Jak nasrat člověka s rakovinou – 6 zaručených způsobů

Netvrdím, že každý z postupů bude vždy fungovat.
Pokud jich ale zkusíte několik (hodně lidí má pro kombinování v této oblasti talent), zaručuju, že zaberou spolehlivě. Jak na to?

1. VNUCUJTE dotyčnému své přesvědčení, že má zapudit onkologa a pít odvar z muří nohy. Pacient ocení, že kromě stresu z léčby ještě řeší, jestli na vás má ječet, nebo vás ignorovat, či zda věnuje spoustu energie vysvětlování, že medicína je užitečná věda. K dosažení maximálních výsledků je vhodné zkombinovat „musím k zubaři / já doktorům nevěřim / pij muří nohu.“

2. ZAHLŤTE pacienta tisícem historek o tom, jak měl kamarád vašeho spolužáka nějakou úplně nesouvisející nemoc. Pacient je zaplaven medicínskými informacemi, v čekárnách tráví daleko víc času, než by rád, a vyslechne si spoustu věcí, které ho nebaví. Poslech storek o cizích lidech a jejich neduzích je přesně to, po čem prahne!

3. BAGATELIZUJTE. Jeden z nejlepších způsobů, jak toho dosáhnout, je použít zaklínadlo „ale DNESKA už je léčba šetrná a jednoduchá.“ Ano, existují typy nádorových onemocnění, které vyžadují třeba pouze („pouze„) operaci. Pak jsou typy rakoviny, a můžou být stran velikosti malé, které vyžadují rozsáhlou operaci, hormonální léčbu, ozařování a ještě chemoterapii. Něco o tom vím, jednu jsem si pořídila. Informace o tom, že podle vás je léčba brnkačka, mě vždy nadchne.

4. HUSTĚTE pacientovi, co nesmí a co musí jíst nebo činit. Léčitel prabratrance vašeho účetního kdysi řekl, že pokud máte rakovinu, nesmíte jíst chleba. Nebo mlíko. Nebo sýr. Nebo nemáte jíst nic a léčit se půstem. Nebo nemáte sportovat. Nebo sportovat musíte. Léčitelé se  neshodnou a sypat na pacienta jejich vize coby rozkazy je něco, co jako doplněk ke svým obavám přijme s obří radostí.

5. ODBÝVEJTE jakékoli obavy nemocného jednou větou o tom, že to zmákne (případně mu vnuťte příběh někoho, kdo to zvládnul, viz body 2 a 3), a pak se honem vraťte k zásadním tématům typu „vybírám barvu ponožek pro své morče“.
Když už se někdo odváží sdílet svůj rako-stres, je legitimní říct mu, že na takovou debatu nemáte. Nebo že na ni nemáte teď. To je fér a pochopitelné. Poslat pacienta i s jeho neladem bezcitně do prdele a pak se vrátit ke svému tématu je… no, zkuste to.

6. OBVIŇTE pacienta, že si za všechno může sám, případně použijte skvělou psychologickou kličku, že když nebude myslet (stále, výhradně, dnem i nocí) pozitivně, je bez šance. Dotyčný již i bez vás tuší, že jeho onemocnění může – a nemusí – souviset s jeho činy, životosprávou a prostředím. Dokonce ho pravděpodobně, pokud není naprostý trotl, neminula informace, že optimisticky naladěný pacient má lepší vyhlídky. Znamená to, že se má znenávidět za to, že nežil celá dosavadní léta o biomrkvi, ale přitom musí myslet 100% rozjuchaně, koupit si brakové motivační knihy od amerických svazáků a povinně se tlemit? A vám se zodpovídat z toho, jak moc pozitivně a bojovně naladěn se probudil dneska ráno? A – aby se ten maelström pěkně zacyklil – cítit se vinen, pokud je ve stresu, protože když si dovolí cítit se nevalně, tak si všechno eště zhoršuje a může si za to eště víc sám? Co myslíte?

Comments

comments