Honza Ponocný: Lidi mi posílají tipy na úchylné kytary

Honza Ponocný: Od krav až k Cirkusu a ještě dál, jen tak sám i s kapelou

S Honzou jste se už pravděpodobně setkali, i když si to neuvědomujete. Aspoň s jeho muzikou určitě. Zazněla v řadě filmů nebo z televize (nejnověji v právě běžícím seriálu Dabing Street), jeho písničky mají v repertoáru popaři i rockeři, podílel se jako kytarista nebo producent na nahrávání desítek alb. A nemůžete ho minout, když půjdete třeba na koncerty Mekyho Žbirky, Ivana Krále nebo Václava Koubka, když zrovna vystupuje s kapelou. Kromě toho si už deset let jezdí po klubech se sólovými vystoupeními. A je tak dobrej, že sám zastane práci celého orchestru. Jak že to dělá? Zeptali jsme se.

 
Jak tvoje písničky vlastně vznikají?
Technologie je taková, že si člověk do různých efektů, kterým se říká loopery, může nahrát tolik vrstev hudby, kolik chce. Takže abych byl konkrétní, začnu hrát něco na kytaru nebo si bouchám nějaký rytmus a zmáčknu k tomu čudlík. Potom se to nahrává a když ho zmáčknu podruhý, tak se to začne opakovat. K tomu můžu přihrávat něco dalšího nebo změnit zvuk, takže zjednodušeně řečeno, takhle můžu navrstvit různé zvuky – třeba i bubny nebo basu, ale to všechno dostanu díky efektům z té akustické kytary.

A jak to řešíš se zpěvem?
Vedle toho mám další podobný krabičky, díky kterým můžu přes sebe nahrát několik vokálů, takže během chvilky se vytvoří velký zvuk, přestože je člověk na pódiu sám. Vtipný je to, že to opravdu vzniká před očima lidí, takže já musím být pořád ve střehu, vždycky je to trošičku jiný. Mě tam baví kombinace současné technologie a náhody. A pořád to musí šlapat. Navíc se musím tvářit, jako že to vlastně nic není, asi jako když v cirkuse dělají svoje salta mortale a tváří se úplně nevzrušeně. Lidi přijdou na koncert a chtěli by se bavit, takže by neměli za mě trpět, jestli se mi to povede nebo ne.

Tenhle styl hudby sis sám vymyslel, nebo jsi to někde odkoukal?
Já myslím, že ve chvíli, kdy jsou na světě nějaké technologie, tak se ani nedá říct, kdo na to přijde, protože je lidi prostě začnou využívat. Určitě jsem nebyl první, určitě to někoho napadlo i dřív, koneckonců smyčky na páskových magneťácích se používaly už dávno, to bylo běžné na alternativní scéně. Jestli jsem byl něčím originální, tak asi tím, že jsem takhle hrál normální písničky, že jsem to nepoužíval jako hlukové stěny. Teď už to ale taky dělá spousta lidí. Protože tahle technologie je už běžná, tak to samo o sobě už není takový fór. Každopádně je to pro mě zábavný a lidem to asi přijde vtipný.

Jak ses k tomuhle způsobu tvorby dostal?
Vzniklo to tak, že jsem si jenom pro sebe a pro zábavu v kuchyni natočil první desku. Neměl jsem vůbec žádný ambice, ale ověřilo se mi při tom to, co říká víc lidí a já s tím souhlasím: že když člověk začne dělat něco s tím, že naprosto nepočítá, že z toho budou někdy nějaký peníze, tak ony třeba nakonec přijdou. Je dobrý nechat si aspoň jednu věc naprosto bez kompromisů, dělat si ji úplně jenom tak, jak chceš ty sám. Což není nic sobeckého, neznamená to, že by člověk nebyl tolerantní nebo nerespektoval posluchače. Ale když si to uděláš úplně přesně tak, jak chceš, tak je to pak daleko uvěřitelnější a lidi si můžou být stoprocentně jistí, že v tom, co děláš, není žádný kalkul.

