30 dní se Životem v éteru: Rozhovor s Jirkou Neumannem

7.8.2023 vyšla knížka #zivotveteru. V období do 7.8.2024 na vás čeká série tematických příspěvků: ukázky, fotky, audio, nevydané bonusy… představíme vám i spolupracovníky, kteří se podíleli na jejím vzniku. Chystají se i výroční soutěže o ceny!

Jirka Neumann působil léta jako programový ředitel Radia 1 a dělal jeho hitparádu. Dnes provozuje superúspěšné 80s party.

Jirka Neumann dodnes Radio 1 poslouchá a objevil se i jako host hitparády v době, kdy R1 slavilo 30 let. V rámci příprav knížky se nahrála spousta rozhovorů, ze kterých se často použily jen části. Podívejme se na celé povídání s Jirkou. 

Jirka Neumann v začátcích R1

S Radiem 1 jsi už úplně od začátku. Jaké z tvého pohledu byly první dny, týdny a měsíce?

Chodil jsem na Pedagogickou fakultu a dostal se do skupiny lidí, mezi kterými se začalo říkat, že se z Francie blíží jakási aparatura. V podstatě kompletní vysílací vybavení včetně vysílačky. Řešila to jedna malá politická straničku, kterých po revoluci vznikalo hodně. Figuroval v ní táta Ondry Štindla a najednou jsme se díky tomu dostali do situace, kdy jsme měli potřebnou aparaturu. Nikdo z nás s tím neměl zkušenost, ale přišlo nám jako skvělý nápad začít dělat rádio. Bylo nás zhruba šest až osm. Dlouho jsme přemýšleli, co s tím, a dlouho jsme sháněli povolení, které nám nikdo nechtěl dát. Jednoho dne jsme aparaturu nastěhovali do budovy Armabetonu na Pankráci, kde jsme měli kompletně připravenou kancelář, studio a vysílačku na střeše. Úřady nám dlouho slibovali, že odtamtud budeme moct vysílat, ale nic se nedělo. Kdybychom dostali povolení, mohl jsem začít vysílat hned. V noci jsme chodili vybavení hlídat, stráž docházela na směny. Jednoho dne, když už jsme zjistil, že nám vysílání neumožní, jsme se dozvěděli o akci pod Stalinem. Kluci, kteří pořádali Totalitní zónu nám řekli, že pokud odtamtud chceme vysílat, tak můžeme začít hned druhý den. Ve čtvrtek odpoledne jsme všechno naložili do auta a v pátek už jsme vysílali. 

Měli jste předobraz toho, jak má vlastně rádiové vysílání vypadat?

Jediné, co se tady dalo před revolucí chytat, byly německé nebo rakouské stanice jako Bayern 3 a Ö3. Americké stanice tady díky technickým nemožnostem nešlo naladit téměř vůbec. Chtěli jsme dělat rádio s jinou muzikou, než do té doby hrál státní Český rozhlas. Všechno vznikalo za pochodu, každý do toho dal něco ze sebe. Paradoxně jsme muziku ani pořádně neměli. Cédéčka neexistovala, respektive málokdo je v té době vlastnil. Takže jsme hráli z nahraných kazet a gramofonových desek, které se nosily z domova. Od Roda Stewarta až po úplný underground, každý přinesl, co měl zrovna doma.

U příležitosti 30. výročí rádio se v rámci Hitparády přehrával jeden starší díl, který jsi tehdy moderoval. Mám zafixováno, že staré Radio 1 hrálo underground, ale tady mě překvapilo množství mainstreamu jako Queen a Guns N‘ Roses.

Řekl bych, že šlo o pozůstatek původního Radia Stalin a možná i Radia Ultra. Tehdy jsme nehráli to, co bychom primárně chtěli, ale hlavně to, co jsme měli k dispozici. Bylo to dáno nedostatkem muziky. Byli jsme rádi, že máme vůbec nějaké zdroje. První verze Hitparády vystihuje přerod z normálního poprockového rádia, které v dané době bylo velmi progresivní, v pozdější Radio 1. Když se podíváš na Hitparádu o dva roky později, tak už bylo přerození téměř dokonáno.

Vysílalo se v prvních měsících nonstop, nebo jenom přes den?

