Mistři klasické hudby: César Franck
By Pierre Petit - This image is available from the New York Public Library's Digital Library under the digital ID 1158368: digitalgallery.nypl.org → digitalcollections.nypl.org, Public Domain
Kdo byli největší mistři klasiky? Jak žili, s čím bojovali? Jak souvisela hudební tvorba a historické milníky? Přečtěte si každý týden o jednom ze slavných skladatelů od renesance po 20. století. Díky spolupráci s nakladatelstvím Muzikus se celý následující rok (a ještě kousek navíc) můžete těšit na sérii profilů těch nejzásadnějších mistrů klasické hudby.
Narodil se 10. prosince 1822 v Lutychu v Belgii, ale místem jeho narození se mohlo stát jakékoli jiné místo. Franckův otec Nicolas Franck se považoval za Rakušana, matka byla Němka a do Belgie je zavála naděje na lepší existenci. Skutečnost očekávání nesplnila, z důlního kontrolora sice Nicolas postoupil na místo bankovního zaměstnance, ale zdaleka to nebylo postavení, na jaké pomýšlel. O to víc se upnul k budoucnosti svých synů. V okamžiku, kdy zjistil, že jak César Auguste, tak mladší Joseph Jean projevují hudební nadání, všechno své snažení upnul k jejich budoucí slávě. Měli se stát slavnými virtuózy a otcova náhlá rozhodnutí, díky jimž se rodina v následujících letech několikrát stěhovala, sledovala vysněnou kariéru obou chlapců. Vystudovali konzervatoř v Lutychu – César klavír a Joseph housle. Jako jedenáctiletý podnikl César první koncertní cestu. Kromě cvičení připraveného repertoáru také rád improvizoval a pokoušel se komponovat, což se ovšem otci moc nezamlouvalo. Podle jeho mínění to odvádělo Césara od systematického cvičení. Teprve když zjistil, že lze učinit Césarovy koncerty atraktivnějšími, když přidá něco svého, povolil.
Když bylo Césarovi třináct let, přesídlila rodina do Paříže, blíž k vyššímu vzdělání. Ukázalo se však, že Nicolas Franck kalkuloval předčasně. Pro přijetí na konzervatoř byl César ještě příliš malý a navíc zde byl zákon o podmínce francouzského občanství. Zákon to byl sice paradoxní, protože sám ředitel konzervatoře Luigi Cherubini byl Ital, ale právě on respektování zákonu přísně vyžadoval. César tedy zatím studoval soukromě a kromě klavíru bral také hodiny teorie a nauky o skladbě u českého skladatele Antonína Rejchy (mimochodem další velké osobnosti pařížské konzervatoře z řad cizinců). Antonín Rejcha sice už v roce 1836 zemřel, důležité základy však získal César právě od něj. Po dvouletém čekání získal Nicolas Franck roku 1837 francouzské občanství a César mohl nastoupit na konzervatoř. V pěti následujících letech po sobě sklízel jednu cenu za druhou – za hru na klavír, za kompozici fugy, za varhanní improvizaci (jednou dostal „jenom“ druhou cenu se zdůvodněním, že improvizoval „příliš dlouho“). Chtěl se přihlásit do soutěže o takzvanou Římskou cenu v kompozici vokálně-instrumentální skladby. Kdyby uspěl, získal by stipendium a pobyt v Itálii. Ale Nicolas Franck skladatele z chlapce mít nechtěl. Roku 1841, sotva César absolvoval konzervatoř, přestěhoval otec rodinu zpátky do Belgie. César se podrobil a stal se klavíristou. Komponovat však nepřestal.
Více čtěte na webu nakladatelství Muzikus.
Comments
