Minireport z koncertu Lucy Kruger & The Lost Boys

5 března, 2024
Daniel Kopecký
hudba, kultura

Foto Adéla Lňeničková

Stává se vám někdy, že se po poslechu jednoho songu okamžitě rozhodnete jít na koncert, protože se za dva týdny bude konat ve vašem městě? Já to zažívám zřídka. Naposledy jsem si udělal radost spontánním nákupem vstupenek na vystoupení Lucy Kruger & The Lost Boys do Paláce Akropolis. Koncert se konal v sobotu 2. března v rámci série woodoo, která by měla zabírat široké spektrum hudebních žánrů a klade si za cíl rozproudit krev a opotit Akropoli. Lucy s kapelou to zvládla.

Společnost mi dorazila právě včas mezi supportem a hlavním vystoupením, místa bylo tak akorát – sál nebyl plný, ale ani prázdný. Pro intimnější atmosféru ještě přidali plentu k osvětleným vchodům po stranách, aby se veškerá pozornost upínala k pódiu. Pěna piva ještě nespadla a kapela nastoupila na stage. Jinak než v superlativech se mi nedaří popisovat, co se začalo odehrávat. Od samotného úvodu to vzbuzovalo ty nejlepší emoce od nadšení po dychtivost a chuť se přeopájet momentem. Dojímalo mě, jak mě to dojímá. Setlist byl perfektně poskládaný a v každém kusu se odehrávalo něco jiného, dynamika nechyběla. V některých kusech si samotná Lucy vzala paličku, kterou buď hrála s bubeníkem na jeho bicí, nebo na svůj bubínek. Jedna z kytaristek rovněž měnila nástroje – umí skladby podpořit houslemi i svým hlasem.

„I am a regular customer so I have a discount to buy some feeling…“ (Dominik Prok)

Všechno to gradovalo ke skladbě, která mě přinutila tohle chtít zažít, ke skladbě Howl. V tomhle kusu si Lucy dovolí trošku víc agresivity, víc řevu, víc (alespoň mnou vnímané pozitivně) nasranosti a živelnosti. Husí kůže všude, skoro zaslzené oči. Finále mi přišlo jako takový vtípek na celkové odlehčení intenzivního zážitku, kdy se ve skladbě míchaly vyumělkované kytarové riffy, rychlé bicí a taneční prvky funku.

Tím to celé skončilo a kapela nás vyzvala k přesunu na malou scénu, kde vystoupil umělec Dominik Prok s kytarou, na kterou hrál tři akordy a věděl, že mu bude odpuštěno. Věděl to, protože nám to sám řekl. Zpíval energicky s extrémně zajímavou barvou hlasu, v angličtině i slovenštině. Hledal jsem pak ještě merch, a přišel jsem pozdě. Trika v mé velikosti vyprodali, dlouhý rukáv mi není pohodlný a samotná kytaristka, kterou jsem odchytil po koncertě, říkala, že se tak všechno nějak dobře vyprodává, a že se čeká na nové sady. Přeju jim to. O téhle partě ještě uslyšíme a doufám, že se do Akropole brzo vrátí.