film

Infotainment, aneb o míchání informací a zábavy v médiích 

Photo by <a href=Julius Drost on Unsplash ">
Photo by Julius Drost on Unsplash

Naše nová přispěvatelka, studentka Natalie Vlčková, se zamýšlí nad mixem informací a zábavy v dnešních médiích – i v těch prastarých.

Je to prakticky náš denní chléb – ráno zběžně kontrolujeme, co se stalo přes noc, a večer zase to, co se událo přes den. Zprávy konzumujeme se samozřejmostí, s jakou si dennodenně čistíme zuby nebo zamykáme byt. Klademe si ale někdy otázku, jaké formy by se měla informační média držet? A pakliže ano, uvědomujeme si, jak velký má na nás tato forma vliv?

Dokážeme vůbec určit, kdy se při sledování zpráv dovídáme nové informace, které nám pomáhají se v dnešním světě zahlceném informacemi orientovat, a kdy se zkrátka jen bavíme, tedy že se poddáváme zábavě, která nám zase umožňuje právě v tomto informačně nabytém světě přežít? Spojení informací a zábavy, jinými slovy infotainment, totiž nemusíme ani postřehnout, tak moc jsme si navykli na podobu novin, televizních přehledů událostí či rádiových vstupů, jimiž se neustále obklopujeme. Je infotainment problémem, anebo jde jen o přirozený jev, k němuž naše společnost dospěla vedena touhou po zisku? Čím je motivováno stále větší a větší prolínání informací (info) a zábavy (entertainment), jehož jsme svědky? Nejen na to jsme se pokusila nalézt odpovědi v tomto článku. Snad se při jeho čtení nebudete pouze bavit, ale také se něco málo dozvíte… 

 

Co je to infotainment?

Média jsou nezastupitelným faktorem, branou, přes níž k nám proudí informace. Jejich role, informovat své publikum, se však v průběhu let proměňovala, a to až do fáze, s níž jsme konfrontováni dnes. Dochází k rozmazávání hranic mezi zábavou a informacemi, k záměrnému upřednostňování témat, která jsou divácky přitažlivější, stravitelnější a jednodušší. Zprávy nás již nemají pouze informovat, mají nás i bavit. Tuto situaci můžeme shrnout jedním slovem – infotainment. Jde o zpravodajský fenomén, jehož role informátora je znatelně podřízena snaze vyvolávat emoce a získat pozornost. Dnes je rozšířen dokonce tak široce, že divák již prakticky nemá šanci před ním uniknout – nemá kam. Ze všech stran se na něj valí ten samý druh informování, kterému musí čelit, chce-li si udržet přehled o tom, co se kolem něj děje. 

Čím to je, že se nám doslova před očima mísí tak odlišné prvky, informace a pobavení? Zřejmě největší podíl odpovědnosti za to nese zkrátka doba, v jejímž klimatu musí média fungovat. Člověk se dostal do situace, kdy informován být musí, jelikož na tom závisí jeho vlastní povědomí o tom, jak by se měl chovat a co by měl od dalšího dne očekávat. Jenže ačkoli si tento fakt uvědomuje, jeho touha není dostatečně silná na to, aby dobrovolně trávil dlouhé hodiny před mobilní či televizní obrazovkou při sledování zpráv. Volba mezi tím, čemu budeme věnovat naši zoufale roztržitou pozornost, se posouvá do rovin obtěžující nepříjemnosti, jelikož obsahu, který jsme povinni během dne vstřebat, je příliš mnoho. Z té přemíry informací se člověk rychle vyčerpá, čehož jsou si média velmi dobře vědoma. Je tak v jejich zájmu, aby do zpravodajství zakomponovala zábavu, přitažlivé znělky, výrazné titulky, dostatek fotografií a dalšího doplňujícího obrazu. To všechno ředí náročnost zpráv a udržuje divákovu pozornost. V dnešním mediálním prostředí to není nic výjimečného, trochou poutavosti a přitažlivosti musí disponovat každé médium, chce-li si udržet konkurenceschopnost a diváckou přízeň. Ale infotainment rozhodně není jen výsadou dneška… 

