Jan Fic: Měl jsem být kancelářská krysa u vojáků, ale skončil jsem jako bluesman

Originálních muzikantů a zpěváků hrajících vlastní písničky je spousta. Výrobců ceněných kytar je asi méně, ale taky dost. Ovšem málokdy se tyhle dvě věci protnou natolik, aby umělec hravě zvládl obojí najednou. A ještě s krátkými rozestupy vydával nové a novější desky. Jana Fice ovšem životní trápení neopouštějí, tudíž má o čem zpívat. A jak zjistíte z tohohle rozhovoru, má taky o čem povídat. O nové desce, ale i plánech na vojenskou kariéru, řeč přišla i na slavné Kabáty…

Sólově hraješ jenom pár let, ale už jsi vydal třetí desku. To máš takový tvůrčí přetlak, že je takhle sypeš co dva, tři roky?

Mě by sice nenapadlo, že je to snad rychle, ale je to asi pravda, už mi to říkali i jiní novináři. Ale  už jako děcko jsem byl zvyklý, že kapely vydávaly album každý rok. Takže jen nějaké ty dva, tři roky mi přijdou v pohodě. Jestli je to přetlak – no nápady pořád nějaké mám, životní trápení se odehrává, takže je o čem zpívat.

Na Facebooku jsi naznačoval, že to vypadalo, že deska snad ani nevyjde. Co se tedy stalo, a jak jsi to zažehnal?

Plán na vydání třetí desky jsem měl už před třemi lety, když jsem vydal tu minulou. On je to vlastně takový hodně volný triptych s příběhem, kde se propojují témata. Jenže jsem pak začal spravovat barák, což mi sebralo veškeré zbylé peníze, které mi ještě předtím nespolykaly děti. Takže jsem to dal k ledu s tím, že se přece nerozkrájím a že nemám kapacitu časovou ani finanční na to, abych to rychle nahrál. Ale když za mnou přišli z Indies s tím, že by o tu desku stáli, a nahrávání a vydání desky mi zajistili, tak co jsem měl dělat.

Takže dobrý konec…

I potom to ale ještě bylo dramatický. Začal jsem to nahrávat sám tak, aby to byla syrová deska. Taková jako když hraju sám na pódiu, bez nějakých příkras. Jenomže když jsem přišel do studia, tak jsem zjistil, že mi to na těch nahrávkách vůbec takhle nefunguje. Po dvou dnech nahrávání jsem proto dostal chutě se prostě omluvit a vykašlat se na to. Tak úplně příšerný mi to tehdy připadalo. Ale nakonec jsem vydržel a podařilo se to dodělat.

Na nahrávání sis tedy pozval spoluhráče, ale úplně jiné než minule. Tehdy ti přece asistovali pánové z Květů.

Spolupráce s Květy, respektive Martinem Kyšperským, vznikla víceméně náhodou. Spravoval jsem mu kytary a byli jsme domluvení, že až něco budu potřebovat nahrát, tak mi to nahraje. Vlastně to byl regulérní barter. A tehdy před těmi šesti lety, když jsme nahrávali Město, tak jsem měl jen pár písniček. Byly to ty, které se nehodily pro mou tehdejší kapelu, protože to bylo moc osobní, ale chtěl jsem to přesto mít nějak zaznamenaný. Tak jsem přišel za Martinem, jestli by mi to nepomohl nahrát. Začali jsme se třemi písničkami, a protože se nám to nezdálo úplně blbý, tak jsme si řekli, že uděláme celý album. On na to nahrávání pozval několik hostů, většinou to byli jeho spoluhráči, takže jsme koncertovali v sestavě já a Květy plus Radim Hanousek na saxofon.

A proč tahle změna spoluhráčů?

