Humor je pro mě formou moudrosti a jazykem, kterému každý rozumí, říká Zdravotní klaunka Helena Poláková

Přestože tíhne k umění a cirkusu, nemocniční prostředí zná velmi dobře, vyrostla totiž v rodině lékaře. Vystudovala Divadelní fakultu AMU a jako sestra Olívie Hlávková ve zdravotnických zařízeních už 16 let “ordinuje”. 

Jak ses dostala k práci Zdravotního klauna?

O castingu mi řekla kamarádka, herečka Petra Lustigová, která mě odhadla jako vhodnou osobu.

Možná málokdo ví, že Zdravotní klaun funguje i jakási forma terapie na náročnějších odděleních, například na Odděleních následné intenzivní péče. Čím je toto oddělení specifické, co tam leží za děti?

V Hořovicích jsou na oddělení NIP (Následné intenzivní péče) dlouhodobě hospitalizované děti, které by bez přístrojů nepřežily.  Jsou tam děti, které mají omezené možnosti vnímání a reakce. Nemluví, reagují pohybem, očima, úsměvem, někdy ani to ne. My se těmto potřebám musíme přizpůsobit, k tomu nám výborně slouží muzikoterapeutické nástroje a postupy.

Jak to přesně vypadá?

Rozšířili jsme svůj  klaunský repertoár o práci se zvukem, zpíváme a hrajeme na nástroje, které se používají v muzikoterapii, tedy buben, grumle, kalimby, koshi zvonky , percuse..Jsou to takové improvizované hudební plochy, které vycházejí a slouží potřebám dítěte.

Zvuk a vibrace jsou ohromná pomoc ke komunikaci tam, kde se jinak komunikuje těžce. Díky zvuku se potkáváme,  zvuk pomáhá propojení a uvolnění. Je to veliká krása a veliká síla.  Nemůžeme si povídat, tak se společně noříme do hudby a humoru, často do směsi obojího. Děti to mají moc rády, dokážou si někdy velice jasně říct “zpívej mi, hraj na to či ono”.

Tyhle děti jsou neustále závislé na něčí pomoci a nerozhodují o sobě. My klauni jsme z principu part’áci ke hře a můžeme jim dát prostor, aby byly její spolutvůrci.  Je to třeba tak, že desetiletý kluk navádí koulením očima a smíchem mého staršího kolegu, aby mi podstrčil odporného gumového hada do kabelky a já se leknu a zaječím. Nebo si řekne očima o buben a my mu přidržíme v ruce paličku, aby mohl hrát, a on opravdu bubnuje a hrajeme společně. Nebo otvírá pusu a my zpíváme za něj.  Děláme prostě to, co cítíme, že je třeba, zlobíme, blbneme, smějeme se, ale většinou zpíváme a hrajeme, pokorně a dlouze a čekáme, až nám hudba najde cestu.

Jsi v muzikoterapii nějak vzdělaná? Jak víš, jak s dětmi pracovat?

Máme dvouletý kurz muzikoterapie na olomoucké univerzitě, ale především nás učí náš kolega Honza Kyncl, který je vystudovaný muzikoterapeut. Máme jednou za měsíc hudební tréninky, kde nás učí a kde si zkoušíme práci sami na sobě. Je to pro nás forma vzdělání, relaxace a psychohygieny.

Jaký má muzikoterapie efekt na děti? Lze ho vůbec pozorovat?

To je dobrá otázka. Je to samozřejmě jak u koho, děti rozkvétají, užívají si pozornost, něhu, legraci a hudbu. Zvuk a vibrace uvolňují napětí a přináší klid.  U dětí bez reakce pozorujeme svalové uvolnění, zklidnění dechu, výraz tváře.

Využíváš muzikoterapii i mimo klaunování?

Je to dobrý způsob, jak relaxovat, a to i pro dospělé, takže ho používáme v péči  o ostatní klauny nebo o nemocniční personál. Přijedeme speciálně za dospělými a děláme hudební relaxaci pro ně.  Zdravotní sestry to mají moc rády a líp pak rozumějí tomu, co se děje u dětí. Personál na takových odděleních pracuje v extrémně náročném prostředí a péči opravdu potřebují.

Kam všude ještě jako Zdravotní klaunka chodíš? Máš nějaký svůj oblíbený program?

Mimo klasické dětské klauniády v nemocnici koordinuju ještě projekt Cirkus paciento, kdy pracujeme s dětmi metodami nového cirkusu. To je moje velká láska.

Proč myslíš, že by Zdravotní klauni měli v nemocnicích i jiných zdravotnických zařízeních být?

Struktura zdravotní péče si pomalu přivyká myšlence, že zdraví je celostní otázka a že duševní stav pacienta léčbu ovlivňuje. Zní to banálně, ale je to pořád velká věc. A systém se mění po milimetrech. My (Zdravotní klauni) už jsme natolik součástí a respektovanou složkou péče, že o naší práci asi ani debata už není.  Těžko říct, jestli na to, aby se děti v nemocnici alespoň občas smály, musí být speciálně vyškolený člověk, který je ještě z neziskového sektoru. Jenže ono to tak je a funguje to, protože právě tím, že nejsme součástí systému, si držíme velkou míru svobody a můžeme operovat v jiných vodách, než herní terapeuti a učitelky.

Je pro tebe osobně práce Zdravotní klaunky důležitá?

Mám tuhle práci moc ráda. Je to prostor, kde se postupně učím, co je to humanita a jak s ní pracovat. Humor je pro mně formou moudrosti a jazykem, kterému rozumí každý. Mluvíme jím přímo k esenci člověka a ta je v každém. V každé formě toho co je člověk, a že těch forem je. A já jsem pořád v úžasu z toho, co se dozvídám. Ale je to taky na jedné straně opravdu veliká legrace a na druhé straně strašně těžká práce, kde je třeba si hlídat zdraví a hranice.

Koučuješ také děti na filmových projektech, například můžeme zmínit práci s Petrem Kotlárem v Nabarveném ptáčeti. Jak taková práce vypadá, v čem spočívá?

Tomu, co dělám, se říká dětský herecký kouč. Je to taková fúze asistenta režie pro děti a chůvy. Starám se, aby byly děti při natáční spokojené a přitom se natočilo co je potřeba. Takže pomáhám při herecké akci, při přípravě a učení textů a dávám pozor, aby se nic nestalo a dítě i štáb přežily.  Ovšem Nabarvené ptáče to byla opravdu nesmírně náročná práce, ale moc krásná. Letos jsem měla na starosti Davida Vodstrčila, patnáctiletého kluka s downovým syndromem, který hraje spolu s Aňou Geislerovou hlavní postavu ve filmu Zuzany Kirchnerové Karavan. Je to příběh maminky, co cestuje s postiženým synem na jih Italie. Na tuhle práci jsem dost pyšná a na film se hodně těším, tak jděte:)

No taky jsem truhlářka, ale to zas jindy.

Více o zdravotních klaunech se dozvíte na www.zdravotniklaun.cz

Comments

comments