Počátky infotainmentu 

Převratné změny se v dějinách povětšinou udávají v těsném závěsu za revolucemi a ani odchýlení se od přísně seriózního zpravodajství, jež v počátcích své existence informovalo především o obchodních záležitostech, směrem k masivnější popularizaci tištěných deníků nebylo výjimkou. Významným mezníkem na časové ose mediální produkce a její konzumace je nepopiratelně tzv. northcliffovská revoluce, pojmenovaná po Alfredu Harmsworthovi, prvním vikomtu z Northcliffe, jenž byl zároveň vlastníkem vskutku revolučního deníku Daily Mail. Ten byl založen roku 1896 a již na přelomu 19. a 20. století zásadně ovlivnil podobu všech ostatních, dosud tradičních periodik. Lord Northcliffe přitom jen chytře využil eskalujícího rozvoje masového tisku, jenž z původně zásadně neperspektivního výrobního odvětví učinil snadnou cestu k potenciálnímu zisku. Do té doby totiž prodej jednotlivých výtisků ani předplatné nemohly pokrýt náklady na výrobu tiskoviny. Noviny zkrátka nebyly žádaným zbožím. To se zásahem Lorda Northliffova změnilo. Vycházel z jednoduché rovnice, a to té, že čím více výtisků, tím více čtenářů, a čím více čtenářů, tím větší je šance zaujmout nového hráče na poli mediální produkce – inzerci. Díky jejímu využití se Daily Mail stal prvním deníkem se skutečně masovým nákladem, čehož důkazem, jenž mluvil za vše, bylo překročení milionové hranice nákladu roku 1915. Toho Northcliffe dosáhl nejenom vysokými investicemi, jenž do svého deníku vložil, ale i cílením na nižší střední třídu a její preference, mezi něž patřila kupříkladu nenáročná zábava, dojemné příběhy, ale i určité prvky dobrodružnosti, na jejichž jednoduchém principu tento britský vydavatelský magnát briskně položil základy pro dodnes hojně používané reklamní triky – hledání pokladů, pojistné pro nové čtenáře, soutěže…

 

,,List nabízel čtenářům krátké materiály, dobrodružné a dojemné příběhy a četné dopisy čtenářů. Northcliffe se (…) nechal inspirovat zkušenostmi, jež nasbíral při vydávání týdeníku Answers to Correspondents on Evry Subject under the Sun. V tomto listu odpovídal na otázky typu Co jí královna?, Umějí ryby mluvit?, Proč Židé nejezdí na bicyklu?, Proč nejsou průvodčí v autobusech holohlaví?, Může pes spáchat sebevraždu? apod.“

Jan Jirák, Barbara Köpplová – Masová média 

 

Společnost se mění – a média s ní 

Od northcliffovské revoluce odlehčený charakter masově produkovaného obsahu tištěných deníků a posléze i rozhlasu a filmových snímků již jen dál mohutněl. Vliv média, která byla dříve pouze potěšením elit, prorůstal do každé jednotlivé hodiny všedního dne průměrného člena modernizující se veřejnosti. Život se zlepšoval, lidé v práci již netrávili celý den a najednou si mohli užívat času jen pro sebe. Ze společnosti roztříštěné feudálním řádem minulých století se počínaly vynořovat obrysy společnosti nové, jejíž vývoj se prozatím nepodařilo ničím zabrzdit, a to ani dvěma světovými válkami a globálními otřesy dvacátého století. Povrchnost, trivialita a ochotné uspokojování senzacechtivosti davů masovou kulturou stmelila jednotlivce k sobě v pružnou homogenní syntézu všech tříd. Kapitalismus si promptně našel cestu, jak se stát oblíbeným. A to přitom šlo jen saturaci poptávky. Masy si žádají svou potravu ke spotřebě ihned, musí být jednoduše zkonzumovatelná a současně alespoň na okamžik dostatečně nasytit hlad po vědění. Složení a podoba médií se tak musela v zájmu svého přežití masovému publiku přizpůsobit. 