S Květy to nějak samovolně skončilo, teď jsem si pozval tři hosty, z nichž dva jsou moji staří a výborní kamarádi, které považuji za bráchy, které nemám – Radovan Kramář a Luboš Pecina. Už jsem s nimi pracoval i na různých jiných projektech. Radovan nejen výborně hraje na klavír a klávesové nástroje, ale povoláním je filmař, takže mi třeba natáčí klipy. Třetím hostem je kamarádka Ľubica Christophory, která v jedné písni zpívá. Vzniklo to tak, že jsem si uvědomil, že sám to nahrávání nedám a aby deska byla aspoň trochu zajímavá, tak jsem je poprosil, aby mi s tím šli pomoct.

Deska se jmenuje Homunkulus a vychází zrovna v době, kdy má svůj boom umělá inteligence. Všichni s ní nějak blbnou. Vypadá to jako velké téma. Byl to snad záměr, nebo je to jenom náhoda, anebo to s tím nemá nic společného?

Kdepak, s těmihle věcmi to nemá vůbec žádnou souvislost. Moje žena Majka měla kdysi sen, ve kterém na mně viděla velký tetování přes celou ruku a na záda a temeno hlavy se znakem homunkula. Měl jsem tam mít takovou tu spermii s nožičkou a hlavičkou s malým človíčkem, vytetovanou snad přes celý tělo. A v tom snu jsem jí prý řekl, že jsem nahrál popový album, co se jmenuje Homunkulus. A když se mě ptala, proč je popový, tak jsem jí vysvětlil, že konečně tou muzikou potřebuju vydělat nějaký prachy. Takže to byl sen, ale mně to přišlo hrozně vtipný, a tak jsem si řekl, že tu desku takhle aspoň musím pojmenovat. Tohle bylo kdysi dávno v době, kdy jsem se rozhodl, že chci třetí desku, ale ještě jsem vůbec netušil, o čem bude. A vůbec jsem neměl tušení, jak bude znít a co se bude dít. A za tři roky je to tady v téhle podobě.

Hraješ jenom na vlastní nástroje? To už je takový úplný Gesamtkunstwerk, frajeřina se vším všudy, hrát jenom na vlastnoručně vyrobené kytary…

Asi by byla ostuda, kdybych měl svou značku hudebních nástrojů, ale hrál na něco jiného. Takže hraju nejenom na regulérní kytary z produkce Red Bird Instruments, ale třeba i na starou prokopnutou trampskou cremonu, kterou jsem předělal na resofonku pomocí tácku na skleničky. Je to prostě tak, že mě nikdy nenapadlo, že bych si měl pořídit nějaký cizí nástroj. Mám tedy ale akustickou kytaru, kterou jsem si nevyrobil, protože akustiky nedělám.

Cítíš se víc muzikantem, nebo kytarářem?

Ani sám nevím, to by bylo na věčné přemítání a přemýšlení. Já si hlavně myslím, že muzikant nejsem vůbec, aspoň v tom smyslu, že sice mám nějaký svoje písničky a nějak to zahraju, ale nemám na to žádný vzdělání a vlastně ani ambice. Takže za to, že se mi tyhle věci dějou, jsem strašně vděčnej a děkuju za to bohu, osudu nebo vesmíru, jakkoli to chceš nazvat, ale určitě se nepovažuju za muzikanta v pravým slova smyslu.

A na výrobu kytar nějaké vzdělání máš?

No jo, to je druhá věc, já vlastně nejsem ani kytarář. Ani to nemám nijak vystudovaný. Vlastně nejsem nic, nemám na nic žádný pořádný vzdělání. Vychodil jsem jenom všeobecný gympl. Pak jsem sice šel na vojenskou univerzitu, ale nedokončil jsem to, takže vlastně vzdělání nemám žádný.

Ale, to zní jako zajímavý příběh. U jakýho vojska jsi měl velet?

O velení nemůže být řeč. Měl jsem být jenom kancelářská krysa. Studoval jsem vojenskou logistiku, takže bych asi někde ve skladu sepisoval role hajzlpapírů.

Tak to zjišťuju, že jsem na tenhle rozhovor dobře vybavenej. Já jsem totiž měl podle vojenský katedry být náčelníkem výstrojní služby, to se k sobě docela hodíme. Ale pojďme radši k něčemu zajímavějšímu. Jak jsi se vlastně dostal k muzice a k blues?

