Fatamorgana: Nalezení tajemné krajiny ticha

Foto Iryna Drahun

Hrdinný tichý přízrak vznášející se mezi inscenacemi soutěžícími o dosažení co nejopuletnějšího dojmu. Fatamorgana se mezi nimi prosmýkla a ukazuje něco zcela jiného. Stala se fata morgánou mezi svými. Jevem, umožňujícím vidět něco vzdáleného ve vzduchu atmosféry. Zrcadlí se, zároveň ukazuje a odhaluje.

V inscenaci nejde o bohatou scénografii s impozantní kostýmy a mnoha rekvizitami, vynucující si pocit obdivu až barokního. Fatamorgana je svá. Je tichá. Je tmavá. Je třpytivá. Je smutně osamělá, stejně tak současná.

Taneční představení Pawla Sakowicze není na scéně žádným nováčkem. Jedná se již o 2. reprízu uvedení tohoto představení. Tento červen bylo možné představení shlédnout rovnou 3x, čímž se ukončila sezóna. Kdo však nestihl dorazit, a i přes to by měl o shlédnutí inscenace zájem, bude se pro úspěch opakovat ještě 8. a 9. 10. 2023.

Neviditelná záře

Proč však inscenace stojí za to? My jsme si vybrali poslední termín sezóny, a tedy 19.6., který byl prý, ze slov tanečníků, nejobsazenějším termínem. Sál byl zcela zaplněn, dokonce se musela přidávat místa k sezení, kvůli čemuž jsme jako diváctvo ochotně akceptovali pár minutové zpoždění.

Počátek. Tma. Ticho. Jen letmé zvuky a na pódiu nikdo. Nic. Jen monumentálně se tyčící černá opona v pozadí. Tanečníci se na scéně začali pomalu, jednotlivě objevovat, avšak všichni zády. Bez zájmu o diváctvo, ve svých světech, omámeni jakousi neviditelnou září před sebou. Záda černě oblečených, třpytících se postav v letmých pohybech.

Scéna se zaplnila záhadností. Nevysloveným mystičnem. Tanečníci začali provádět podivuhodně sofistikované a hlavně velice pomalu vykonávané pohyby jako z jiného světa. Započalo zkoumání krajiny. Ale jaké, když na scéně nic není? Té imaginární, v hlavě každého z nich. Mohli jsme tak být svědky mistrného využití scénografie v její totální absenci. Tanečníci zkoumali prostor, předměty i sebe mezi sebou. Scéna, tedy ač byla kromě postav zcela prázdná, začala působit plně. Tanečníci překonávali imaginární překážky, pomáhali si v jejich překonávání navzájem, díky čemuž odhalovali imaginární prostředí nám, divákům, i dalším tanečníkům. Co nevyjádřily jejich pohyby, vyjádřila hudba. V jednu chvíli se člověk ocital v lese, v druhou v nicotě, ve třetí pod přistávajícím vrtulníkem.

Foto Iryna Drahun

Scénu s imaginárním vrtulníkem je dobré vypíchnout, jelikož mistrně demostruje využití jednotlivých prvků v inscenaci. Zvuk představil dojem přistávajícího vrtulníku, míra třasu v pohybu tanečníků jeho lokaci. Novodobý druh pantomimy se zvukovou krajinomalbou.

Promyšlená pomalost

Ač se jednalo o představení taneční, pohybu v něm bylo s mírou. S hodně promyšlenou mírou. Všechny pohyby byly prováděny pomalu, vědomě až budhisticky. Divák si tak mohl všimnout rozdílností ve kvalitě pohybů, které byly jednotlivými performery využívány. Každý následující svou fata morgánu byl nucen k pohybu. Pohybu s využitím častých repetic, vedeným přesně, vypadající náhodně, působil až místy autistickým dojmem. Stejně tak choreografie, ač mohla působit improvizačně, byla týdny a měsíce pilně nacvičována k dokonalé přesnosti. Když jsme se ptali Adély, jedné z tanečnic, zda-li byla před představením nervózní, odpověděla že vůbec, že už nemá, po tolika zkouškách, čeho se bát.

Z reakcí některých diváků působila inscenace místy prý „až nudně“. Když se však člověk do představení skutečně vžil, mohl pocítit míru podivného klidu, mystického abstraktního zenu, způsobeného právě promyšleností a pomalostí jednotlivých pohybů.

Jediné, co se někdy trochu odklonilo a více odvázalo, byla hudba. Dalo by se čekat, že intenzita hudby bude reflektována v nějaké z částí rychlejšími pohyby ve větším rozsahu, ale to se ve světe této Fatamorgany neobjevilo. Je spíše klidná, sofistikovaná a mystická, nežli excentricky výbušná. Přesto plná změn.

Proměny se objevovaly ve všech sférách. Ve scénografii formou postupně se odhalující červené opony zpod prvotní černé. V hudbě formou vytváření všelijakých prostředí. V dojmech díky performerům samým, interagujícím spolu, jindy s oponou jindy jen sami se svým světem.

Mystičnost celého představení byla podpořena využitím, již zmíněné, opony spolu s červeným osvětlením, což dohromady připomínalo scény, jako z obráceného světa proslulého Twin Peaks. Potemnělost se závany vzpomínek a melancholie.

Atmosféra byla podpořena i kostýmy vytvořenými Pawlem Sakowiczem. V hlavní roli černé, celkem normálně působící oděvy každodenního dne ozvláštněné třpytem. Normálnost s prvkem něčeho zvláštního a proměnlivého. Každý performer měl svůj vlastní oděv, reflektující nejspíše jeho samého. Sukně, kalhoty, široké, volné…jednotné v černotě. Zajímavé je zmínit fakt, že ač na představení byly použity nějaké kostýmy, na plakátech jsme mohli vidět jiné. Ač stále černé, byly to lidé v reálně krajině, tudíž v jiných kostýmech. Zde se ocitali v krajině imaginární, tudíž byly i převlečeni do jiných oděvů, které tuto rozdílnost ukazovali.

Výsek ze sna

Představení je těžké shrnout, či vůbec nějak slovně definovat. Jednalo se přece jenom o fata morgánu, na kterou by si měl každý vytvořit svůj názor. Ani samo představení nemělo přesně daný příběh, vedoucí odněkud někam. Šlo spíše o plynutí ve vymezeném čase o různých částech. A právě to je na představení skvělé. Působí jako jakýsi výsek ze sna. Na představení přijdete, prožijete ho spolu s performery, a pak opět odejdete, jako ve snu. Nemá určitý konec, ale i tak víte, že se stal a vy jste byli jeho součástí.