Kay Buriánek: 50 nejdůležitějších alb roku 2018, díl druhý

Jo, je z toho už tradice. Proti šedi mi každý rok dává prostor vás ‘oslnit, jak sofistikovaně jsem se proposlouchal uplynulým rokem’, haha. Podobné žebříčky a přehledy sleduju, přikládám jim důležitost podle toho, jaký médium je jejich nositelem a porovnávám, kde se protínají a kde rozcházejí. Třeba podobný soupis může někomu pomoct najít hudbu, ke které by se asi normálně nedostal a která mu může ve výsledku udělat radost. Tak jako třeba mně. Tady je druhých 25 alb z 50 (prvních 25 najdete tady), opět bez pořadí, bez priorit a s linkama, takže si hned můžete ověřit, jestli to tam fakt je, nebo ne.

Earl Sweatshirt – Some Rap Songs

Na pana Mikinu a jeho návrat se čekalo celé tři roky od posledního alba s radostným a optimistickým názvem I Don’t Like Shit, I Don’t Go Outside. Virální tweety si z něj dělaly prču a hýřily skepsí, očekávajíce něco jako MF Doom karaoke. Namísto toho je lakonicky pojmenovaná trojka Some Rap Songs lo-fi duchařina a nostalgický opus, odkazující nejen produkcí, ale i obsahem na zlatou dobu Odd Future. Transformace z prodigy děcka v legendu jest dokonána. A co je na tom nejlepší, že Earl doesn’t give a fuck about stupid rap game. At fuckin’ all. 

Link: https://www.youtube.com/watch?v=GpM4doRFfkc

 

Shame – Songs Of Praise 

Dost možná nejlepší britská kapela roku 2018. Pochopitelně v lítém boji o punkový trůn s Idles, což nelze nezmínit. Shame je pětice kriplů z Brixtonu se zkušebnou sdílenou s Fat White Family a patřící do stejné party jako HMLTD, Dead Pretties nebo Goat Girl. Jejich Songs Of Praise není nic jiného než další z tuny důkazů, že i když ten největší ‘twat‘ vezme do ruky kytaru nebo mikrofon, kouzlí a kouzlí, aniž by mu docházelo, že píše novodobou historii rokenrolu, dílem máčeného v medu, dílem znějícího jako velké železniční neštěstí. The Birthday Party na páce s The Fall a zpěvák Charlie Steen oscilující někde mezi afektovaně znuděnou pózou Jarvise Cockera a kázáním Nicka Cavea. Tohle je chytrá, ale hlavně kurevsky zábavná deska! 

Link: https://shamebanduk.bandcamp.com/album/songs-of-praise

 

Pig Destroyer – Head Cage 

Po šesti letech od Book Burner se Pig Destroyer konečně letos vrátili s novou deskou Head Cage. Nekompromisní kapela z Virginie prošla za tu dobu dost zásadními personálními změnami, které se podepsaly i na konečném zvuku jejich novinky. Jen v tom nejlepším. Jestli Pig Destroyer byli předtím skoro čistý grindcore, sem tam mírně naředěný trash metalem a noise rockem, tak Head Cage je temnější, brutálnější a víc groovy album, samozřejmě při zachování stejného stupně nechutnosti, šílenosti a démoničnosti. Smíchejte Mastodon, Neurosis a Carcass a jste přibližně doma. Cameos lidí z Agoraphobic Nosebleed a Full of Hell už jsou jenom takové bolestivé šperkování. Skvělá a intenzivní deska pro striktní metalheads stejně jako pro všechny, kdo moc neřeší žánry, ale rádi svoje uši povodí na nebezpečně ostré hraně. 

