Mumie kočky, dinosauří vejce, africké masky, Kintera. Výjimečná sbírka na nové výstavě

Mumie kočky, africké masky i české umění. Galerie Magnus Art představuje nevídanou sbírku Oldřicha Uttendorfského

Starověká egyptská mumie kočky vedle poválečného českého umění, dílo Federica Díaze v sousedství japonského pohřebního roucha. Galerie Magnus Art v sídle J&T Banky představí výběr z rozsáhlé sbírky Oldřicha Uttendorfského – lékaře, konzula Monackého knížectví a celoživotního sběratele, který se při jejím budování neřídí cenou ani zavedenými hranicemi mezi uměním, přírodninou a historickým artefaktem. Výstava se otevře 16. září a návštěvníky zavede do osobitého kabinetu kuriozit, který vznikal více než šedesát let a jehož ústředním tématem je koloběh života. Unikátní sbírku je možné v této podobě vidět poprvé a podle záměru sběratele také naposledy.

Uttendorfského sběratelský instinkt se projevil dřív, než jej dokázal sám pojmenovat. Narodil se českým rodičům v Indonésii v roce 1945 a už jako malého chlapce jej víc než hračky přitahovali netopýři, ptáci, žáby a vše živé v okolní přírodě. Po přesunu do Nizozemska se na katolickém internátu přidal ke sběratelskému kroužku, kde si spolužáci místo fotbalu raději vyměňovali známky, sáčky cukru, mince, krabičky od sirek nebo pásky z doutníků. 

Skutečný začátek své sbírky ale Oldřich Uttendorfský spojuje s Edisonovým fonografem. „V prvním ročníku holandské katolické univerzity v Nijmegenu jsem si jako mladý medik zařizoval maličký byt a když jsem šel do obchodu vybrat stůl, byl na něm položený starý fonograf – kouzelný přístroj na nahrávání a reprodukci zvuku. Ten se mi tak zalíbil, že jsem domů odešel kromě stolu i s ním. A mám ho má dodnes,“ vzpomíná sběratel.

Opojně krásné nic

Postupně k fonografu přidal třeba vzácný štít  kmene Tuaregů, navigační mapu Marshallových ostrovů, želví krunýř nebo dinosauří vejce, ale také skleněnou plastiku Ronyho Plesla, imprint Jana Uldrycha, malbu Jakuba Špaňhela či objekt Karolíny Rossí. To všechno je v Galerii Magnus Art J&T Banky nyní k vidění.

Od počátku jej poháněla zvědavost a smysl pro krásu. Předměty hledal porůznu po celém světě – na bleších trzích i v galeriích. „Muselo se mi to líbit a něčím mě oslovit. A musely mi na to stačit peníze. Ani jsem nutně nepotřeboval vědět, co to je. Až potom jsem se začal ptát a zjišťovat příběh,“ popisuje Oldřich Uttendorfský. Součástí sběratelství je pro něj proto i nikdy nekončící studium. „Každému říkám, že ke sbírce patří knihovna a zvědavost. Spousta lidí má krásnou sbírku, ale knihovnu už ne. Zvědavost je privilegium, které nezávisí na penězích,“ dodává sběratel. 

Nejprve sbíral africké umění, které jej fascinovalo abstrakcí, anonymitou a divokým expresivním výrazem. Následovala Oceánie, později Čína a Japonsko: kaligrafie, básně, kameny učenců i kresby tuší. Do asijského umění se zamiloval během lékařské kariéry, když jako gynekolog a chirurg přednášel v Londýně a Spojených státech a volný čas trávil v tamních muzeích a galeriích. „Londýn je výrazně orientovaný na Asii – podobně jako jsou Nizozemsko a Belgie spojené s Afrikou a Oceánií. Přednáška trvala třeba jen půl hodiny, ale člověk musel být na místě celý den. Než jsem se vracel domů, procházel jsem muzea a galerie,“ líčí Uttendorfský a pokračuje: „Na japonském a čínském umění mě přitahovala čistota. Někdy na obraze není skoro nic – vynechají celé jezero a je tam jen prázdnota a jedna opička s kaligrafií. Baví mě jejich ,Zen‘ a také představa, že dílo obsahuje víc věcí, než vidíme.”

Po roce 1989, kdy se sběratel poprvé vrátil do Československa, rozšířil svou sbírku také o české umění, například práce Jakuba Špaňhela, Krištofa Kintery nebo Karolíny Rossí, a zároveň přírodniny, preparovaná zvířata, nejrůznější schránky, lebky a kosti. Vše samozřejmě s ověřením původu a nezbytnými dokumenty CITES.

„Mimořádná šíře témat, oborů, geografického původu i období vzniku může na první pohled budit zdání nahodilosti. Ve skutečnosti je ale odrazem hlubokého zájmu o lidský život. Jakkoli rozmanitá sbírka Oldřicha Uttendorfského je, jedno téma ji spojuje: koloběh života,“ říká kurátorka výstavy a art specialistka J&T Banky Valérie Horváth.