,,(…) Kromě vysokého nákladu je to také stále výraznější grafická úprava (velké výrazné titulky, ilustrace, od konce 19. století i fotografie a barva), specifický obsah (kriminální příběhy, sex, politická témata podávaná jako zábava) a jeho stylizace (kratší texty, jednodušší větná skladba, často pokleslý slovník), jež odpovídá možnostem a vkusu masového čtenáře. Typická pro masový tisk byla rovněž nižší prodejní cena než u tisku seriózního – toto pravidlo dodržují vydavatelé dodnes.“

Jan Jirák, Barbara Köpplová – Masová média 

 

Nejdůležitější ze všeho bylo – a stále je – upoutat pozornost. Jakmile si titulek pouličně prodávaných novin získal oči kolemjdoucího, polovina konkurenčního boje mezi jednotlivými periodiky, kterých se začalo vydávat stále víc a víc, byla již vyhrána. Základním pravidlem se stala skutečnost, že čtenář musí číst noviny nikoliv z povinnosti, tedy pro to, aby zůstal takříkajíc v obraze, nýbrž z vlastního chtění a touhy je číst. Jedině pak se bude ke svému oblíbenému tisku opakovaně vracet s netrpělivě nataženou rukou, automaticky podávaje kamelotovi peníz. Za suchopárné shrnutí uplynulého týdne se platí s neochotou, zato za chvilku senzace, zvednutí nálady anebo za prachsprosté popohnání ospale se vlekoucího času se bankovky z kapes tahají o dost snáz. Jako kdyby se informování veřejnosti pokládalo za samozřejmost, za kterou se nemusí platit. Na přísun novinek a nejčerstvějších událostí jsme si již tak zvykli, že to vnímáme jako povinnost, kterou média musí plnit už jen z podstaty své povahy. Čtenář, divák a posluchač začal chtít nějakou přidanou hodnotu, z které by mohl těžit něco navíc – potěšení, dojetí, úžas, rozptýlení, napětí… 

 

 ,,Snaha o ekonomické přežití v prostředí zostřujícího se konkurenčního boje žene média k produkci sdělení, která jsou snadno pochopitelná, zábavná a svým způsobem oddechová.“

Jan Jirák, Barbara Köpplová – Masová média 

Masová kultura a její kritika 

Kvality nabízených produktů tak pochopitelně klesly znatelně dolů, jelikož elita společnosti, jež byla dříve zvyklá na určité hodnotové a estetické standardy, přestala být pro média cílovou skupinou. Nahradila ji masa, v které se koncentrovala celá společnost. Z lidí všech vrstev tak vykrystalizovalo to nejméně náročné, jejich průměr. Takže zatímco se nejpočetnější skupina obyvatelstva spokojeně bavila za směšné peníze, jejímu pomyslnému vrcholu, tedy inteligenci a vzdělancům, kteří masovostí nově nastolené kultury bohorovně opovrhovali, zbyla jen kritika. Do popředí kritiků masové kultury se ale dostali jen ti nejváženější a nejhlasitější, mezi něž patřila i skupina německých intelektuálů, označovaná jako frankfurtská škola kvůli svému napojení na Ústav pro sociální výzkum, jenž byl založen roku 1923 ve Frankfurtu. Její členové se zabývali především filozofií, sociologií, psychologií, ale i estetikou či studiem hudby. Vznik a vývoj masové kultury kladli za vinu právě kulturnímu průmyslu, jehož neblahý vliv na společnost rozebírali mimo jiné Theodor Adorno a Max Horkheimer ve své knize Dialektika osvícenství. 

