Louvre Couture

Je móda uměním, nebo ne? Tato polemika může být částečně zodpovězena unikátní výstavou Louvre Couture. První výstava v Louvru, srdci umění, zaměřující se na „vysokou“ módu, známou jako haute couture.

Nápad propojit umění s módou vznikl v hlavách ředitelky Louvru Laurence des Cars a kurátora Olivia Gabeta již před 15 lety. Jejich vizí bylo propojit historické umění se současným designem, a ukázat, že na minulost lze navazovat aniž by došlo k její dehonestaci. Výstava dokazuje pravý opak. Designéři oživují tradice s respektem, obohacují je o současný kontext a dávají exponátům novou relevanci.

Od 24. ledna do 21. července 2024 je v oddělení dekorativního umění možné spatřit díla více než 100 současných módních designerů z přibližně 45 módních domů. Jejich módní skvosty jsou zasazena do kontextu tradičního umění, kterým se mnozí z nich inspirovali. Návštěvník má tak možnost projít si Byzancí, přes renesanci, až po napoleonský empír, za doprovodu módy vytvořené od šedesátých let až po současnost.

Celou výstavu zahajují šaty Christiana Diora příznačně nazvané „Musée du Louvre“, vytvořené Stephenem Jonesem v roce 1949. Byly vytvořeny na počest Louvru, který Dior velice rád navštěvoval a kde nacházel inspiraci.

Častým a opakovaným materiálem mnoha designérů se staly gobelíny, mezi kterými byly šaty také vystaveny. Impozantním dílem jsou například šaty Marie Grazia Chiuri pro Dior (2017-18). Šaty s tarotovými kartami mezi středověkými gobelíny představují příběhy přímo vetkané do oděvu. Minulost, zobrazená v podobě gobelínů, se zde setkává s přítomností, v podobě šatů, a budoucnost, symbolizovaná tarotovým výkladem, se stává součástí tohoto fascinujícího příběhu. Šaty tak ukazují analogii umění a módy, kdy obé těží ž příběhů a cílí na emoce diváka. 

Ne přímo gobelíny, ale gotickou estetikou se inspirovala žena, stojící na pomezí módy, technologie a umění, Iris van Herpen (2020). Pomocí 3D tisku a speciálního užití barev vytvořila šaty, připomínající konstrukcí gotickou klenbu, barevností starodávnou zatuchlost dřevěných trámů.

Mostem mezi historií a populturou se staly šaty Charlese de Vilmorina (2024), kterým se podařilo propojit nejen umění výtvarné s módním, ale také vysoké s masovým. Šaty byly původně vytvořeny pro tour zpěvačky Chappell Roan, nyní jsou k vidění vedle gotických slonovinových sošek, se kterými sdílejí vizualitu bílé draperie.

Některá menší díla byla zasazena přímo do vitrín a stala se až nerozeznatelná od původních exponátů dekorativního umění. Příkladem je kovový živůtek od Thierryho Muglera (v kolaboraci s Jean-Pierre Delcros, 1995) či kabelka Louis Vuitton (Nicolas Ghesquière, 2020-21). Jde o kovovou výzbroj či extravagantní módní doplněk současnosti? V kontextu dnešní módy není nutné rozlišovat, jak vidno na příkladu Zendayi, která si upravenou verzi Muglerovy výzbroje oblékla na premiéru Duny v roce 2024, a stala se tak díky módě živou sochou.

Moderními výzbrojemi však nekončíme. Dalším z extravagantních kousků je „výzbrojová róba“ Demny pro Balenciagu (2023-24), vytvořená pomocí 3D tisku. V kontrastu se současným kreativním ředitelem Demnou, jsou zde vystaveny i klíčové kousky Cristóbala Balenciagy, zakladatele módního domu, z šedesátých let, odkrývající mistrovské provedení krejčoviny.

Děl, na které by se v této expozici dalo zaměřit, je nespočet, a všechny tyto články bohužel nepojme. Zastavme se však ještě u strhující, extravagantní, přesto elegantní a přepichem číšící róby Jonathana Andersona pro Loewe (2024-25). Krátké tunikové šaty, vyobrazující infantilně vypadajícího boloňského pejska, byly vytvořeny z neuvěřitelných cca 250 000 korálků, přičemž všechny byly všity ručně. Vážný přístup k řemeslu je zde nahrazen hravostí, která však dílu neubírá na jeho precizním zpracování, což odkazuje k současnému popkulturnímu pojetí haute couture i umění obecně. Zároveň šaty ukazují privilegium, které je k takovému mistrovskému dílu zapotřebí – a tím je čas.

V prostorách výstavy najdeme také díla od Vivienne Westwood, Jean-Paul Gaultiera, Karla Lagerfelda, Thoma Browna a mnoha dalších.

Výstava smazává hranice mezi módou a uměním, ač obé v jejich “vysokých” verzích a zpřístupňuje kolekce, které běžný smrtelník nemá jinak šanci spatřit. Milovník umění může získat nový náhled na „povrchnost“ a trendovost módy, naopak milovník módy se dostane do skvostných prostor Louvru, které by třeba jinak nenavštívil. Móda se tak díky výstavě dostává na stejné místo jako umění. Módní domy se stávají stejně relevantní, jako umělecké dílny mistrů, jakými byl Leonardo da Vinci. Jedinou škodou však zůstává fakt, že móda by měla sloužit především lidem v pohybu. A pohyb zde zachycen není.

Foto Viktorie Štěpánová

Comments

comments