Když spolu předměty začnou mluvit

Oldřich Uttendorfský si své sběratelské úlovky vystavuje doma po skupinkách a přesouvá je z místnosti do místnosti tak dlouho, dokud na sebe nezačnou pomyslně pomrkávat a povídat si spolu. Stejný princip přináší i výstava v Galerii Magnus Art J&T Banky. Rozdíl mezi uměleckým dílem, přírodninou a náhodně nalezeným předmětem ustupuje jiné konstantě – vášni z lovu, radosti z krásy, a hlavně úctě ke stvoření.

Stejně svobodně přistupuje Uttendorfský i k hodnotě jednotlivých předmětů. Vedle dřevěného mlýnku na olivy, který jeho zahradník našel v Portugalsku pod stromem a za nějž mu zaplatil pět eur, si doma vystavuje sochu z milánské galerie Dalton Somaré v hodnotě desítek tisíc eur. Oba předměty pro něj mají srovnatelný význam, protože v sobě uchovávají příběh a vzpomínky. „Není to o penězích. Penězi platíte, hodnota se vám vrátí,“ líčí Uttendorfský.

Podobné kabinety kuriozit vytvářeli od renesance ve svých kunstkomorách panovníci, šlechtici a dobře situovaní měšťané, kteří měli možnost cestovat po světě. Jeden z nejslavnějších kabinetů vybudoval císař Rudolf II., který jej rád na Pražském hradě předváděl návštěvám z řad diplomacie a aristokracie.

Šarmantní estét a sběratel příběhů

Jak již bylo řečeno, pro Oldřicha Uttendorfského zůstává nejdůležitějším tématem jeho osobní kunstkomory koloběh života. „Konkrétně to, jak se člověk narodí a jak zemře. Každá společnost to má úplně jinak a je to velmi inspirativní,“ vysvětluje sběratel, jehož cit pro motivy zrození i konečnosti souvisí také s jeho více než dvacetiletou praxí porodníka a gynekologa. Nezřídka se mu totiž stávalo, že zatímco ráno držel v rukou novorozence, odpoledne byl povolán k umírající pacientce.

Výstava v Galerii Magnus Art v karlínském sídle J&T Banky jeho sbírku nepředstavuje jen jako prostý encyklopedický výčet či inventář. Nabízí vhled do myšlení jednaosmdesátiletého estéta, který si celý život všímá toho, co ostatní míjejí. A u každé věci se ptá, odkud přišla, k čemu sloužila a co vypovídá. „Vždycky jde o ten příběh, ne o cenu. Umění a sběratelství by mělo vyvolat otázky a emoce,“ uzavírá Uttendorfský.

Oldřich Uttendorfský dělí svůj čas mezi malostranský byt a jihočeskou usedlost, kam přesunul větší část své sbírky. V někdejší konírně s velkými francouzskými okny otevřenými do rozkvetlé zahrady pro ni vytvořil vlastní depozitář. 

Za více než šedesát let se jeho sbírka stala pojmem i mezi znalci umění po celém světě. Její části se představily například v pražské galerii Kvalitář nebo ve White Gallery v Osíku u Litomyšle, ale také v Benátkách, Londýně, Paříži, Nizozemí a Belgii. Výstava v Galerii Magnus Art přitom může být jednou z posledních příležitostí spatřit takto rozsáhlý výběr pohromadě. Oldřich Uttendorfský pro ni totiž nemá dědice a aby se pečlivě nashromážděné artefakty nerozeběhly zpátky po světě, hledá způsob, jak sbírce zajistit budoucnost, zachovat ji v co největší úplnosti a dostat ji do správných rukou. I kdyby šlo o její prodej.

Vstup na výstavu je zdarma.

Kabinet života 

Výstava soukromé sbírky Oldřicha Uttendorfského
Galerie Magnus Art, J&T Banka
Sokolovská 700/113a, Praha 8 – Karlín
16. září – 16. prosince 2026
Otevřeno: po–so 12.00–19.00
Vstup zdarma

O Oldřichu Uttendorfském:

Oldřich Uttendorfský se narodil a dětství prožil v Indonésii, kde jeho otec pracoval v jednom z Baťových závodů. V jedenácti letech se přesunul do Nizozemska, studoval na katolické internátní škole a později se stal doktorem medicíny. Více než dvacet let působil jako porodník a gynekolog na klinikách v Nizozemsku a Spojených státech amerických. Do Česka začal pravidelně jezdit až po roce 1989, kdy se stal předsedou Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové. Zastával také pozici honorárního generálního konzula České republiky v Nizozemsku a od roku 2011 je honorárním konzulem Monackého knížectví v Praze.

Více informací:

Comments

comments