Indi Stivín: Svět mi dává smysl, jen když hraju na kontrabas
foto archiv umělce
Indi Stivín je mimořádný teenager. Je mu 17 a má za sebou víc mezinárodních úspěchů, než spousta lidí stihne za život. Jeho misí je propagovat kontrabas jako sólový nástroj a kromě hraní pro něj i píše vlastní skladby. Jednu nedávno zahrál ve Skotsku ve finále Eurovision Young Musicians s BBC Scottish Symphony Orchestra. Požádali jsme ho o rozhovor.
Proč jste si vybral kontrabas? Láká vás kromě kontrabasu a houslí ještě nějaký jiný nástroj?
Kontrabas je podle mě nejkrásnější nástroj, s nejlepším zvukem. Každý kontrabas je úplně jiný, má svojí vlastní osobnost a v rukou svého hráče jakoby ožije. Nedá se srovnávat s klavírem, ten nemůžete obejmout nebo vzít do náruče, nedá se srovnávat ani s houslemi, o ty musíte mít pořád strach. Kontrabas je jako nejlepší přítel, můžete se o něj doslova opřít. Všichni vědí, že má krásné hloubky, ale málokdo ví, že má ještě krásnější výšky. Líbí se mi jeho nekonečná energie. Svět mi dává smysl, jen když hraju na kontrabas.
Do jaké míry určovala vaše zaměření rodina? Stal byste se hudebníkem, kdyby vaši předkové byli třeba lékaři?
To si vůbec neumím představit! Já myslím, že bych byl kontrabasista vždycky, i kdyby byli rodiče třeba programátoři počítačů nebo i něco ještě dál od muziky. Třeba bych s hudbou nezačal tak brzy, ale určitě bych si muziku jednou našel.
BÝT SOUČÁSTÍ BUDOUCNOSTI
Ví se o vás, že kontrabas používáte jako sólový nástroj. Jaká jsou úskalí takového přístupu, a co se vám na něm naopak líbí?
Kontrabas se dá použít v jakékoliv hudbě. Dokáže oslnit v baroku i v jazzu. Třeba takové violoncello v jazzu moc nenajdete, přitom v klasice ho lidé milují. Saxofon zase nenajdete v klasické hudbě a jazz si bez něj neumíme představit. Kontrabas je hvězda, ať stojí na jakémkoliv pódiu, to je na něm nejlepší. Je to obdivuhodný nástroj, lidé ho stále objevují a proto má velkou budoucnost a já bych rád byl její součástí.
Skládáte hudbu a hrajete ji na prestižních zahraničních akcích – a to od mimořádně raného věku. Co je vaším motorem, jak probíhá ten záhadný proces tvoření?
Vždycky mě bavilo stát na pódiu a hrát lidem. Je to něco nepopsatelného chtít potěšit posluchače. Pamatuju si, když jsem byl malý a hrál na klavír, jak mě vždycky bavilo, když to bavilo lidi. Najednou byli všichni v jiném světě díky hudbě. Během poslechu hudby je každý sám se sebou a na spoustu věcí díky ní přijde sám. Je to taková mentální dobíječka, hodně věcí se vyjasní bez námahy, když posloucháte tu správnou hudbu pro vás.
Jak se kupuje kontrabas?
Většina lidí si myslí, že za peníze se dá koupit všechno, ale není tomu tak. Nedá se koupit nástroj, který vás bude automaticky poslouchat, který vám vrátí vaší vlastní energii, kterou jen obohatí o tu svou, který zkrátka zahraje všechno, co si budete představovat. Na to potřebujete mnohem víc než peníze a to je štěstí. Přece jen je to přítel na celý život nebo aspoň na hodně dlouho. Určitě nesedí každý nástroj každému hráči. Člověk musí chodit a hledat anebo důvěřovat svému houslaři a ten vám nástroj postaví, ale to je také risk. Nejlepší je zamilovat se na první pohled, to se stalo mně. Neměl jsem co řešit, jen sehnat ty peníze. Ale to už vlastně mluvíme o štěstí, že jste našel to, co jste hledal.
Které hudební období a styl (styly) vás nejvíc baví?
Já nedělám v hudbě žádné rozdíly, pro mě je to jednoduché, buď mě baví, nebo ne. V každém stylu mám své oblíbené autory. Miluju baroko i klasicismus, romantiku i modernu. Rád objevuji a hledám poklady. V muzice je jich spousta a archivy not jen čekají. Teď mít ještě čas na to objevování…
foto archiv umělce
KAŽDÝ ROK NA FIGARKU
Co další kultura, knížky, filmy?
