Hooverphonic: recenze pražského koncertu, brněnský je na obzoru

2 dubna, 2025
Redakce, Daniel Kopecký
hudba

Už ve středu 23. dubna přiveze na Flédu kapela Hooverphonic album The Magnificent Tree a s původní zpěvačkou Geike Arnaert oslaví 25 let od vydání této přelomové nahrávky.

V Praze už si zahráli a náš redaktor byl u toho:

Na apríla letošního roku se do Prahy již poněkolikáté vrátila kapela Hooverphonic z Belgie. Jelikož jsem se na jejich živé vystoupení těšil už několik let, ale nedovedl jsem si vše potřebné zařídit, nebyl to pro mě žádný žert. Ve finále se z návštěvy koncertu vyklubala rozpačitá zkušenost.

Kdykoliv jdu na koncert, volím jednu ze dvou možností, jak se připravit. Pokud mám kapelu poslechnutou jako správný fanoušek, zajímá mě, zda budou hrát moje oblíbené věci. Hooverphonic jsou ten případ a cestou na koncert jsem si ze zvědavosti vyhledal setlist předchozích show z tohoto turné. Zjistil jsem, že pravděpodobně můžu očekávat více než 20 kusů, spíše i 25. Bylo to tak, Hooverphonic se do Prahy vracejí celkem pravidelně a jejich koncerty bývají naplněné, stejně jako tomu bylo letos – vyprodáno.

Samotné intro na mě udělalo parádní dojem, po bubeníkovi se na pódiu začal scházet zbytek kapely, včetně čtyřčlenného smyčcového kvarteta. Vše mi tak nějak dávalo tušit, že zvuk to bude hutný a rozmanitý. Kapela začala přehrávat desku The Magnificent Tree, ke které jede výroční tour od začátku v pořadí, jak ji v roce 2000 poskládali. Hned po nástupu spustili skvěle zvládnutou Autoharp.

You are my autoharp
I play every string in your mind
And even when I play them very loud
They keep in tune
But how will they sound soon

(Autoharp, The Magnificent Tree, 2000)

Druhým kusem z desky je jejich snad největší hit Mad About You, který pravděpodobně nikdy nezklame. Aplaus, dojetí a objímání párů v publiku. To, na co by se jindy čekalo v přídavku se odehrálo hrozně rychle a já si položil otázku, co teda bude dál. Byl to zbytek desky (až na poslední kus!?) a dalších x skladeb včetně hitů jako je Eden nebo 2 Wicky. Všechno to ale působilo nějak jednotvárně, spíš jako podkres v malířském studiu, než jako střed pozornosti ve vyprodaném sále. Kus po kusu zněl každý velmi podobně, občas se ale vynořil kus, který měl trošku jinou recepturu a zaujal jinak lehce znavené smysly. Když to tak píšu, jsem si vědom celkového diplomatického vyznění, nemůžu však jinak. Kapela toho má za sebou hodně a kvalitu jí nikdo upřít nemůže, ale dojem, který ve mně tohle vystoupení zanechalo mě příště nepřinutí jít se mačkat.

Následný bilancování s mým doprovodem se neslo v duchu, zda by takhle znělo i vystoupení Portishead, kdyby vystoupili před vyprodaným Lucerna Music Barem. My si myslíme, že by to bylo intenzivnější, niternější, prožitější (tím ale neříkáme, že se Geike nesnažila, ba dokonce, že byla špatná). Žánrová blízkost nám tuhle otázku vnutila a vy nám můžete říct, co si myslíte někde pod příspěvkem.