Když jsme po éře Radia Stalin začali vysílat už coby Radio Ultra a potom Radio 1, tak jsme se snažili, abychom udrželi 24 hodin denně. Ale když zrovna nikdo nepřišel do studia, měli jsme připravenou akci nazvanou DJ Repeat. Prostě se pustila kazeta, později CD, a nechali jsme ji hrát. Když někdo vysílal přes noc do rána a nikdo ho nedošel vystřídat, tak se využil DJ Repeat. Každopádně jsme se snažili, aby na naší vlně pořád něco znělo.

Jak vypadala tvá práce, když ses stal šéfem programu a dělal Hitparádu? Předpokládám, že nejdřív byly vaše role v partě fluidní, a pak se to vycizelovalo.

Ze začátku to vypadalo, že budeme čtyři společníci. Potom podivným děním osudu jsme zůstali já a Vladimír Vintr, přičemž s námi spolupracoval Ondřej Štindl, ale později už v tom nechtěl figurovat oficiálně. Pochopili jsme, že bude lepší, když já budu šéfovat programu a muzice, zatímco Vladimír jako schopný manažer bude za rádio vystupovat navenek. Říkali jsme jeho funkci ředitel, ale jeho úkolem byla zpočátku hlavně jednání s obchodními partnery nebo organizacemi jako České Radiokomunikace a OSA.

Kde se nacházeli další DJs? Vedle kamarádu, kteří se ozvali sami, jste vyhlašovali i konkurzy?

V první fázi každý z nás, co jsme v rádiu byli od začátku, přitáhl někoho, o kom věděl, že by něco takového mohl dělat. Já jsem přivedl Josefa Sedloně, protože to byl můj kamarád z 80. let, se kterým jsme si vyměňovali desky od Pet Shop Boys. Byl jsem přesvědčený, že by se do rádia hodil. Lidi jako Standa Zima dovedli taky své kandidáty, přičemž někteří zůstali jen krátce a někteří tam jsou dodneška. Sestava se potom zásadně obměnila. Jedno dne nastalo období, kdy už spousta lidí odešla a měli jsme nedostatek moderátorů. Radio 1 už v tu dobu bylo velmi populární, takže jsme udělali konkurz na DJ, kdy na Petrském náměstí stála dlouhatánská fronta. Mezi zájemci tam ve frontě stál třeba Jerry Žák. Vím, že v té době uklízel v Bunkru, kde se o konkurzu dozvěděl. 

V čem vlastně konkurz spočíval?

Přišli jedinci, u kterých jsme po dvou větách poznali, že to nepůjde a rovnou se s nimi rozloučili. Další skupina lidí tak nějak prošla dál a u pár zájemců jsme si poznamenali, že by měli přijít na zkušební vysílání. Každý z nás si vzal někoho z nich do živého vysílání a tak dále. Po tolika letech už si detaily přesně nepamatuju.

rozpis směn z 90. let, ručně psaný Jirkou Neumannem

Jak se vytvářel archiv? Pamatuji si, že cédéčka částečně vozil Josef z Anglie a velkou část jsi opatřoval ty.

Na začátku jsem zašel za Vladimírem Kočandrle, respektive za jeho Marcelou, která se tou dobou ještě ani nejmenovala Kočandrlová. Monitor sídlil na Kampě a zrovna jsem dorazil ve chvíli, kdy přijela dodávka a vyložila vinyly od kapel jako Orlík. Vysvětlil jsem, že spouštíme rádio a zeptal se, jestli by nám něco nedali. Myslel jsem, že mě vyhodí, ale místo toho jsem si odnášel docela velkou krabici s nosiči. Šlo o úplně první nahrávky, které Monitor vydal, například Svatý Vincent. Když se pak otevřela další zastoupení nahrávacích firem, tak jsem si pomalu dělal známosti a chodil žebrat o cédéčka. Nejdřív mi chtěli dávat jen gramofonové desky, protože cédéčka byla moc drahá. Takže jsem do rádia nosil vinyly třeba od Kylie Minogue. Ještě předtím, než Josef přivezl první cédéčka, jsem vyrazil se svou tehdejší ženou do Londýna, kde jsme bydleli v bytě přes Phila Shoenfelta. Podle tipů jsme chodili po budovách různých vydavatelství. Vždycky jsme přišli, udělali ze sebe úplné blbce a oni na nás koukali jak na blázny. Vysvětlovali jsme, že máme začínající rádio v Praze a chtěli bychom od nich muziku. Někde se s námi vůbec nebavili a jinde šlo vidět, že nám něco rychle chtějí dát, abychom vypadli. Vzpomínám si hlavně na One Little Independent Records, kde jsme dostali hromadu věcí, nebo třeba na Mute Records. Měli jsme problém cédéčka dostat přes celnici, protože se takové věci ještě pořád řešili na hranicích. Nakonec se to povedlo a vznikl úplný základ archivu Radia 1.