Na co při tomhle skládání myslíš?
Mně je v tu chvíli, když to vymýšlím, úplně jedno, jestli to někoho bude zajímat nebo ne. Strašně mi na tom záleží ve chvíli, kdy to vydám a když mi lidi řeknou, že to mají jako budík nebo že to měli jako svatební písničku… Jsou to drobnosti, kterých ale bývá strašně moc a to mě dojímá, přijde mi to skvělý. Ale když to vymýšlím, tak na ty lidi úplně kašlu, protože to je jediný způsob. Jakmile bych myslel na to, jestli se to dostane do rádia a nějak se tomu přizpůsoboval, dělal něco jinak, než si myslím, že má být, tak už by to nebylo ono. Klidně to ale dělám, když produkuju nahrávky. Dělám nárazově produkci různých kapel a zpěváků. Tam samozřejmě musím splnit nějaké úkoly a to je taky v pořádku. Všechno má svůj cíl, nějaká hudba je určena k tomu, že by měla hrát v rádiu, tak to musí splňovat tyhle cíle. Ale takhle bych třeba nikdy neprodukoval Vaška Koubka, protože tam jde o to, aby to co nejvíc vystihovalo právě jeho. Vždycky by to měl být ten člověk a nemělo by to být k smíchu.

Takhle sám vystupuješ už deset let. Jak to hodláš oslavit?
Rozhodl jsem se udělat něco trošku speciálnějšího, takže chystám 26. března koncert k deseti letům jednočlenného orchestru Circus Ponorka, abych oslavil to, že jsem se ještě nerozpadl. Bude to
mimořádně v Malostranské besedě. Říkám mimořádně proto, že jinak jako Circus Ponorka hrávám v Jazz Docku a v Balbínce, ale teď se vrátím na místo, kde jsem svým způsobem strávil celá 90. léta.

Oslavovat nerozpadání se budeš jenom tak sám?
Přemýšlel jsem o různých hostech, ale dospěl jsem k tomu, že to pojmu tak, že zahraju písničky, které už jsem dlouho nehrál. Vezmu všechny desky, které jsem udělal, a zahraju to tak, jak to lidi znají. Nejtypičtější pro ten můj „orchestr“ je to, že má jenom jednoho člena a Japonce v krabičkách. Dal jsem si už dohromady set list a myslím, že se budu muset brzdit, protože těch písniček samozřejmě vzniklo dost, ale je to jenom klasický dvouhodinový koncert. Určitě ale aspoň dvacet kusů zazní.

V čem po těch letech pořád vidíš výhody toho, že hraješ sám? A jaké to má nevýhody?
Nevýhoda třeba může být, že člověk nemá kolem sebe kámoše, což ale vůbec není můj případ, protože já kromě toho, že hraju sám, samozřejmě dělám spoustu jiných věcí. Takže mě baví být členem kapely, užívám si třeba toho, že teď jsem členem celkem čerstvé kapely Vanua2 a tohle je zase úplně jiná disciplína. Tady jsem sám za sebe a vím, že všechno, co udělám, je na sto procent jenom moje, a je docela zajímavý si to zkusit.

Popularitě to ale asi moc nepomůže…
Dělám si jenom to, co chci, a jsem pak rád, když to lidi baví. A vím, že to není proto, že bych se třeba snažil udělat refrén do 30 vteřin, aby to hráli v rádiu. Lidi to baví opravdu proto, že je to takové, jaké to je.
 
Kolik sólových koncertů jsi za tu dobu měl?
Z hlavy to nespočítám, ale dá se to odhadnout. Hrávám tak 60 – 70 koncertů ročně, takže to bude někde mezi šesti a sedmi stovkama. A pořád stejně mě i po letech baví to dobrodružství, protože sice používám technologie a loopery, ale schválně nepoužívám žádné počítače a přednatočené věci. Takže jsem pořád ve střehu a baví mě, že ta hudba, přestože je tam tolik technologie, vzniká před očima a ušima diváků.