Na kytaru jsem začal někdy ve dvanácti jako samouk. S tehdejším nejlepším kamarádem jsme si koupili starý cremony a na to mydlili písničky od Kabátů, který jsme tehdy poslouchali, a chtěli jsme být rockový hvězdy. Ale když jsem zjistil, že se přes ty tři akordy neposouvám, tak mě to přestalo bavit. Když mi bylo tak čtrnáct, tak jsem chtěl stejným způsobem hrát na bicí. Tehdy jsem chodil očumovat do hudebnin ve Znojmě, a v rohu seděl chlapík a něco si hrál, a mně to přišlo fantastický. Žádný vymazlený sóla, ale něco to mělo v sobě. Byl to pan Havlík a když jsme se seznámili, tak mi nabídl, že mě naučí hrát blues.

Místo ďábla na křižovatce v polích s bavlnou přinesl pokušení pan Havlík ze Znojma. To je hezký příběh.

Vůbec jsem do té doby nevěděl, co nějaké blues vlastně je. Ale tenhle okamžik pro mě byl magickej, když jsem s ambicema stát se rockovou hvězdou přišel do hudebnin. A pak jsem tam stál a byl najednou okouzlenej obyčejným chlápkem, co si tam u zdi hrál něco na kytaru. A pak to byl taky další moment na školním výletě s gymplem někde na Mušově na novomlýnských nádržích.

Co se tam přihodilo?

Strašně se tam chlastalo a mě to nějak nebavilo, ostatně nikdy jsem nebyl ten typ na velký chlastačky, tak jsem tam seděl na pláži a přišel ke mně snědý chlapík, mluvil španělsky a na kytaře měl vyrytýho koně a začal hrát. Strašně divným způsobem, který jsem do té doby nikdy neslyšel, žádné akordy géčko, céčko, jak jsem to znal. Bylo to šílený a mě to okouzlilo, protože jsem si uvědomil, že muzika může mít různý podoby. Že to nemusí být svázaný tím, co slyšíš v rádiu nebo co najdeš v nějakým zpěvníku. To byl pro mě taky iniciační zážitek.

Takže tím, co teď děláš, si plníš svoje sny, i když jsou trochu jiné než ty někdejší, v nichž vystupovali ti vytoužení Kabáti…

No musím říct, že to, co dělám, je přesně to, co mě nejvíc baví a naplňuje. Jenom někdy se mi stýská po kapele, když jedu sám a daleko a je to takový smutný – být sám v autě, sám večeřet a sám si taky nosit věci. Pak to odehraješ pro pár cizích lidí a zase si to všechno sbalíš, sedneš do auta… Jo, někdy se mi po kapele stýská, ale když zvážím všechna pro a proti, tak si myslím, že tenhle formát hraní a tahle muzika jsou věc, ve který se určitě cítím nejpřirozeněji. Prostě je to věc, ke které jsem dospěl.

A něco jiného by tě tedy už ani nelákalo?

Jedna věc by mě určitě bavila. Já bych totiž strašně chtěl být kytarista ve funky kapele a hrát na kvákadlo. Kdysi jsem už v takové kapele hrál. Jmenovala se Bizoní úlet, a sice jsme snad ani neměli nikdy koncert, ale tam mě strašně bavilo, že jsem měl na starosti jenom tu kytaru. Protože když hraju sám, tak je to moc komplexní. Člověk má tím vším kolem sebe strašně zahlcený smysly. Prostě při tom nestíhám dělat všechno, co bych chtěl. Nemůžu šlapat na krabičky, protože na jedný noze stojím a druhou šlapu rytmus na stompbox. No jo, sice bych chtěl být jenom kytarista ve funky kapele, jenom si to šmrdlat a kvákat na kvákadlo, ale asi to radši nechám jenom v rovině postpubertálních snů.

Ptal se a fotografoval Jiří Janda

Comments

comments