Chodili lidi s vlastními náměty na program, nebo jsi měl konkrétní představy o pořadech?

Třeba Saša Michailidis se svým pořadem Film o páté přišel sám. Považovali jsme o to za skvělý nápad, protože dal programu něco jiného než jen nonstop muzika. Přibylo díky němu mluvené slovo a navíc o filmu, což se nám moc líbilo. Dali jsme mu šanci a vznikl skvělý pořad na mnoho let. Potom, co se zavedla zahraniční Hitparáda, se začalo oprávněně mluvit o tom, že bychom měli mít i tuzemskou verzi. S nápadem přišla Jana Valková-Ježková a vymyslela Velkou sedmu. V začátcích, kdy se bojovalo o první prozatímní licence, jsme dávali prostor i jiným rádiím, která ještě neměla vysílačku. Na naší frekvenci tak měli hodinové nebo dvouhodinové pořady třeba lidi z rádia Limonádový JOE.

Vymanit se z popu

Usměrňovali jste nějak moderátory Radia 1, nebo se prostě nechali, aby si dělali, co chtějí?

V tu dobu jsem Radio 1 fanaticky poslouchal prakticky furt. Měl jsem ho puštěné v kanceláři, ale snažil se ho vždy naladit i doma nebo na návštěvě u známých, abych věděl, co se zrovna hraje. Dělal jsem si poznámky a kdy jsme se pak všichni jednou za dva až tři týdny setkali na schůzi, tak jsme diskutovali o tom, co je možná už mimo naše zaměření a hrát by se asi nemělo.

Máš nějaké konkrétní vzpomínky, co se nelíbilo nebo jaká hudba byla naopak kvitována?

Vím, že třeba David Bernatský jel hodně v popu, ze kterého jsme se snažili vymanit po prvním roce vysílání. Klasický pop už k nám moc neseděl. Michal Máka, ale i já jsme chvilkami měli podobné tendence. Říkalo se, že jsme tři popíkáři. Po třetím roce vysílání už byli moderátoři natolik skvělí a cítili směr rádia, že sami přesně věděli, co je a není dobré.

Vybavíš si zásadní zážitky z doby tvého působení, na které nikdy nezapomeneš?

Vzpomínám si, když jsem zjistil, že nejdelší skladba v jednom kuse z našeho archivu byla od Tangerine Dream. Jedna strana vinylu měla dvaadvacet minut. Doporučoval jsem jim vysílajícím, kteří museli na záchod. Na stěně visel obal téhle desky a já věděl, že když zrovna hraje, někomu je špatně a musel na delší dobu odejít pryč. Tohle byl předchůdce DJ Repeata. Dodneška nevím, jestli bylo my a Bunkr dobré nebo špatné spojení. Protože se občas odehrávaly strašlivé věci.

Patejdl a Pavarotti

Co třeba?

Třeba když jsem v pět hodin ráno po celonočním kalení v Bunkru míchal do vysílání ze dvou gramofonů Vašo Patejdla a Luciana Pavarottiho, zatímco další lidi ve studiu mlátili do plechovek. V baráku bydlel člověk, který pomáhal Richardu Nemčokovi, když se stavěl klub. Věděl proto, že v místnosti, odkud vysíláme, je větší teplo. Občas si vzal spacák a přišel si lehnout přímo do studia. Na začátku bylo všechno fakt hodně free. Jednou tam takhle úplně na šrot leželi členové Faith No More, nešlo ani otevřít dveře. Jeden hezký zážitek v Bunkru nastal, když během Hitparády do studia vlezly dvě gorily se sluchátky na uších a oznámily my, že by se mnou chtěl mluvit pan prezident. Vešel Havel a zeptal se, jestli se může chvíli koukat, jak se vysílá. Sedl si ke mně na židli a prohodili jsme pár slov, měl pár technických dotazů, a pak řekl: „Máte to tady hezký. Tak se mějte, na shledanou.“ 

Nijak se předem neohlásil a prostě přišel do studia?