Link: https://pigdestroyer.bandcamp.com/album/head-cage

 

Sumac – Love In Shadow

Pro ty, kdo vědí – stačí sledovat jen ten vývojový strom. Aaron Turner, Hydra Head Records, Drawing Voices, Graymachine, House of Low Culture, Isis, Jodis, Lotus Eaters, Mamiffer, Old Man Gloom, Split Cranium, Sumac, atd. Pro ostatní – Sumac je kapela již zmíněného Aarona Turnera, Nicka Yacyshyna z Baptists a Briana Cooka z These Arms Are Snakes a Russian Circles. Aaron Turner spoluprodukoval, dělal design obalu, hrál na kytaru a zpíval. Produkoval Kurt Ballou z Converge, jak jinak, celé to má jen čtyři věci, ale šestašedesát minut a vydali to Thrill Jockey. Love In Shadow je emocionální, filmová deska, která vznikla jako stoprocentní improvizace a (nejen) v tom je její neopakovatelné kouzlo. Instinkty, nekontrolované live nahrávání bez dohrávek, syrovost, emocionální nahota, extrém momentu, neustále prosakující uvěřitelnost bez byť jen náznaku kalkulu. 

Link: https://sumac.bandcamp.com/album/love-in-shadow


Portrayal Of Guilt – Let Pain Be Your Guide 

Možná ten pocit znáte, možná ne, přesto ho zkusím popsat. Čekáte na nějakou desku, dost dlouho na to, abyste si ji ze samé nedočkavosti a díky pár indiciím napsali a nahráli sami. Potom vyjde ta skutečná a realita je šeredně jinde, daleko nad očekáváním. Nic nedává smysl, nic se neopakuje, nic nenaplňuje mustr, který by se dal predikovat, vše se naprosto organicky a přirozeně mění po pár vteřinách, žádný matematický ani emocionální klíč neexistuje. Stejný mix pocitů nadšení a zmatení jsem měl kdysi při prvním poslechu Jane Doe od Converge. Portrayal Of Guilt s tímhle momentem mají společného víc, než by se mohlo zdát. Jsou z Austinu a ke Converge jako k inspiraci se otevřeně hlásí. Stejně jako k Majority Rule a pg. 99, dvěma kapelám, které definovaly screamo ještě předtím, než se stalo automatickou součástí hardcore žánru. Matt Michel z Majority Rule produkoval debutové album Portrayal Of Guilt a v jednom songu i zpívá. Chris Taylor z pg. 99 obstaral grafiku obalu. Dylan Walker z neúnavných grindcore experimentátorů Full Of Hell hostuje v dalším ze songů. I když se na všechny zmíněné kapely a lidi Portrayal Of Guilt odkazují, stejně víc zní jako black metalem infikovaný hardcore, kdy pro samou rychlost neslyšíte ani beat bicích. Znepokojivá hudba pro úzkostlivé lidi. 

Link: https://portrayalofguilt.com/album/let-pain-be-your-guide


Cult Leader – A Patient Man

Šest z deseti songů na druhém albu přímočaré kapely ze Salt Like City je grindem a crustem poháněný brutální a technický hardcore té nejvyšší kvality. Zbytek jsou chmurné i krásné sonické výlety do krajin někde za světem. V obou ze zmíněných poloh se Cult Leader cítí naprosto přirozeně a vám způsobí velmi nekomfortní pocit, ať už vás budou mučit svými riffy, řevem, maniakálním bubnováním a soundem podobným drtičce aut, nebo zvolní a řev Anthonyho Lucera se promění v sytý baryton. Těžko si vybrat, která z těch dvou cest je víc kruciální. 

Link: https://cultleadermusic.bandcamp.com/album/a-patient-man


Vince Staples – Fm! 

Vince Staples je můj oblíbenec od Summertime ’06 a tak jsem pochopitelně čekal, jestli po standard udržujícím loňském Big Fish Theory neshodí laťku s letošním FM! A hele, ne, nezklamal ani trochu. Vince, na začátku svojí kariéry také asociovaný s kolektivem Odd Future, zarámoval novinku Fm! do konceptu jedné epizody West Coast rapového rádia, moderovaného Big Boyem. Produkoval převážně Kenny Beats a mihne se tady spousta hostů, včetně kámoše Earla Sweatshirta. Chytré, konzistentní rapové album s přesahem, humorem, kousavé, ironické a cynicky i s láskou popisující třpyt a špínu života v Long Beach. 

