Mistři klasické hudby: Jean-Baptiste Lully
Kdo byli největší mistři klasiky? Jak žili, s čím bojovali? Jak souvisela hudební tvorba a historické milníky? Přečtěte si každý týden o jednom ze slavných skladatelů od renesance po 20. století. Díky spolupráci s nakladatelstvím Muzikus se celý následující rok (a ještě kousek navíc) můžete těšit na sérii profilů těch nejzásadnějších mistrů klasické hudby.
V toskánské metropoli Florencii bychom mohli na počátku 17. století najít šlechtickou rodinu, která se pyšnila příjmením Lulli. Stejné příjmení však měl i tamní mlynář Lorenzo, jehož ženě Caterině del Sera se 29. listopadu 1632 narodil syn. Ještě téhož dne – dle florentských tradic – odnesli chlapce do katedrální křtitelnice, kde jej poctili jménem zbožňovaného patrona města, svatého Jana Křtitele.
První hudbou, která zněla v uších malého Giovanniho Battisty, bylo šumění řeky Arno, na jejímž břehu blízko mostu Ognissanti stál otcův mlýn. Brzy však našel zalíbení v hudbě opravdové a záhy si umínil, že se stane hudebníkem. Svůj první nástroj údajně dostal od jednoho mnicha. Byla to kytara či loutna a onen mnich jej také zasvětil do základů hry. Poté se realizoval i ve hře na housle a zpěvu, avšak bližší údaje o jeho učitelích nemáme.
Pokud se zrovna nevěnoval hudbě, hrál si Giovanni ve florentských ulicích. Zde se čas od času – pravidelně však v období karnevalu – odehrávala pouliční divadelní představení, která malý Lulli dychtivě sledoval. A nejen to: svoji ambicióznost projevil již v dětském věku, když se nerozpakoval se s herci seznámit a účastnit se jejich produkcí – jako hudebník, zpěvák či tanečník.
Ve věku třinácti let měl nastoupit jako pomocník v otcově mlýně. To byla ovšem pro Giovanniho Battistu ta nejhorší představa. Rodiče byli naštěstí ochotni akceptovat synovy záliby – navíc jim vždy zalichotilo, když jej někdo chválil za jeho hudební či herecké výkony. Rozhodli se, že synovi umožní studovat zpěv. Avšak vzápětí poté, co se Giovanni úspěšně zapsal do pěvecké školy, přišel o hlas následkem mutace. Nezbývalo než vsadit na dráhu houslisty, nejlépe ve službách nějakého šlechtice. S pomocí bratrance-důstojníka se mladý Lulli dostal na dvůr florentského vévody.
Zde se plně zapojil do hudebních i divadelních produkcí a Štěstěna brzy zapracovala. V období karnevalu roku 1646 navštívil Florencii na cestě z Malty do vlasti francouzský rytíř de Guise. Stal se vévodovým hostem a v jeho paláci shlédl několik karnevalových představení. Zaujal jej mladý herec, o němž se navíc dozvěděl, že ovládá hru na housle a zpěv. Nabídka na cestu do Paříže se neodmítá – zvláště pokud se jedná o zaměstnání u příslušníka královské rodiny. Rytíř de Guise totiž slíbil mladé králově sestřenici Mademoiselle de Montpensier, že jí z Itálie přiveze mladého sluhu a komorníka, s nímž bude moci konverzovat v italštině. Giovanni Battista získal svolení rodičů, kteří se údajně radovali ze štěstí, jež syna potkalo. Paradoxem – ale vlastně zcela logickým projevem jeho povahy, jak se ještě dozvíme – je, že se Lully již nikdy za rodiči nepodíval a navzdory svému bohatství nikomu z rodiny nepomohl.
Veselá a uměnímilovná francouzská princezna byla s mladým Italem velmi spokojena.
Zbytek textu si přečtěte na webu nakladatelství Muzikus.
foto:
Paul Mignard [Public domain], via Wikimedia Commons
Comments
