Kreslení jako meditace
foto Jiří Janda
Pražská architektka a výtvarnice Zuzana Kočišová až do posledního červnového týdne vystavuje v klášteře v Hejnicích na úpatí Jizerských hor své artefakty. Návštěvníci si mohou prohlédnout zejména kresby horských krajin a majáků. Líbí se mi na nich svoboda, s níž jejich strážci hledí na otevřené moře, řekla nám v rozhovoru autorka.
Co na výstavě v hejnickém klášteře představuješ?
Hlavně svoje šrafované kresby, k nimž se nechám inspirovat přírodou a mořem. Takže jak šumavské, jizerské a možná i nějaké jiné krajiny, relativně odpovídající skutečnosti, i fantazijní věci poznamenané stopou akvarelu. A nechybí tam ani moje milované majáky, které mě baví z mnoha různých důvodů. Líbí se mi jejich symbolika. Někdo v nich sice může vidět symbol toho, jak pevně odolávají větrům a přírodním vlivům, ale já v nich vidím svobodu, se kterou hledí na otevřené moře. Loni jsem udělala kalendář s motivem majáků: na každý měsíc tam byl obrázek a několik fotek a popis či jeho příběh a teď se k tomu tématu zase ráda vracím.
Kreslím doma po večerech podle fotek, obvykle svých vlastních, ale kromě toho do nich vnáším občas i svou fantazii. Pracuju za dlouhých, nejen zimních večerů, protože perokresby na formátu A3 vznikají řadu hodin, nebývá to nikdy rychlé. Některé kresby si potom oskenuji, trochu zmenším a dělám z toho tisky, které čísluju podobně jako grafické listy. Ani nevím, jak je správně nazvat, využívám možností digitálního věku. Protože i když je to vytištěné profesionálně v tiskárně, tak tam cítím autorský vklad a myslím si, že si proto očíslování zaslouží. Vystavovat proto budu i některé tyto digitální grafické listy.
Od zdlouhavé ruční práce nyní lidé většinou ustupují. Tebe očividně naopak baví, pročpak?
Pro mě je to forma meditace. Říkám si, že večery trávím kresbou u pracovního stolu, abych „nepozabíjela“ vlastní rodinu. Dvě děti – jedno pubertální a druhé lehce postpubertální – a více jak dvacetileté soužití s vlastním mužem mě vedou k tomu, že už nebývám plnohodnotně zklidněna. Ale když si jdu kreslit, tak se vyklidním. Kromě toho mé kresby nebývají úplně realistické. Sice s z nich pozná, o který kostel anebo maják se konkrétně jedná, ale rozhodně to už nevypadá jako původní fotka z předlohy. Bývá to jiné, ovlivněné mojí fantazií a mnohdy k tomu přidám obzvlášť akvarelová barva. Naskakují mi k tomu další obrazy, které nedostanu z hlavy jinak, než když si rychle sednu ke stolu a vyjadřuji se kresbou. Je to jako fidorka, když musíš, tak musíš…
Když mluvíš o meditaci, tak prozraď, co jsi při tom všechno vymeditovala?
Až tak moc ne, ale uklidnění to pro mě určitě je. Pouštím si k tomu muziku, audioknihy nebo filmy, na které se u toho ale taky vlastně nekoukám a jenom je poslouchám. Je to asi podobné, jako když někdo lepí modýlky letedel, jiný střílí na střelnici nebo běhá, tak já si chodím kreslit.
Můžeš ještě prozradit něco o místě, kde se výstava odehrává?
Bývalý klášter v Hejnicích v Jizerských horách nyní slouží jako konferenční centrum. Kromě ubytování, hospody a konferenčních sálů je tam příjemná galerie v místnosti hned u vstupu. Řada vystavených věcí je na prodej.
Z každého prodaného obrázku, ať už originálního, nebo digitálního, půjde 20 procent ceny klášteru, kterému bych se za možnost pořádání výstavy ráda odvděčila. Žije totiž běžně z výnosů ubytovacích kapacit a restaurace, z konferencí a dalších akcí. Teď ale na své náklady ubytovali ukrajinské uprchlíky a hospoda je asi taky úplně nevytrhne. Asi to nebude moc peněz, ale každá koruna se počítá.
Kromě kreseb vytváříš i různé textilní výrobky a navrhuješ motivy na smaltované hrníčky. Jaké o tyhle ručně dělané věci bývá zájem?
Když nedávno v době covidu nebyly jarmarky, tak se něco málo prodalo přes e-shop, i když rozhodně nebyly žádné extrémní obraty. Já jsem to ale moc neprožívala, nemám ostatně zaplacenou jedinou reklamu, jenom jsem nechtěla, aby ty věci ležely dva roky v krabicích.
Na jarmarcích ale zájem bývá, lidi tam chodí a teď, když to konečně vypadá, že už omezení nebudou, tak přicházejí s větší chutí, i když jich bývá méně než dřív, protože se jim asi začíná nedostávat peněz. Ale hlad po zážitcích je po těch dvou letech velký. Loni v létě jsem byla jen na třech jarmarcích, předloni na jediném, takže chuť někam vyrazit, podívat se na hrad, kde jsou šermíři, projít se po jarmarku a koupit dětem plecháček s mojí kresbou určitá skupina aktivnějších lidí po té nepříjemně dlouhé pauze rozhodně má, a je to vidět.
Proč se lidi obvykle do výtvarné tvorby nechtějí pustit sami?
Asi to mají podobné jako já v jiném směru. Protože mám hudební hluch a neumím zpívat, tak si radši půjdu poslechnout koncert, než bych přemýšlela o tom, že bych začala se zpěvem sama, byť jenom v koupelně. Můžou mít pocit, že nemají výtvarné nadání, což ostatně třeba ani nemusí být pravda. Třeba to v nich jenom ubila a zašlapala výtvarná výchova na základní škole. Takže můžou mít pocit, že bude lepší si to vybrat od někoho, kdo to umí, a když potom stojí u mého stánku, tak mi to samozřejmě pošimrá ego.
Comments
