Národní zemědělské muzeum získalo vzácný vodní mlýn
26. listopadu zahájí pracovníci Národního zemědělského muzea přesun zařízení Spáleného mlýna z Přibyslavic na Brněnsku do depozitářů muzea v Čáslavi. Jedná se o vzácně dochovaný vodní „umělecký“ mlýn, který potomci mlynářské rodiny Moučků muzeu věnovali.
Jedná se o zcela výjimečně zachovalý třípodlažní mlýn se třemi válcovými stolicemi a dalším příslušenstvím, jako jsou loupačka, krupník, reforma, rovinný vysévač a dokonce i náhradními díly a nástroji. Jako zázrakem se vybavení Spáleného mlýna v obci Přibyslavice zachovalo v dobrém stavu, v loňském roce jej majitelé, potomci mlynářského rodu Moučků, nabídli do Národního zemědělského muzea jako dar. Nejstarší části mlynářské technologie pocházejí z poslední třetiny 19. století a mlýn byl postupně dle možností vlastníků dovybavován a modernizován až do roku 1952. Během druhé poloviny 20. století byl několikrát v provozu pro šrotování, což rozhodlo o tom, že nebyl nenávratně zničen jako tisíce jiných mlýnů v Česku. Představuje tak ojedinělý doklad této potravinářské technologie. Moučkův rod mlýn spravuje od roku 1882 a po celou dobu objekt modernizoval. „Předci byli poměrně pokrokoví, neustále se snažili vylepšovat vybavení mlýna. Do zemědělského družstva vstoupili prarodiče dobrovolně až v roce 1974, což ukazuje i na to, v jak obtížných a nezajímavých podmínkách hospodařili, když jim mlýn nebyl násilně sebrán. Současně to byl i důvod, proč zůstalo vybavení zachované. Mlýn již nejde využívat k provozu a nechtěli jsme si jej nechat jen pro sebe. Sami bychom rekonstrukci nezvládli a máme velkou radost, že bude sloužit veřejnosti,“ říká potomek mlynářské rodiny Rostislav Moučka.
Vybavení mlýna bude zařazeno do podsbírky Doprava a zdroje energie. Záměrem muzea je mlýn podrobně restaurátorsky zdokumentovat, odborně deinstalovat a transportovat do depozitáře v Čáslavi. Navržený způsob celkového konzervátorsko-
Na přelomu 19. a 20. století se s rozvojem strojírenství i mlynářství stále více odklánělo od klasického uspořádání, kdy velké vodní kolo otáčené proudem vody přes převody pohánělo vodorovně uložené mlýnské kameny, které mezi sebou drtily mouku a další produkty. Nově se prosazujícím prvkem byly vodní turbíny, které napájely elektromotory. Objevily se ale také moderní válcové stolice – robustní stroje, v nichž už melivo nedrtily „primitivní“ kameny, ale kovové či porcelánové válce, otáčející se kolem horizontálních os. Aby byly tyto moderní mlýny i názvoslovím odlišeny od těch starších, začaly se v jejich dokumentech i na fasádách objevovat nápisy jako „válcový mlýn“, „automatický mlýn“, „umělý mlýn“, či dokonce mlýn „umělecký“.