Mám rád věci, které se čas od času opakují, další díly knih nebo filmů, jejichž první díl mě zaujal, rád se vracím ke svým oblíbeným hrdinům. Když pokračování nemají, chodím na ně čas od času znovu. Čtu Švejka vlastně pořád dokola. Když jsem viděl poprvé Amadea od Miloše Formana, líbila se mi tam scéna, kdy Mozart popisuje začátek své opery Figarova svatba, a chtěl jsem to hned potom vidět naživo. Šel jsem do Stavovského divadla na představení a ta opera celá mě naprosto uchvátila. Figara tenkrát zpíval Jiří Sulženko, nejlepší Figaro, co jsem slyšel. Ještě ke všemu jsem se potom dozvěděl, že tento zpěvák je původně kontrabasista! Bral jsem to jako znamení, že já musím také zpívat, ale já svým kontrabasem. Od té doby na Figarku chodím každý rok. Bohužel jsem Jiřího Sulženka už neslyšel, vždy zpívali jiní zpěváci, ale třeba ho ještě v této roli někdy uvidím. Taky čekám na další díl Avatara, toho také doufám, že někdy uvidím 🙂
Předpokládám, že k tak výrazným úspěchům patří i jiný životní styl, než je ve vašem věku obvyklé. Vnímáte to jako něco, co znamená odříkání, nebo vás hra natolik baví, že vám nevadí mít méně času na jiné věci?
Popravdě, já si neumím moc odříkat. Když po něčem toužím, snažím se dělat všechno proto, abych toho dosáhl. Hudba pro mě od dětství byla radost, pak přibyla vášeň, prostě hotová životní láska. Rodiče mě nutí necvičit, je to u nás trochu otočené, než to bývá v jiných rodinách. Lákají mě do kina nebo na počítačové hry, chtějí, abych byl „normální“, ale když taková zábava pro mě není moc zábavná. Vlastně nevím, proč bych měl koukat na film, když můžu cvičit. Cítím se totiž líp, když se neflákám.
PLANETA, NA KTERÉ JE VŠECHNO V POŘÁDKU
Jaké byly vaše nejzásadnější zážitky při cestování za hudbou?
Určitě je to poznávání nových lidí. Člověk často myslí, že je sám, ale když jedete na nějakou akci, která je plná lidí, co mají stejný zájem jako vy, je to jako byste objevili novou planetu, na které je všechno v pořádku. Jeden můj zásadní zážitek se stal v Bánské Bytrici na BassFestu, což je mezinárodní kontrabasový festival spojený se soutěží. Já jsem tam získal první cenu a po závěrečném koncertě za mnou přišla paní prof. Irena Olkiewicz z wroclawské vysoké školy, že jsem zván na soutěž do Polska, ať to řeknu rodičům. Naši za ní zašli a ptali se na soutěžní poplatky a ona jim odpověděla, ať si nedělají starosti, že mám vše zařízené, že prof. Thomas Martin z Anglie za mě všechno zaplatil, když mě slyšel hrát. Nikdy jsem neviděl mojí maminku tak dojatou. Hned jsme mu šli poděkovat a on o ničem nechtěl ani slyšet, jen říkal, že tam musím jet a zahrát jim. Soutěž byla za pár měsíců. Ta motivace cvičit byla obrovská, pamatuji si, jak jsem nemohl ani dospat. V Polsku jsem soutěž také vyhrál a dostal jsem hned pozvání do Rakouska a už to jelo, od té doby jsem se prakticky nezastavil. Díky hudbě jsem poznal spoustu svých přátel, se kterými jsem stále v kontaktu a navzájem se podporujeme a pomáháme si.
Když jedete hrát co zahraničí, co si s sebou vždycky berete, kromě nástroje samozřejmě?
Beru si vždy telefon, tenisky a cestovní kolečko, které mi pomáhá vozit kontrabas. Také musím mít s sebou sladkosti, těch mám kolikrát plný batoh.
Co je nejlepší na tom být muzikant, a má to i nějaké zásadní mínusy?
Nejlepší je, že hudba je vlastně takový mezinárodní jazyk. Můžete se setkat s člověkem z jakékoli země a budete si rozumět, pokud si rozumíte v hudbě. Je to specifický svět. Mám pocit, že hudebníci komunikují mezi sebou na nějaké jiné frekvenci a je jedno, odkud pocházejí. Ve světě muziky neexistuje chudý, bohatý, ani náboženství v hudbě nehraje žádnou roli. Pro hudebníky je to jen hudba, co je důležité.
BOUCHÁNÍ V PARKU
Co plánujete na nejbližší měsíce?
Těším se na koncerty, chtěl bych pozvat všechny, pokud budou v Praze, 18. prosince do Atria na Žižkově, kde budu mít samostatný recitál „Kouzelný kontrabas“. Tam budu hrát baroko, romantismus i vlastní skladby.
Jak oslavíte konec roku?
Doufám, že budu se svojí rodinou, se svými nejbližšími. A protože nebudu muset vstávat do školy, rád bych něco nového napsal. Ale to se nedá plánovat, to buď přijde, nebo ne. Silvestr jako takový oslavím určitě pořádným ohňostrojem. Rád kupuju všechny možné petardy a ty pak bouchám. Vždycky mě vyhodí v podvečer z parku, že se to nesmí a tak jdeme na vyhlídku u Pražského hradu a tam bouchám všechno, co mi zbylo, kupodivu tam mě nikdy nikdo nevyhodil. Doufám, že to ani letos nebude jinak. Možná, že kdybych nebyl muzikantem, byl bych pyrotechnikem 🙂
Comments