Jak to lidi přijímají?
Skvěle, a hlavně i mě samotného kolikrát překvapí, co se všechno může stát. Samozřejmě vím, jak ty věci fungujou, ale nechávám si v tom svobodu, že se to někdy vyvine nečekaným směrem. Já si užívám už jenom to, že hudba vzniká právě v ten moment, a myslím si, že to úplně stačí. Jindy hraju spoustu věcí, které už jsou nějak napsaný a jinak by to ani nešlo. Když jsem se Žbirkou, tak nemůžu hrát Biely kvet jinak, než ho všichni lidi znají, což je ale samozřejmě v pořádku. Tohle mi proto přináší svobodu.

Co nečekaného se tak na koncertech konkrétně stává?
Já svoje hraní samozřejmě přizpůsobuju prostoru. Když hraju v malém klubu, tak hraju třeba tišeji, pomalejší věci. To je jeden extrém, a druhý bývá zase na velkém rockovém festivalu, kde mají velký aparát. Tam hraju tak, že si tam dám víc zkreslených zvuků. Když bouchnu do kytary, tak to zní jako dupák, takže můžu klidně nahrát nějaký techno základ, což je s akustickou kytarou docela vtipný. Samozřejmě reaguju na to, pro koho hraju a v jakém prostředí hraju, v tomhle je to docela tvárný. Ale různému bizáru se snažím vyhnout, hraju v celkem konzervativním prostředí – hezké kluby, fesťáky a lidi si mě dost často zvou na soukromý akce, což bývá obvykle dost příjemný. Zatím jsem nic vysloveně divného nezažil.

Co tě vlastně živí, jenom tohle sólové hraní to asi nebude?
Ono se mi to obvykle všechno tak nějak posčítá. Kromě toho, že hraju sám jako Circus Ponorka, už asi 20 let hraju se Žbirkou, s Václavem Koubkem podobně dlouhou dobu, teď navíc s novou kapelou Vanua2 a když přijede Ivan Král, tak nárazově s taky ním. Kromě toho mám svoje studio, tak dělám filmovou hudbu, teď i nějakou pro televizi. Dělal jsem třeba muziku pro seriál Dabing Street a taky do několika divadelních her – v poslední době pro Studio DVA, pro Národní divadlo, pro Kalich, takže já to tak kombinuju. Nic z toho by asi na živobytí samostatně nestačilo, ale když se to sečte, tak to tak nějak vyjde. Někdy je to lepší, někdy horší, ale tak nějak se to vždycky vyrovná.

Co ty jseš vlastně vůbec původní profesí zač?
Studoval jsem chovatelství na zemědělský škole, takže jsem se „normálně“ živil asi tři měsíce, nebo jenom dva, tím, že jsem dělal v plemenářským podniku v Nymburce. Potom jsem přestoupil dál, takže jsem různě pracoval v kotelně, dělal topiče a domovníka, ale pak už jsem jenom hrál. Takže moc dlouhou kariéru jsem ve slušném zaměstnání rozhodně neměl.

Teď si trochu říkám, jestli mi nekecáš, protože to bych fakt nečekal. Nedokážu si tě představit, jak někde ve stáji odebíráš semeno…
Neodebíral jsem semeno, ale mlíko kravám. Jezdil jsem tam po ránu a nějaký odebraný vzorky jsem odesílal tuším někam do Říčan. Pamatuju si matně, že mi posílali nějaký papíry o dojivosti krav a já jsem je měl zařazovat do šanonů. Ale protože administrativa je opravdu moje slabá stránka, tak jsem to řešil podle Ignacia J. Reillyho ze Spolčení hlupců, že jsem to vždycky zmuchlal a hodil do nějakýho koše. A ty krávy byly úplně stejně spokojený a dojily furt stejně dál, takže jsem viděl, že nikomu neubližuju, a na ten čas, co jsem ušetřil, jsem si radši šel sednout někam s kytarou a zkoušel na ni, abych později mohl dělat nějakou míň „slušnou“ práci.