Link: https://soundcloud.com/vince-staples-official/sets/fm-202


Amigo The Devil – Everything Is Fine

Danny Kiranos aka Amigo The Devil je zjevení. Mottem alba s ironickým názvem Everything Is Fine je fráze “This life is a joke and death is the punch line,” což dává poměrně jasný a intenzivní pocit, že tady je všechno v pořádku a na svém místě. Jižanský murder folk se snítkou metalu, snad díky produkci legendárního ňuňumetalového guru Rosse Robinsona, který do pár songů doporučil Brada Wilka, bubeníka Rage Against The Machine, Audioslave a současně Prophets of Rage. Everything Is Fine je fantastická deska nejenom pro ty, kdo vyhledávají gotiku a temno v hudbě, literatuře nebo filmu. Pokud přistoupíte na hru, kterou s vámi rozehrává Danny Kiranos každým slovem, úderem do akustické kytary, piana nebo banja, každým sarkastickým úšklebkem a neustálým připomínáním toho, že život ve výsledku stojí za hovno, ale je fajn se z toho neposrat, proplujete tou fosforeskující stokou bez úhony a ještě si z toho odnesete docela silný emocionální zážitek. O skvělých písních k táboráku, do kterého někdo chrstnul trochu vitriolu, nemluvě. Vřele a optimisticky doporučuju. 

Link: https://www.youtube.com/watch?v=VybztvAtMV8

 

Death Grips – Year Of The Snitch

Každé nové album Death Grips je v podstatě jako jejich debut. Pokaždé je mixturou starých osvědčených triků, ale převládají nová neobjevená teritoria. Nové zvuky a hudební cesty jsou i na Year Of The Snitch. Je libo trochu krautrocku, progrocku, bolestivého pseudo free jazzu nebo rezonancí osmdesátkového hiphopu s veškerým jeho dobovým klišé? Nebo nálož trumpet, co zní jako trumpety, i něčeho, co sice zní jako trumpety na heroinu, ale ve skutečnosti to trumpety vůbec nejsou?! Check! Nejlepší je asi track Black Paint, těžká psychotická věc, která přichází z opačného koutu, než je hiphop. Něco mezi noisovým dusnem Melvins a soundtrackem k první sérii True Detective. Zdrogovaná, Satana vzývající všivárna, tak jak to umí jen tihle tři úchyláci. Šestá deska noise-punk-rap-cyber-whatever neúnavných harcovníků za nejbrutálnějším zvukem je dost možná v jejich diskografii nejméně chaotická a agresivní, ale pořád dostatečně neurotická a šílená. Díky za tuhle kapelu i za tohle album.  

Link: https://thirdworldleaks.bandcamp.com/album/year-of-the-snitch

Bambara – Shadow On Everything 

Swans + The Birthday Party + The Gun Club + filmy Davida Lynche + ugly and beautiful = Bambara. Jednoduchá definice. Funguje to. 

Link: https://bambara.bandcamp.com/album/shadow-on-everything

 

Viagra Boys – Street Worms 

Viagra Boys. Zevlácká genialita zacyklení. Od názvu až po zpěv, tahle kapela působí jako vtip. Pivní maskulinita, ignorace všeho a všech, tepláky adidas a Sex Pistols attitude. Skandinávská parodie na LCD Soundsystem. Dementní saxofon začnete po chvíli milovat. Nezpěvák Sebastian Murphy je otravný a vlezlý duch Marka E. Smithe. Reklama na to, jak být punk v roce 2018. Parodií na punk. Street Worms je album plné ironie, nihilistických vizí reality, absurdity samotné lidské existence a pokřivené humanity. Není momentálně jiné svébytnější kapely, než jsou tihle zoufalci ze Stockholmu. Míchají post punk, repetitivní úchylné mantry s naštvaným i zdánlivě odtažitým deklamováním a tanečním groovem. Viagra Boys nejsou nikdy vážní, vše obracejí naruby a za všeho si dělají prču, zároveň je v tom ale hodně černé melancholie. Outsiderské městské blues. Naprosto zásadní deska roku 2018. 

