Mikoláš Chadima: Nehrajeme muziku, po které by se producenti zrovna sápali

Zejména v 70. a 80. letech byl u mnohého zajímavého, co obvykle zavánělo průšvihem: namátkou alternativní hudební scéna, Jazzová sekce, Charta 77… Mnohé ze svých vzpomínek na ty doby již tehdy sepsal ve svých původně samizdatových pamětech nazvaných Alternativa. Jejich objemné pokračování nazvané Alternativa II – Od „Nové“ vlny se starým obsahem k Velké listopadové sametové restauraci nedávno vydalo nakladatelství Galén. Mikoláš sice tvrdí, že už dlouho žádné rozhovory nedává, nám však naštěstí neodolal. Dokazuje to  následující povídání pořízené v útulné hospůdce na jeho domovské Letné.

Knížka má přesně 666 stránek. Je v tom nějaká skrytá symbolika, nebo to tak jenom prostě vyšlo?

Myslíš jako ďábel a tak? Tak v tomhle já nejedu. Náhoda. Mně tyhle asociace nenaskakujou.

foto Jiří Janda

S takhle rozsáhlými muzikantskými paměťmi se člověk často nesetkává. Jak tě to napadlo, nebo kde ses k tomu nechal inspirovat?

Už jsem to vysvětlil v prvním díle: Dával jsem to jako námět jiným lidem. Když skončila Jazzová sekce a zavřeli kluky, respektive už předtím, když zakázali Pražské jazzové dny, tak kapely, které s nimi byly spojené a občas si na nich mohly zahrát před větším publikem, byly najednou bezprizorné. Měly pár koncertních nahrávek na páscích, některé i více nebo méně povedenou „studiovku“ z improvizovaného domácího studia, protože do těch profesionálních nebyla šance se dostat, a v archivu pár recenzí z tisku. Měl jsem dojem, že toho po kapelách, které jsem měl rád, moc nezbyde, a že by stálo za to tuhle část hudební historie nějak popsat. A vlastně zvěčnit nejen jejich činnost, ale i dobu a podmínky, v kterých pracovaly. Obcházel jsem s tím tehdy hudební publicisty, kteří by to podle mě mohli udělat s tím, že jim připravím podklady. Ale nikdo z nich se k tomu neměl, tak jsem se do toho dal nakonec sám.

A už jsi u toho vydržel…

No kdybych tehdy tušil, co to dá práce, tak jsem se na to asi vybodnul. Ale když už jsem s tím začal a měl najednou 300 stránek rukopisu… Nerad nechávám práci nedokončenou. K uspokojení by mně první díl, který popisuje hlavně sedmdesátá léta, bohatě stačil. Když se  před asi šesti lety pan nakladatel Houdek rozhodl vydat Alternativu potřetí, byl jsem rád, že budu moci v textu upravit věcné nesrovnalosti, které se vynořily jak po prvním samizdatovém vydání v roce 1986, tak po tom nesamizdatovém v roce 1993, a s radostí jsem souhlasil. Jenže pak mě začal spolu s editorem Jardou Riedlem ukecávat, abych přidal k původnímu textu ještě pokračování. Prej do současnosti. Už jsem si dovedl představit, co by to znamenalo, a tak jsem se zdráhal. Nakonec jsme uzavřeli kompromis, že bude stačit, když děj ukončím předáním moci v listopadu 1989 se stručným přesahem do let devadesátých.  Původně jsem si myslel, že ke stávajícímu textu přilepím tak sto stránek, ale jak říká Švejk, „byla to mejlka“. Text rostl pod rukama a nakonec se musel udělat druhý svazek. Myslím, že po tom, co druhý díl svým rozsahem překonal ten první, byl pan Houdek nakonec rád, že jsem do současnosti nepokračoval.

foto Jiří Janda

Nevím o tom, že by tady někdo udělal něco srovnatelného. Takže bych asi čekal, že se historie na tuhle větev české muziky bude zřejmě dost dívat tvýma očima. Hrálo to při psaní nějakou roli?

Myslíš? Něco napsal Vojta Lindaur, něco Karel Srp, Vláďa Kouřil a další. Že by se na tuhle „větev“ měl někdo díky tomu dívat mýma očima, mně nenapadlo. Bylo to psáno pro samizdat. Bavilo mě na tom, že to vlastně všechno udělám sám: „Sám si napsal, sám si vytisk‘, sám si svázal!“ Nemohl jsem počítat s tím, že by se to dostalo do rukou většího množství čtenářů. A už vůbec ne s tím, že by to vyšlo oficiálně a ve větším nákladu. Až později jsem si všiml, že se na můj text tu a tam někdo odvolává. Já jsem jenom chtěl, aby zůstalo aspoň něco o tom, že kapely toho okruhu vůbec existovaly a dělaly podle mého názoru dobrou hudbu. Nechtěl jsem ovšem, aby to bylo jen muzikantské vzpomínání, jako jsou třeba paměti Ringo Čecha, které jsou zábavné a popisují, jak to v kapelách chodí. Já chtěl víc.

