30 dní se Životem v éteru: Rozhovor s Honzou Dědkem

7.8.2023 vyšla knížka #zivotveteru. V období do 7.8.2024 na vás čeká série tematických příspěvků: ukázky, fotky, audio, nevydané bonusy… představíme vám i spolupracovníky, kteří se podíleli na jejím vzniku. Máme i výroční soutěže o ceny!

Dnes si přečteme povídání s Honzou Dědkem. Dnes je moderátorem talk show, ale i on stejně jako spousta dalších kulturních osobností prošel kdysi Radiem 1. Dokonce namluvil i oblíbený jingle „Radio 1 – to žeru“ a parodický „Co? Na co? Neeee, já jsem přeladil na Radio 1!“ což byla narážka na tehdejší telefonické soutěže populární v 90. letech: pokud se náhodně obtelefonovaný člověk místo běžného haló ohlásil větou, že přeladil na Kiss nebo jaké to bylo rádio, získal finanční cenu.

Honza tehdy pracoval v časopise Rock & Pop jako redaktor.

Dostal ses do rádia přes Rock & Pop?

Všechno se to dělo paralelně, myslím, že roli sehrál Mirek Šulc. Pravidelně jsem chodil do klubu, kde pouštěl naše milované kapely. Chodili tam mladí členové Ecstasy of Saint Theresa a nepochopitelně se trsalo třeba na My Bloody Valentine. Psal jsem tou dobou zároveň do Uni a Mirek mě představil s Jirkou Neumannem. Vzpomínám si, že na své první vysílání jsem nedorazil. V noci jsem totiž dostal šílené horečky a sháněl jsem za sebe asi ve čtyři ráno náhradu. Zkušebním vysíláním mě provedl Michal Máka, přistupoval jsem k tomu velmi zodpovědně. Doma jsem si připravoval playlist písní, které budu hrát za sebou, psal jsem si, co budu mezi nimi říkat, a zkoušel si, jestli to dramaturgicky a tóninou bude ladit. U Michala jsem měl zhruba půlhodinu, ale hodně mi na ní záleželo. Bunkr, Radio 1 i Rock & Pop byly hodně propojené.

Tradiční norské jídlo

Měl jsi u prvních vysílání trému?

No jasně, úplně jsem koktal. Vím, že jsem měl ve výběru z nějakého důvodu skladbu Norwegian Wood od The Beatles, ale omylem ji představil jako Norwegian Food. Michal Máka si ze mě pak dělal srandu a do vysílání se ptal, jaké je tradiční norské jídlo. Vzpomínka mi utkvělo v hlavě 30 let, takže to byla trauma. Lámal jsem si hlavu, abych nevytáhl špatnou šavli nebo abych si vyjel a zase vypl mikrofon. Tehdy do studia zavolal Vladimír Vintr a jen oznámil: „Nevysíláš, je ticho.“

 

Připravoval sis takhle detailně i další relace, nebo jsi spíš improvizoval?

Zpočátku jsem se budil snem, že mám ve studiu ticho a rádio nehraje. Vím, že jsem se jednou u nějaké slečny probudil asi ve čtyři ráno a rychle něco pustil na kazeťáku, protože se neozývala žádná hudba. Zážitek z vysílání byl tak silný, že se prolnul do noční můry. Pak si ale člověk zvykne a postupně přejde do improvizace. Tenkrát bylo Radio 1 vyhraněné, někdo hrál jenom kytarovky, jiní už jeli taneční scénu a elektroniku. Každého šlo poznat podle stylu. Máka, Zima, Sedloň hrál každý jinak. Víc jsem uvažoval nad tím, co popadesáté říkat třeba o kapelách jako The Cure. Ve výsledku jsme ale vždy hráli svoje oblíbené písničky. 

Nosil sis vlastní kazety a cédéčka?

Pamatuju si, že jsme vozili nosiče z Glastonbury. Odehrál se koncert a za pár hodin ho tam měli na kazetě. Nakupoval jsem toho hodně, po příjezdu zpátky do Česka jsem disponoval hudbou, kterou nikdo jiný neměl. Kazety a cédéčka vycházely taky jako přílohy časopisu NME, proto jsem si ho předplatil. Člověk byl za krále, když pak na Radiu 1 pustil speciality jako předělávku The Velvet Underground od Suede. Dokonce i z dovolené v Řecku se dalo přivézt něco ve smyslu tamního Čechomoru a klidně si ho pak pustit ve vysílání.

 

Techno nechtěli

Vybavíš si reakce posluchačů?

Milostné dopisy jsem nedostával, ale přišla mi nabídka, že když zahraju nějakou píseň, tak mě slečna pozve na cheeseburger menu do Mekáče, protože tam zrovna měla brigádu. Zahrál jsem, a pak zavolala, že si dělá srandu, ale v žádné restauraci nepracuje. Čtyři hodiny jsem ve vysílání jel zkreslené kytary, proto mi volali hlavně lidi z party, protože je bavila podobná muzika. Nikoho by nenapadlo, aby zrovna mně zavolal o techno nebo třeba Iron Maiden.

Honza v roce 2009, foto Petr Novák, Wikipedia

Machroval jsi před kamarády, že jsi rádiový DJ?