Link: https://open.spotify.com/album/7GCnSXQc6H4vF8TU7hSdSk

 

Idles – Joy As An Act Of Resistance 

Idles, nebo Shame? Shame, nebo Idles? Za mě Idles. Bristolská pohádka o modřinách, monoklech, naražených žebrech a flusancích krve. Když jsme s nimi točili obálku Headlineru, byli jako infantilní zlatíčka a přitom vyprávěli historky o nepředvídatelných karambolech během koncertů a rozflákaných kytarách. Joy As An Act Of Resistance je ukázkové punkové album, které přežije víc než jen žebříčky nej alb roku. Moje sympatie mají i kvůli svým postojům – pro imigraci, anti-Brexitu, rovnoprávnosti, zásadně proti maskulinitě, ale přitom jsou stále zábavní a rozumí vtipu. Idles jsou jedna z důležitých kapel současné britské scény i proto, že kašlou na kult osobnosti rockového mainstreamu. Jsou něco jako moderní hybrid The Fall, Fugazi a The Angelic Upstarts (tohle jsem si vypůjčil, protože to je trefné), umí catchy refrény a je to přitom docela pogo. Well done, punks.  

Link: https://idlesband.bandcamp.com/album/joy-as-an-act-of-resistance


Exploded View – Obey 

Esenciální minimalismus a temnota. Mám rád věci ze Sacred Bones a Exploded View od jejich první desky, protože jsou zákeřně nebezpeční a nebojí se toho. Zpěvačka Anika Henderson, původně politicky angažovaná novinářka, narozená v Anglii a žijící v Berlíně, se dala dohromady s muzikanty z Mexico City Hugem Quezadou a Martinem Thulinem a na společné hudbě pracují na dálku. Výsledkem je experimentální album s industriální páteří a prvky post punku i no-wave tendecemi. Smutné melodie, dystopické vize, syrovost, fundamentální sentiment. Miluju tu funerální náladu, zamilujete si jí taky. 

Link: https://explodedview.bandcamp.com/album/obey

 

Brockhampton – Iridescence 

Brockhampton byli největším hiphopovým objevem v roce 2017, megalomansky nastoupivším na scénu hned se třemi alby najednou. Ťukli si i o dno, když se museli zbavit jednoho člena, který čelil obvinění ze sexuálního zneužívání, nicméně všechno ustáli a přišli s debutem u major labelu, který je impresivnější než všechno, co kdy samozvaný boy band vydal předtím. Při kadenci tři desky za rok se nikdo nevyhne vycpávkám, ale v tomhle kontextu je Iridescence téměř nenapadnutelná. Vše, včetně produkce tracků zůstává pod střechou, Brockhampton i nadále ignorují mainstreamové trendy v hiphopu, inkorporují prvky triphopu, glitche, breakbeatu i IDM, smyčce a sbory nahrávali v Abbey Road Studios. Výsledkem je album, které stojí zcela stranou, je svým způsobem obdivuhodně divné a ustojí nálepku opus od začátku do konce, navíc s texty, které se vyhýbají klišé a pojmenovávají trefně palčivá témata současnosti od duševních poruch až po postavení gayů ve společnosti. 

Link: https://soundcloud.com/bockhampton/iridescence?in=bockhampton/sets/iridescence

 

Street Sects – The Kicking Mule

Pro ty, kdo sledují duo z Austinu delší dobu, musí být trochu překvapením, že se na The Kicking Mule, na rozdíl od posledního alba End Position, nechali hodně inspirovat Brianem Enem a berlínskou érou Davida Bowieho. Naštěstí to v jejich případě znamená zúročení v asi nejlepší a nejambicióznější nahrávku jejich katalogu. Multiinstrumentalista Shawn Ringsworth používá brutálně komprimované bicí a neprodyšné vrstvy agresivních samplů i drzé kytary a rafinovaně tak připravuje prostor pro nihilistický a hodně emotivní projev Lea Ashlinea. Jeho texty jsou kapitola sama pro sebe silně autobiografické, plné zmaru, komentující půl života promarněného alkoholem, drogami a věčným pochybováním o smyslu bytí. Ne, není to veselá deska, ale má v sobě magnetismus, hloubku a dechberoucí invenci. 