Aktivní důchod

I když by to člověk při pohledu na to, jak energicky působíš, asi nečekal, tak už jsi v důchodu. Jak takový rockerský důchod vypadá?

Energicky? To asi klamu tělem. A jak asi tak vypadají důchody lidí, kteří půlku života dělali v zaměstnání a půlku na volné noze? Ale nejsem na tom zatím až tak špatně. Mám průměrný důchod. Nestačí sice ani na nájem, ale zatím si můžu hraním ještě přivydělat. Znám muzikanty, který byli celý život agenturními profíky na volné noze. Ti, co už hrát nemohou, jsou na tom opravdu blbě. Jinak se ale jako rentiér ještě moc necítím. Ráno vstanu, vyřídím maily, přečtu si, co je nového. Potom cvičím na nástroje, dělám pozvánky, snažím se domlouvat koncerty. Nejsme pod agenturou, takže je vše okolo kapely na mně. A taky teď budu absolvovat flétnu na ZUŠce. Takže sotva stíhám, a to přitom nijak zvlášť často nehrajeme.

S flétnou jsi kdysi za mlada začínal. Co tě k ní znovu po letech přivedlo?

Lakota. Když začala chodit dcera v mateřské na zobcovku, řekl jsem si, že když už to platím, měl bych z toho taky něco mít. Za mlada jsem to s flétnou moc daleko nedotáhl. Dřevěná příčka mně praskla po dvou letech ne moc úspěšných pokusů se na ni naučit hrát jako samouk, když nám průtrž mračen vytopila byt. Opravit to nešlo, a pak mně sehnal spoluhráč z kapely Inrou starý tenorsaxofon, a už jsem u tohoto nástroje zůstal. Takže jsem teď po letech začínal znovu od píky. Když přišla dcera z hodiny, zjistil jsem, co na hodině hrála, a učil se s ní. Pak následovala ZUŠ, po pár letech přechod z píštalky na příčnou flétnu. Na „zušku“ jsem už chodil tu a tam osobně na posledních deset minut do hodiny. To abychom nadrtili dua nebo tria na ročníkové koncerty. Škola totiž podporuje spolupráci s rodiči a učitelé jsou rádi, když rodiče s dětmi hrají. Před třemi roky pak magistrát vymyslel jakousi akci, že důchodci mohli začít ZUŠku dělat zdarma. Taková nějaká Akademie třetího věku, jak se kdysi říkalo. A tak jsem nastoupil oficiálně na ZUŠ jako student geront.

Klady pozdního otcovství

Když už jsi zmínil malou dceru – jaké jsou klady a zápory pozdního otcovství?

V podstatě to jsou samé klady. Snad jen, že člověk už přeci jen tolik není schopen vydělat tolik jako kdysi. Takže ze své zkušenosti doporučuju, aby si to lidi spočítali tak, aby byli do jejich maturity – případně do promoce – pokud možno v produktivním věku. Ale to jsou blbý rady. My nic neplánovali. Prostě se stalo, a nelituju.

Dobře. Zpátky k muzice. Říkals, že moc nehrajete? Proč to takhle dopadá?

Inu, pop music – i když my si myslíme, že pop neděláme, ale pop je vlastně všechno co není vážná hudba – je generační záležitost. Pořadatelé, s kterými jsme spolupracovali, už také odešli nebo odcházejí do penze. Fandové se k důchodovému věku blíží a své kutlochy neradi opuštějí. Pro následující generace jsme jen dávné legendy. Když uslyší, že fungujeme, tak jsou překvapení, že ještě nejsme mrtví. Pokud si nenaděláte dost fanoušků v době, kdy jste mladí, kdy normálně a často koncertujete, a to v podzemí opravdu nejde, zbyde vám jich na „stará kolena“ jen málo. Z kapely menšinového žánru se stanete kapelou ještě menšinovější. I Plastici si udělali své jméno především koncem šedesátých let, kdy fungovala publicistika a Beatový festival. Však dostali tehdy od Mladého světa cenu za nejoriginálnější kapelu! A nakonec? Své udělala i nová doba. Pro většinu „popřevratové“ generace už hudba není zdaleka tak důležitá, jako byla pro nás. Lidé mají spoustu jiné zábavy.

V jakých různých sestavách teď vlastně hraješ?

Kromě MCH Bandu mám ještě MCH Trio – ekonomičtější projekt pro jedno osobní auto. Je to jiná produkce. Základem jsou Wernischovy texty, pseudo-animované projekce, elektronické smyčky a na ně napsaná, respektive improvizovaná hudba. Můžeme hrát ve dvou, ve třech, ale nejčastěji hrajeme ve čtyřech. Když nemůže MCH Band, nebo na něj pořadatel nemá a chce mermomocí Chadimu, nabídnu levnější MCH Trio, případně následující projekty. Díky koncertu ke 40. výročí založení kapely Extempore jsme také obnovili v téměř původním složení kdysi slavný program Velkoměsto. Hrajeme ho pod názvem The Ex Extempore Members Play The City. Teď basista Sláva Simon „buzeruje“, že bychom měli udělat i Zabíjačku.