Úplně bez ohlášení. Proběhlo jen nakouknutí ochranky. Ta pak zůstala za dveřmi a já byl ve studiu jenom s panem prezidentem. Doteď to vnímám jako jeden z životních zážitků. Pamatoval si, že jsme ho tehdy v roce 1990 zlanařili a mluvil pro nás do mikrofonu pod Stalinem. Což byla okolnost, která nám do budoucna hodně pomohla. Fakt, že jsme ho tenkrát přemluvili, nám pak pomohl později v bojích o licence. Říkalo se: „To jsou ty divný lidi, jak nikdo neví, kdo za nimi stojí. Ale asi někdo velikej, když k nim chodí Havel na rozhovor.“ 

Můžeš rozvést, jak tehdy rozhovor s Havlem v katakombách pod Stalinem vypadal?

Probíhala výstava Totalitní zóna, kterou doprovázely i koncerty a různé akce. Druhý den našeho vysílání tam zastavilo auto, vyskákala ochranka a objevil se Havel s tím, že jde na koncert. Už přesně nevím, jestli tam zrovna hrála nějaká jeho oblíbená undergroundová kapela. Byli jsme natolik drzí a této delegaci řekli, že máme rádio a potřebujeme mluvit s panem prezidentem. Vlezl s námi do podzemí a sedl si na židli kousek vedle pytlů s močovinou. Povídali jsme si asi čtvrthodinu, rozhovor tehdy vedl Petr Bidlo. Téměř celý ho natočila Česká televize, záběry používá vždy u příležitosti různých výročí rádia. Shodou okolností jsem se nedávno podíval do katakomb, protože Petr Sojka natáčel příspěvek o mně a Radiu 1 do pořadu Z metropole. Dohodnul, že jsme se dostali přímo do místnosti, odkud se vysílalo. Úplně mě mrazilo, že to tam vypadá téměř úplně stejně jako když jsme tam před 30 lety vysílali.

Do kterého roku jsi takhle aktivně působil na Radiu 1?

Rádio jsem opustil, když ho převzali Američani ze společnosti Metromedia. Měli představu, že koupili mainstreamové rádio, kterých už tou dobou měli asi 160 po celém světě. Chtěli Radio 1 předělat na normální klasickou stanici s hudbou typu Bon Jovi. Dosadili tam člověka, se kterým jsem měl velké spory a snažil se zavést playlist. Furt nám říkal, co smíme a co nesmíme hrát. Na měsíc jsem odjel do Vietnamu a když jsem se vrátil, tak už bylo na Radiu 1 takové dusno, že mi došlo, že už tam nemám co dělat a má pozice se obsadila někým jiným. Na přelomu let 1997 a 1998 jsem odešel, populární zrovna byla raná tvorba The Verve.

Jirka Neumann s hotovou knihou v roce 2023

V Lucerna Music Baru dodnes pořádáš velmi úspěšné 80s a 90s večírky. Měl jsi někdy problém, kdy ti lidi vyčítali, že jsi působil na Radiu 1 a teď děláš něco opravdu popového?

Vždy jsem říkal, že jde o dvě úplně rozdílné věci. S Lucernou jsem spolupracoval už v době, kdy jsem na Radiu 1 pořád byl. Rádio v té době nijak neplatilo, pracoval jsem v něm zadarmo. Musel jsem nějakým způsobem uživit rodinu, takže jsem přišel s tímhle typem party. Dodneška pro mě funguje jako druh obživy, ale pořád mě baví. Vždycky to jsou příjemné večery, s Michalem Filipem je spolu děláme už 27 let.

To je hodně dlouho. Zajímaly by mě zásadní vzpomínky, které pro tebe něco znamenaly. Co považuješ za nejhezčí období nebo naopak něco, co ti nesedlo vůbec?

