnosti a politice, kam jsem občas přispíval. Fungovalo to tak, že jsem Pavlu Urbánkovi poslal text, který přečetl na mikrofon. V tu dobu ještě podobná relace v souvislosti s Radiem 1 nevypadala divně.
Vnitřek časopisu Point
Stereo & Video se drží
Ale nakonec ses vydal do jiných médií a vydával časopisy, že ano?
Stále jsem dělal v Tiskovém oboru na vládě, když za mnou přišel Vláďa s tím, že bychom mohli vydávat časák. Společně s Michalem Kodešem jsme ukončili tuhle tehdejší práci a začali vymýšlet Point 91,9. Vznikla dvě čísla, a pak jsem chvilku nedělal nic.
Na základě téhle zkušenosti jsem ale dostal nabídku dát dohromady časopis Stereo & Video. Hifisti ho drží nad vodou, vychází totiž dodnes. Okolo magazínu vzniklo vydavatelství s mnoha tituly, které pak postupně s finanční krizí zanikaly. Nedávalo mi smysl být ředitelem vydavatelství, co nabízí jen jeden časopis, a radši toho nechal. Vydavatelství z velké části patřilo lidem z Datartu v čele s Pavlem Slámou. Svého času vydělávalo hodně peněz, ale trh se prudce měnil. Dneska Stereo & Video funguje tak, že se samotní redaktoři starají o distribuci a shánění inzerce.
Do Datartu chodilo mnoho lidí okolo Radia 1. Znal jsi dobře lidi, kteří firmu provozovali?
V Paláci kultury sídlila půjčovna cédéček, kterou provozoval Datart. Pracovali v ní třeba Ivan Klátil a Zbyněk Heřmánek, kteří pak taky vysílali. Pro Point 91,9 i samotné Radio 1 tahle půjčovna představovala nejlepší zdroj, jak se dostat k deskám, abychom je mohli recenzovat nebo pouštět. A Pavla Slámu hudba hodně zajímala, už v 80. letech pořádal rockový festival.
Léta opojení
Jak dneska vzpomínáš na první roky, kdy se Radio 1 etablovalo?
Ta doba byla skvělá hlavně v tom, že jsme mohli dělat spoustu věcí, které dlouho působily jako úplně nemožné. Nemyslím, že by někdo z nás měl před listopadem 1989 sen, že bude mít vlastní rozhlasovou stanici. Když se možnost ukázala, tak všechno začalo dávat smysl. Udělat rádio, které bude hrát hudbu, co jde poslouchat? Skvělý nápad. Týkalo se to i vydávání časopisů.
Jaké emoce ti ještě vytanou, když si toto období zkusíš vybavit?
Při sametové revoluci mi bylo 22 let. Šlo o tak velkou změnu života a celkového nastavení, že jsme byli ještě o několik let později opojení z toho, kde vlastně žijeme. Měl jsem ostřejší střet s realitou, když jsem pracoval na vládě. Pochopil jsem, že skončila doba euforie, když jsem jel v noci do práce – dělal jsem monitoring tisku, takže nezbývalo, než přes noc přečíst všechny možné noviny a vybrat z nich zajímavé články. Na tramvajové zastávce se mě nějaký ožrala ptal, kam jedu. Hrdě jsem odpověděl, že jedu pracovat na vládu do tiskového odboru. Zmlátil mě strašně. Došlo mi, že skončila zábava. Jinak ale konečně šlo dělat věci s tím, že ti nikdo nic nezakazuje!
A co vy?
Máte rádi rádio? Případné zážitky, poznámky, reakce, příběhy, obrázky a vzpomínky ke sdílení nejen na téma Radio 1 směle posílejte na komankova@gmail.com.
O knize
Život v éteru je kniha o Radiu 1 a začátcích soukromého rozhlasového vysílání v Čechách. Vyšla v srpnu 2023 jako první kniha vydaná protišedi. Má 352 stran, přes 500 fotografií a v současnosti je v prodeji druhý dotisk. Napsala ji Jana Kománková, od roku 1993 dodnes nepřetržitě DJ Radia 1, jinak kulturní novinářka.
Kam pro ni
I nyní je v běžné síti knihkupectví a eshopů, k dispozici je také audiokniha.
Comments