Zajímalo by mě, s kým vším jsi hrál, ale vzhledem k tvému záběru by asi v tvém případě bylo lepší se zeptat, s kým jsi zatím nehrál…
Za ta léta se to tak nějak sejde… První kapela, se kterou jsem pravidelně vystupoval, byla Bílá nemoc, ale tam jsem hrál jenom krátce. Asi po roce jsem začal hrát s Ivanem Hlasem, se kterým jsem s přestávkami vydržel dost dlouho, a potom to bylo tak různě a obvykle nárazově. Třeba pár let s Anou K., dokud jsem měl čas, a potom hlavně s Václavem, Ivanem a Mekym. A teď nárazově znovu občas vystupuje Circus Praha, což mám radost. Můj americký spoluhráč Bradley má nahrávací studio na Manhattanu a v Praze si otevřel jeho evropskou pobočku, aby sem mohl jezdit. Takže v poslední době to vychází tak, že každý rok dáme nějaký koncert s Cirkusem Praha, letos to bude klasicky v Malostranské besedě, na srpnovém Rock for People v Českém Brodě a u Vaška Koubka v Chotěmicích.

Ale teď tě nově ještě víc bere jiná tvoje kapela…
To není jen moje kapela. Po mnoha letech hraní úplně nečekaně zažívám úžasné koncerty při hraní s Vanua2. Jsou to kluci, které znám strašně dlouho, kteří hráli v různých kapelách – United Flavour, Blue Effectu. Vždycky jsem věděl, že jsou strašně dobří, ale je tam taky zpěvák Yannick Tevi, a musím říct, že jsem za celý život nehrál s takhle dobrým zpěvákem, který by měl takový smysl pro rytmus a takový neuvěřitelný hlas. Neumí zazpívat blbě. To je vždycky dobrý a je to skvělý pocit, když víš, že je tam někdo, kdo je tak strašně dobrej, že ti dá na pódiu naprostý klid. S tím se výborně hraje. Takže to je překvapení. Ale každý člověk má něco, pro co jsem s ním hrál. Václav Koubek je zase podle mně úžasná osobnost jako písničkář a vypravěč. Za ty roky jsem s ním hrál nejmíň třistakrát a třistakrát jsem slyšel ty jeho historky, ale vždycky mě to bavilo.
 
Jsou pořád stejný?
On je samozřejmě trošku mění, ale v podstatě jsou stejný. Ale i tak je to dobrý.

Co filmová muzika. Podle čeho si vybíráš, do jakého filmu se pustíš?
To by bylo moc pěkný, kdybych si mohl vybírat. Režiséři si naopak vybírají mě. Je to tak, že nejvíc filmů jsem dělal s Alicí Nellis a pak další věci přes ni. Režiséři sledují práci ostatních, takže přes Alici jsme se nějak k sobě dostali s Petrem Zelenkou. Alice režírovala hru Věra, kterou Petr Zelenka napsal pro Studio DVA, a potom mě Petr oslovil, abych udělal hudbu k Dabing Street. Teď mě zase kvůli svým věcem oslovila Tereza Kopáčová…

Takže kvalita se u tebe prosadí sama…
Dost často se stává, že tihle lidi mají nějakou moji desku Circusu Ponorka – takhle to bylo s Alicí a asi i s Petrem Zelenkou a Tereza Kopáčová taky snad poslouchá nějakou moji muziku v autě, takže říkala, že by se jí to hodilo do filmu nějak v tomhle duchu.