Velkou radost mně dělá i hraní s Radomilem Uhlířem. Takové free hraní k Radomilovu zpěvu, prokládané historkami. Moc mně baví – spíš by to asi mělo být v čase minulém, ale jeden nikdy neví – hraní s projektem Strom stínu a Bucinatores Orchestra, kde sedím v saxofonové sekci big bandu. Koncem minulého roku jsem jezdil jako zpěvák a instrumentalista s projektem Slet bubeníků Pavla Fajta. Pak dělám improvising v duu s Julo Fujakem ze Slovenska. Teď jsme hráli asi po dvou letech, protože to není muzika, po které by se producenti zrovna sápali. A další hudební improvizaci dělám spolu s dalšími kluky pro Pavla Straku, který produkuje živé hraní ke starým avantgardním filmům.

A jak často hraje MCH Band v kompletní sestavě?

Jen párkrát do roka. Už jsme se dostali na stejný počet koncertů za rok, jako jsme jich měli za starých časů. Ale za to si můžeme sami, protože se z MCH Bandu stal tak trochu jeho vlastní revival. Když jsem psal jsem druhý díl Alternativy, už jsem nezvládal psát novou hudbu. A to se musí. Dal jsem se do toho až teď. Tak uvidíme, co bude, až uděláme nový program. Měl by být věnován idealistům, jejichž ideály byly zrazeny neidealisty. Zkouším zhudebnit texty jednoho ruského básníka, jehož jméno chci nechat jako překvapení.

Kolika kapelami jsi za ty dlouhé roky prošel?

Překvapivě jich zase ani tak moc nebylo: Purple Flees, Yellow Defect, Inrou, Elektrobus, Extempore a MCH Band – vlastně jen pár kapel, kde jsem dělal svou muziku. Ještě vlastně Classic Rock’n’roll Band. Sem tam ještě bylo nějaké to hostování, jako třeba s Mňágou, kdy jsem s nimi dva roky jezdil po vydání desky promo turné. Ale nebylo toho tolik. Kdybych byl čistě instrumentalista, tak bych se musel ohánět víc. Já jsem nebyl tak dobrý hráč, aby si mě ostatní najímali jako saxofonistu. Snad až teď jsem se instrumentálně trošku zvedl, že nemám takový problém se nechat najmout.

Ale je vidět, že tě muzika pořád dost baví. Třeba před pár dny, kdy sis při náhodném setkání v Kaštanu hezky zajamoval s „osamělými písničkáři“ Jiřím Dědečkem, Jiřím Konvrzkem a Michalem Bystrovem.

To se tak nějak seběhlo. Byli jsme tam s Radomilem, který měl od šesti vernisáž. A večer měl být koncert písničkářů. Netušil jsem, že jsou až tak osamělí. Přišlo na ně strašně málo lidí, tak jsem si myslel, že si spolu aspoň zahrajeme, aby bylo veselo. Nakonec se nehrálo v sále, kde by se těch pár lidí ztratilo, ale vedle v baru. 

Co ti dává sílu jet si po svém a bez kompromisů ještě ve věku, kdy jí již tvoji vrstevníci obvykle už moc nemají?

Nemám pocit, že bych měl nějak moc síly. Už jsem dlouho neudělal nic nového. Naposledy „100 minimalistických básní“. To už je dost let. Teď jsem sice začal psát nové věci, ale moc mi to nejde. Když člověk přestane na delší dobu skládat, tak se do toho blbě vrací. Ten proces je v podstatě postavený na řemesle, a já v něm nejsem zrovna moc vyučenej, takže je to návrat pomalý. A to, že si člověk jede po svém, to je nejspíš zpupnost.

Z čeho ta tvoje zpupnost pramení?

Nevím. Mám to asi v genech po pražským legionářským dědovi, i po tátovi.

Dělals spoustu práce taky v disentu. Nelituješ toho – odpovídala ta námaha efektu? Nebo si říkáš, že ses na to měl vykašlat, dělat si víc muziku a neztrácet energii, kterou tě to nepochybně stálo?

Ale já jsem byl tenkrát mlád, takže mi to energii neubíralo. Mě úplně fascinuje, co jsme tehdy všechno stíhali kromě osmi hodin práce, kam jsme museli chodit. Netrpím tím, že jsem snad měl něco dělat nějak jinak. Kdybych to bral čistě rozumově, tak jsem měl podepsat spolupráci StB a byl bych an tom dobře.

Prostě jsme se snažili žít svůj život, úplně normálně, svobodně, jak to jen šlo. Když mi dneska někdo říká něco o nějaké době nesvobody, tak ho chci poslat někam. Jaká doba nesvobody? Možná doba jistých omezení, ale jako nesvobodný jsem se ani náhodou necítil.

Comments

comments