Link: https://streetsects.bandcamp.com/album/the-kicking-mule

 

Daughters – You Won‘t Get What You Want

Záměrně nedávám tohle album ani na začátek ani na konec, i když Daughters jsou pro mě kapelou roku a You Won‘t Get What You Want nejlepší nahrávkou 2018. Už proto, že návraty bývají často průser a ustát očekávání stejně, jako si znovu naskočit do (kvůli sporům na roky přerušené) sdílené chemie je nesmírně těžké, mnohdy i nemožné. Osm let trvalo rozhádaným Daughters přežvýkat ješitnost a raněná ega, dát se dohromady a natočit album, které je od začátku do konce skvost. Kdo si pamatuje Daughters z dob, kdy jejich štych bylo nacpat co nejvíce riffů do co nejkratšího času, bude možná překvapený novou obsesí, která jim ale bezezbytku vychází. Repetice. Jejich avantgardní noise rock je postavený na opakování a minimalistickém vrstvení nálad. Kytarista Nicholas Sadler posunul svoje kytarové kouzlení k naprosté dokonalosti a zní jako nikdo jiný, inovativně, soustředěně a přesto jeho zvuk prořezává chuchvalce nálad jako gama nůž, aniž by porušil struktury tkání geniálně vystavěných songů. Najdete odkazy na Gang Of Four stejně, jako na Jesus Lizard, nebo už tak dost často zmiňovaného Nicka Cavea. Jestli má fráze ‘umění pro umění‘ téměř vždy negativní konotaci a zřídkakdy je tomu jinak, tak v případě Daughters a jejich nové desky You Won‘t Get What You Want se jedná o vzácnou výjimku. Ať už chtěli nebo ne, vytvořili něco, co v prvním plánu dává zdánlivě sobecky smysl jen jim samotným. Jenže díky genialitě a do sebe vzácně zapadajícím kreativním vkladům každého ze čtyř členů je You Won‘t Get What You Want něčím, co se nedá napodobit a zůstane tak zakonzervováno navždy. Díky za to. 

Link: https://daughters.bandcamp.com/album/you-wont-get-what-you-want

 

Mac Miller – Swimming 

Ze sentimentu. Z piety. Ze vzteku, že někdo tak talentovaný, jako zrovna Mac Miller byl, odejde takhle brzo. Kvůli Matějovi a kvůli 2009. 

Link: https://open.spotify.com/album/5wtE5aLX5r7jOosmPhJhhk


The Armed – Only Love 

Už v letních tipech na desky, co stojí za slyšení, jsem napsal: Myslete si co chcete, klidně třeba, že The Armed jsou art-hardcore-brainchild Kurta Ballou z Converge, který skrz ně zapichuje jednu jehlu za druhou do panenky voodoo klasické hardcore formy i obsahu. Tahle kapela je všechno, jenom ne nuda. Jezdí turné pod cizími jmény, mystifikuje, hraje na opustěných čerpacích stanicích, staví si podivné generátory náhodných zvuků a nepochopitelné syntezátory, hraje na kytary tak, aby nezněly jako kytary a vyrábí složitě syntetické zvuky tak, aby naopak zněly jako kytary. Jejich letošní album Only Love je kopulační dýchánek Health, Jesus and Mary Chain, Converge a filmů Davida Cronenberga pozpátku. Čistá esence čarokrásné divnosti”. A to taky na sklonku roku klidně podepíšu. Krví třeba. 