 

,,Kulturní průmysl zneužívá svůj zájem o masy k rozšiřování, utužování a posilování jejich mentality, kterou považuje za danou a neměnnou. Otázka, jak by tato mentalita mohla být měněna, je předem a zcela vylučována. Masy nejsou měřítkem, nýbrž ideologií kulturního průmyslu, i když sám kulturní průmysl by těžko mohl existovat bez přizpůsobení se jim.“

Theodor W. Adorno – Dialektika osvícenství 

Co přinesla televizní obrazovka

Další pomyslnou revoluci na mediální trh přinesla televize. To, za čím se původně chodilo ven do města a co bylo přístupné veřejnosti pouze prostřednictvím kinosálů, se přesunulo do pohodlí domova. Televize nenabízela ale jenom filmy, ale také četné zpravodajské bloky, jejichž časovými rozhraními se vzápětí začala řídit celá domácnost. Informovat se bylo zase o trochu jednodušší – a pohodlnější. Člověk se už ani nemusel namáhat číst, všechno mu bylo předneseno uchu lahodícím hlasem televizního moderátora se sympatickou tváří, který se s postupem času stával známějším a jako by přirozenějším v každém domácím prostředí. Technika kráčela kupředu mílovými kroky, zprávy musely být k dispozici co možná nejdříve od uskutečnění události, o níž měla referovat, ale hlavně nesměly nudit. Nudící se divák přepíná na jiný kanál, kde mu snad naservírují o něco stravitelnější sled aktuálního dění, které by mu nemělo uniknout. Televizní obrazovky se tak plní jednoduchou zábavou, která diváka za chvíli neomrzí. 

,,Americká televize je krásné představení, každodenní chrlení tisícovek obrazů, oko si ani na chvíli neodpočine, neustále je k vidění něco nového. Široká paleta témat s minimálními nároky na porozumění. Je plně oddána poslání zásobovat publikum zábavou.“

Neil Postman – Ubavit se k smrti: veřejná komunikace ve věku zábavy 

 

Infotainment – čisté zlo? 

Jak se s tím vyrovnat? Se skutečností, že infotainment využívají všechna média bez rozdílu– od bulvárních až po ta nejváženější? Informace potřebujeme a chceme, ale jak jsem již psala výše, je jich příliš mnoho. Potřebujeme někoho, kdo nás alespoň částečně navedete k těm informačním zdrojům, které jsou pro nás opravdu důležité a z nichž můžeme následně čerpat. Je nasnadě, že touto pomocnou rukou musí být média. Bez nich bychom byli ztraceni, jakkoli se nám současná mediální kultura dneška nezamlouvá. Jak poznamenal H. M. McLuhan ve své knize Člověk, média a elektronická kultura, dichotomie mezi informací a zábavou skončila. To je fakt, s nímž se musíme naučit pracovat. Představa média, jehož poselstvím by bylo jen a pouze informovat, se ve střetu s komercializovaným ovzduším posledních pár desítek let automaticky vylučuje – jde tedy jen o to, nalézt onu kýženou rovnováhu. Jelikož prakticky vzato, mísení informací a zábavy škodit nemusí, ba naopak, může společnosti i jednotlivci prospívat tím, že prosté informovaní inovuje na přitažlivější a tím také oblíbenější formu předávání sdělení. A proti zájmu o informace nemůžeme namítnout zlého slova. Navíc ve chvíli, kdy jsme si vědomi přítomnosti infotainmentu a všech jeho dopadů, si můžeme na základě jeho množství v médiích mezi médii vybírat. Říct si, v kterých médiích je infotainmentu už škodlivě mnoho a kde nám naopak příjem kvalitních informací usnadňuje. Infotainment je dvousečnou zbraní – může se chovat zhoubně, ale i prospěšně. Ve výsledku je tak jen na nás, kolik ho budeme ochotni akceptovat a jak moc po něm budeme bažit. 

,,Určitá míra infotainmentu přijatelná je. Podat třeba i zprávy hravě a záživně je určitě možné. Ale ona hravost, ten entertainment, nesmí převážit nad tím info.“

Jan Jirák pro Český rozhlas 

 

Comments

comments

Související články
Vyhledat