Když nepočítám Radio Stalin, tak bych zmínil první etapu nahoře na Petrském náměstí. Občas to bylo trochu o hubu, protože jsme ještě neměli licenci, tak jsme si obstarali ozbrojenou ochranku. Novináře jsme požádali, aby všude rozhlásili, že se odtamtud nehneme, dokud nedostaneme licenci. Po dvou až třech týdnech jsme licenci dostali, ale pokračovali jsme hodně pirátsky. Vysílal ten, kdo zrovna mohl, a já mezitím chodil do školy. Ráno jsem jezdil na Pedagogickou fakultu, odpoledne z Brandýsa zamířil do rádia, kde jsem do noci vysílal. Domů jsem se šel na tři hodiny vyspat a jel dál. Po nějaké době jsem rodičům oznámil, že už budu dělat jenom rádio a ve škole už mě nikdo neuvidí. Nesli to docela těžce a vybavuju si asi dvouhodinovou přednášku táty o tom, jak jsem si zkazil život. Později Radio 1 dostalo nějaký řád, ale pořád šlo v podstatě o sdružení kamarádů. Větší profesionalita přišla v době, kdy jsme nabrali lidi po zmíněném konkurzu. Takhle dobré to zůstalo až do příchodu Američanů, kteří postupně pochopili, že pro ně bude jednodušší a výhodnější, když rádiu nechají jeho ksicht. Časem ustoupili.

Mohl bys definovat pocit, který v tobě Radio 1 vyvolávalo či zanechalo? I když už nevysíláš, jistě si stále neseš silné vzpomínky.

Pro mě to bylo nejkrásnější období mého života. Během doby spojené s rádiem jsem se oženil a narodily se mi dvě děti. Mám doma schovaný výstřižek článku z Blesku o tom, že se narodila Maruška, první dítě Radia 1. V 90. letech se mohlo úplně všechno, neskutečně se kalilo od rána do večera a dodneška nechápu, jak jsem to mohl zdravotně vydržet. Zhruba mezi lety 1991 a 1996 jsem spal snad jen tři hodiny denně, furt se pilo a případně hulilo. V prvních letech Radia 1 to takhle měli skoro všichni, a jsem na to pyšný.

Napadá tě nějaký moment, na který jsi pyšný?

Jsem rád, že se mi podařilo přemluvit Josefa Sedloně. Tenkrát už měl za sebou přerod z popu a poslouchal trochu jinou muziku. Navzájem jsme se hodně ovlivňovali. Když jsem mu řekl, aby se s námi pokusil vysílat, tak ze začátku moc nechtěl. Když ale přišel, tak ho to od první chvíle chytlo a dneska je z něj hvězda. Poznali jsem se, když jsem byl v roce 1985 na Rujáně jako pionýrský vedoucí. Jel jsem tam totiž s Josefovým spolužákem Petrem Čápem. Měl jsem tehdy přítelkyni, která měla tatínka ve Švýcarsku a dostala k nám první desku Pet Shop Boys. Petr to prozradil Josefovi, který asi v šest hodin večer přijel do Nuslí, kde jsem ještě bydlel s rodiči. Otevřel jsem dveře a venku stála vysoká postava v černém kabátě, kterou jsem nikdy předtím neviděl, a říká: „Hele, ty prej máš nový Pet Shop Boys. A já bych je chtěl půjčit.“ Byl tak přesvědčivý, že jsem mu desku dal a myslel si, že už ji nikdy neuvidím. Na druhý den přišel a začali jsme se bavit o muzice. Takhle začalo naše kamarádství a spolupráce.

A co vy?

Máte rádi rádio? Případné zážitky, poznámky, reakce, příběhy, obrázky a vzpomínky ke sdílení nejen na téma Radio 1 směle posílejte na komankova@gmail.com.

O knize

Život v éteru je kniha o Radiu 1 a začátcích soukromého rozhlasového vysílání v Čechách. Vyšla v srpnu 2023 jako první kniha vydaná protišedi. Má 352 stran, přes 500 fotografií a v současnosti je v prodeji druhý dotisk. Napsala ji Jana Kománková, od roku 1993 dodnes nepřetržitě DJ Radia 1, jinak kulturní novinářka.

Kam pro ni

I nyní je v běžné síti knihkupectví a eshopů, k dispozici je také audiokniha.

Comments

comments