Kde a jak obvykle skládáš?
Snad nikdy v životě se mi nestalo, že bych si sednul a řekl si: Tak a teď napíšu písničku. Takhle to nefunguje. Lidi mají kolikrát představu, že by člověk měl při skládání hudby sedět u piána a na něm by měla ležet busta, pokud možno samotného skladatele, ale tak to samozřejmě není. Mě spousta věcí napadne třeba v hospodě nebo v klubu, na zvukovce, a hlavně k tomu vůbec nepotřebuju žádný klid. Takže když byly děti malé, tak mi mohly klidně skákat po hlavě, ale já jsem měl v ruce kytaru a něco mě často zrovna při tom napadlo. Člověk na to musí být připravený: musí na to mít tu kytaru v ruce dost často. Mezitím se mu to všechno ukládá někam do mozku a pak to najednou v pravý čas vypadne. Jako anténa mi přitom slouží právě ta kytara. Ono to sice odněkud přiletí, ale musíš být připravený. Já na skládání nemám žádné speciální místo. Ale jediné, co mám rád, je, když zůstanu ráno sám doma, když osiří dům, tak vezmu kytaru a hraju si. Ta čerstvá hlava má taky svoje výhody, takže mě často něco napadne.

A hospodě si to zapamatuješ nebo napíšeš na účet?
Já si to zahoukám do telefonu – tu melodii nebo rytmus, který mě napadne. A potom často různě přemýšlím, jestli jsem to někde neukradl, protože člověk samozřejmě má v mozku uloženou spoustu věcí, které nedokáže okamžitě detekovat. To je noční můra spousty lidí, co dělají hudbu. Když je v muzice někde něco něčemu podobný, tak to v naprosté většině nebývá úmysl. Všichni do sebe rveme tolik informací a tolik hudby, že se nám to tam někde vzadu schová a potom zase vyběhne a ty nevíš, jestli je to z tvojí hlavy, nebo jestli jsi to někomu nevzal.

Máš kromě muziky nějaké jiné koníčky, radosti, záliby, nebo ti stačí to, že pořád hobluješ kytaru?
Nechci říkat to známé klišé, že koníček je mi prací, ale neznamená to, že jenom hraju na kytaru. Kolem je spousta muziky, kterou člověk může poslouchat. Je to ještě práce, nebo už není, když se jdu podívat na nějakou divadelní hru, na film? Takže to můžou být koníčky, které ale mají souvislost s prací. Spousta věcí mě ovlivňuje. Když to vezmu do extrému, tak když bydlíme u Berounky a já si sednu na kolo a jedu – a já mám to nejpomalejší kolo na světě, mě předjíždějí i děti a důchodci, je to takovej harley mezi koly – tak se sunu podél Berounky a zpívám si v duchu nějaký písničky, tak by se vlastně taky dalo říct, že je to práce. A je to furt spojený s muzikou, ať dělám cokoliv. Sekám dřevo, tak si k tomu zase pustím muziku a nasávám z ní nějaké informace. Ale že bych měl něco, co by bylo úplně daleko od hudby a neobsahovalo by to ani kousíček nějakého umění, čímž se lidi často odreagovávají, čemuž rozumím, tak to já nic takového nemám. Nelepím žádná letadýlka, na drobné věci jsem nešikovnej.

Je v té muzice ještě něco, co jsi nedělal, a třeba by tě to bavilo?
Chtěl bych se naučit trošku líp na piáno, ale to není nic zvláštního. A baví mě objevovat nové technologie. Lidi to o mě vědí, takže mi posílají tipy na úchylné kytary, které v sobě mají různé elektronické vychytávky. Technika se vyvíjí furt dál a mě baví, používat tyhle nástroje. Spousta lidí to přeceňuje, ale podle mě jsou nejdůležitější songy. Ale tyhle hudební nástroje mě baví. Lidi, kteří to vidí poprvé, tak jsou třeba prvních deset minut fascinovaní, ale na celý koncert to nevydrží. Pokud by nedostali nic jiného, tak to za těch pár minut všechno pochopí a jdou na bar radši na pivo.

Comments

comments