Link: https://thearmed.bandcamp.com/album/only-love

 

Hot Snakes – Jericho Sirens

Rock není dead. Je naživu a celkem se mu daří dobře, protože ho resuscitoval pořádný kopanec a elektrický šok od Hot Snakes a jejich posledního alba Jericho Sirens. Kdo trochu zná biblické pohádky, ten ví, že Jericho Sirens je odkaz na obléhání Jericha, kdy Izraelité město nejprve týden obcházeli, sedmý den ho obešli sedmkrát a pak sedm kněžích zatroubilo na sedm polnic, hradby se zhroutily, Izraelité vtrhli do města, pozabíjeli jeho obyvatele, vyloupili ho a vypálili. Jericho Sirens vyšlo dlouhých čtrnáct let od poslední desky Audit In Progress a je symbolem rezistence a vzdoru, který vede k nějakému vývoji. Možná trochu sentimentálně, ale zároveň upřímně k tomu říká kytarista John Reis, že rock ztratil koule být v neustálé opozici. Stýská se mu po rokenrolu, který se vymezuje, i kdyby to vymezení bylo jen proti generickým věcem, které jsou na houby a špatně. Hot Snakes jsou na nejlepší cestě zpět a Jericho Sirens je univerzálně fungující deska, která bude rezonovat jak v oldschool fanoušcích, tak těch, kteří Hot Snakes znají jen povrchně, protože jsou jednoduše jiná generace.

Link: https://hotsnakes.bandcamp.com/album/jericho-sirens

 

The Body – I Have Fought Against It, But I Can’t Any Longer

Někdo z čtenářů prvních pětadvaceti tipů se dotazoval, která ze tří desek, na kterých se The Body v roce 2018 podíleli (resp. dvě vlastní a jeden split s Uniform), se dostane do selekce padesáti nejlepších alb roku. Těžký výběr. Nakonec jsem zvolil I Have Fought Against It, But I Can’t Any Longer, asi i proto, že ve dvou věcech, Nothing Stirs a Sickly Heart Of Sand, zpívá Kristin Hayter (Lingua Ignota), v té druhé navíc přerušovaná křikem Michaela Berdana z Uniform. Nebo proto, že jako jeden ze svých inspiračních zdrojů uvádějí The Body četbu Bohumila Hrabala. Vůbec jejich schopnost precizně a šetrně samplovat i jejich literární a výtvarné reference z nich dělá jednu z nejpodivnějších hudebních formací s hudbou, která je maximálně extrémní a zároveň emocionálně opulentní a vysoce edukativní. Fakin’ miluju The Body. 

Link: https://thebody.bandcamp.com/album/i-have-fought-against-it-but-i-can-t-any-longer

 

Uniform – The Long Walk

Když The Body, tak Uniform. Post-industriální dystopický cyber-punk. Poprvé kombinují samply, kytaru a zpěv také s živými bicími, za které usedl jejich kámoš Greg Fox z Liturgy a Zs. Z dvojice vokalista Michael Berdan (Drunkdriver, Whip a The Body) a multiinstrumentalista Ben Greenberg (The Men, Zs, Bloody Panda) se tak stává organická trojice, což je na celkovém zvuku alba The Long Walk hodně znát. Název desky odkazuje na novelu z roku 1979, kterou napsal pod pseudonymem Richard Bachman sám Stephen King. Je zasazena do budoucnosti a popisuje determinační pochod, na jehož konci je jenom jeden přeživší (přečtěte si alespoň synopsi, je to hodně zajímavá věc). V kontextu s The Long Walk Uniform je to jasná alegorie k tématům alba jako je útěk z komfortních zón, z pohodlí, od rodiny a víry k amorfní spiritualitě, kterou lze pochopit jenom ve striktně osobní rovině. 

Link: https://unifuckingform.bandcamp.com/album/the-long-walk

 

Blood Orange – Negro Swan

Dev Hynes. Sleduju ho už od Test Icicles, přes jeho následné morfování do Lightspeed Championa až po jeho poslední projekt Blood Orange. Jeho čtvrté album je jako autobiografický deník z cest, vyprávějící příběhy plné úzkostí, naplněné i nenaplněné lásky, neukotvení, ztrácení se, realistického pohledu na existencionální glitche, když je člověk černý a navíc součástí queer komunity. Melancholický R&B gospel pop s autenticitou a upřimností demo nahrávek. Geniální. 