Vlastně ani nevím. Možná jo, ale přesně si to nevybavuju. Většina kámošů pracovala v gramofirmách, pořádali diskotéky nebo se nějak motali kolem muziky. Když jsem začal vysílat, už jsem měl školu za sebou. Po šesti letech jsem úspěšně dokončil stavební průmyslovku a už jsem psal pro Rock & Pop a moderoval na Radiu 1. Ale skvěle fungovaly diskotéky v Bunkru, dělat tam DJ něco znamenalo. Za 7 minut a 2 vteřiny stopáže Stairway to Heaven šlo stihnout spoustu věcí. Navíc nám bylo mezi 20 a 25 lety, strašně se chlastalo a lidi nosili panáky třeba jen za zahraný song, co měli rádi. Zejména Němci, jejich oblíbené kapely byly Nirvana a Metallica.

 

Pamatuješ si nahrávání jinglů pro Radio 1?

Ondra Ježek mě pozval k sobě a dal mi mrkev. Já chroupal a říkal: „Radio 1. To žeru.“ Myslel jsem si, že je jingle super, ale nikdo mě nepoznal. Nápad se mi ale líbil, Ondra byl hodně kreativní, tak jsem mu vždycky nosil nápady. Ale už nikdy žádný nevzal.

 

Vykrádačka a konec

Kdy jsi vlastně z rádia odešel?

Bylo léto na konci 90. let a já své odpolední vysílání končil skladbou Shiny Happy People od R.E.M. Lidi jsem vyzýval, aby byli šťastni. Mezi tím mi vykradli byt. Vzali asi 2 500 cédéček, aparaturu, kytary, počítač i oblečení, aby měli věci v čem odnést. Vyrazili zámek a utrhli dokonce i pevnou linku. Šel jsem si proto zavolat k sousedce, která mi popsala, že nacouvali dodávkou k mému přízemnímu bytu a při vynášení mých věcí poslouchali, jak zrovna vysílám na Radiu 1. Sousedce utkvěl v hlavě jeden z jinglů, a tak si všechno spojila. Šlo o zlomový bod, končil jsem tou dobou v Rock & Popu a začínal psát pro Reflex. Hudební scéna už mi po těch asi sedmi letech začínala lézt na nervy.

 

Proč ses rozhodl zrovna pro společenský týdeník?

Lákalo mě, že bych mohl jako novinář dělat rozhovory úplně se všemi. Za pana doktora Bílka to v Reflexu bylo velmi benevolentní. Dalo se cestovat a člověk mohl vyzpovídat třeba výtvarníky nebo režiséry. Rock & Pop jel striktně hudbu a myslím, že jsem tam prožil nejlepší léta magazínu. Okolo roku 1998 navíc už rozhovory se zahraničními kapelami dostával stejně spíš Reflex než Rock & Pop. Skončil jsem s diskotékami i rádiem.

Máš pocit, že si z něco z rádia neseš s sebou až doteď?

Šlo o nádherné časy. Když se řekne Radio 1, tak si vybavím noční směny v Bunkru, kdy za dveřmi hrála diskotéka a navzájem jsme si půjčovali cédéčka. Pamatuju si na dlouhý bar a večery, jako když na mejdan přišli Sebastians rovnou ze studia. Absolutní svoboda 90. let. Kolikrát se někomu nechtělo jít ze směny domů, a tak jsme vysílali společně třeba s Vojtou Komárkem. Jednou jsme do vysílání předčítali sexuální poradnu z Bravíčka. Člověk si mohl říkat leccos. Částečně jsem si vyzkoušel věci, které dělám dneska.

Je něco, co tě na formátu rádia nebavilo?

Chyběla mi odezva lidí. Člověk má občas pocit, že mluví do zdi. Každé úterý chodím asi na deset minut k Daliboru Gondíkovi na Dvojku, vždycky přinesu pět písniček a něco si o nich povídáme. To mě baví, ale neumím si představit, že bych ve studiu zase seděl sám proti mikrofonu. Asi už nemám učitelskou tendenci představovat posluchačům nové songy. Jednu dobu jsme z Rock & Popu museli chodit do rádia představovat časopis. Bavilo mě si k tomu zvát autor – přišel takhle Bezr nebo Konrád. Došlo mi, že je super si za mikrofonem s někým povídat. Byla to zásadní kapitola, uvědomil jsem si, že k povídání v médiích potřebuju někoho dalšího. Obdivuju Luďka Staňka alias Rodrigueze, že dělá stand-up, kdy jen přijde na pódium sám s mikrofonem v ruce.

Díky!

 


A co vy?

Máte rádi rádio? Případné zážitky, poznámky, reakce, příběhy, obrázky a vzpomínky ke sdílení nejen na téma Radio 1 směle posílejte na komankova@gmail.com.

O knize

Život v éteru je kniha o Radiu 1 a začátcích soukromého rozhlasového vysílání v Čechách. Vyšla v srpnu 2023 jako první kniha vydaná protišedi. Má 352 stran, přes 500 fotografií a v současnosti je v prodeji druhý dotisk. Napsala ji Jana Kománková, od roku 1993 dodnes nepřetržitě DJ Radia 1, jinak kulturní novinářka.

Kam pro ni

I nyní je v běžné síti knihkupectví a eshopů, k dispozici je také audiokniha.

 

 

Comments

comments

Vyhledat