Link: https://soundcloud.com/bloodorange/sets/negro-swan

 

Hank Wood and the Hammerheads Hank Wood and the Hammerheads

Hank Wood je něco mezi subtilním mladým Henrym Rollinsem a Darbym Crashem z The Germs, který v každém songu křičí něco o svojí patologické samotě a neutuchající chuti si to hodit. Totální retro. Hudebně jsou Hammerheads ten nejlepší mix divných kláves à la Murder City Devils, speed punku s bluesovými vyhrávkami, zběsilých rytmů dvou bicích, divných melodií a odéru, který vás vrhne zpátky do let, kdy byl punk opravdu punkem. Plus to, že jsou z New Yorku a ne z LA nebo DC, jim dává extra bonus toho, čím byli ze začátku tak nezaměnitelní The Strokes nebo Yeah Yeah Yeahs. 

Link: https://hankwoodandthehammerheads.bandcamp.com/album/s-t

Deafheaven – Ordinary Corrupt Human Love

Existuje jiná blackmetalová kapela, které by se dostalo privilegia hrát na prominentním festivalu Coachella, než Deafheaven? Black metal s šedými zónami, propouštějícími světlo dream popu a shoegaze. Vlastně – Deafheaven nejsou black metalová kapela. Ani samotní členové Deafheaven si to nemyslí. Jakmile se na Ordinary Corrupt Human Love podíváte touto optikou, všechno do sebe hezky zapadne. Tak, a je to. 

Link: https://deafheavens.bandcamp.com/album/ordinary-corrupt-human-love

 

Bylo by nefér opominout skvělé desky na které se nedostalo. Fiddlehead – Springtime and Blind, Rolo Tomassi – Time Will Die And Love Will Bury It, The Garden – Mirror Might Steal Your Charm, Hide – Castration Anxiety, Geld – Perfect Texture, Arctic Flowers – Straight To The Hunter, Vile Gash – Nightmare In A Damaged Brain, Deth Crux – Mutant Flesh, Xxxtentacion – Skins, Visitors – Crest, Drug Church – Hit Your Head, Night Nail – LA Demons, The 1975 – A Brief Inquiry Into Online Relationships, Leikeli47 – Acrylic, J Mascis – Elastic Days, Lil Peep – Come Over When You’re Sober, Pt. 2, Ceremony East Coast – Darling, Curses – Romantic Fiction, Agar Agar – The Dog and the Future, Kendrick Lamar – Bad Kid Chill City, Pictureplane – Degenerate, The Hirs Collective – Friends. Lovers. Favorites, Horsewhip – s/t, Fucked Up – Dose Your Dreams, Turnstile – Time And Space, The Voidz – Virtue, Insect Ark – Marrow Hymns, Red Hare – Little Acts of Destruction, Ken Mode – Loved, ADULT. – This Behavior, Tropical Fuck Storm – A Laughing Death In Meatspace, American Pleasure Club – A Whole Fucking Lifetime of This a celá řada dalších. 

Comments

comments

bukan hanya sekali permainan yang dapat kamu mainkan dengan mudah semua dapat teratasi, dimana semua nya akan kamu menangkan dengan memainkan permainan yang disediakan oleh agen sbobet cukup melakukan perndaftaran deposit dan menangkan semua pertandingan yang telah disediakan oleh panitia

pemenang permainan tebak angka dalam sehari bisa mendapatkan ratusan juta hingga milyaran rupiah dimana para bandar togel mampu membayar anda untuk biaya semua kemanangan anda tanpa harus memotong sepeser rupiahpun untuk anda

jangan takut untuk memainkan semua permainan yang disediakan oleh para master pemainan judi bola online kamu cukup mengikuti arahan para master untuk memainkan dan bermain yang lebih baik lagi agar kamu memenangkan semua permainan yang ada saat ini

jujur saja semua permainan yang ada pada tahap nya akan memberikan anda kemenangan apa lagi saat menainkan togel wap cukup membuka hp sambil merenung anda dapat memainkan nya, tapi ingin jangan lupa istirahat ketika anda menebak anda permainan tersebut

Vyhledat