Návrat ztracené bloggerky / korporát taky rád

Back in da blog

‚Moc diky a tesim se.‘

Napsala mi redaktorka (divný slovo, divný prostě, slyšim Zemana), když jsem se ji po letech troufale ozvala, ze chci něco napsat, že mě to baví a že budu ráda, pokud to publikuje na svém webu, páč můj blog čtou tak dva lidi za měsíc. Dlouho bylo po mně ticho, ono je i teď, páč radši píšu nez mluvim. Ale vdala jsem se a jmenuju se teď Písaříková, takže musim.

‚Zkuste nahodit temata…‘ Píše velkoryse… No tak food ani fashion ne, lifestyle jo, ale nic typu slevový kód na ebauču nebo recenze hraček pro jednoleťáky. Uf, instagram, o tom píše každej influencer, mileniálové, o tom píše každej mileniál, mateřská smrdí minimálně e-miminem a nostalgie z přerodu tisíciletí zase Eminemem. O čem psát?

Ano, bystřejší už vodkřížkovali záložku, protože Písaříková píše o tom, že neví o čem psát. Nejsem z Prahy, žila jsem tam jen pár měsíců, abych si mohla odškrtnout položku na svým ‚Nežseusadim tudů listu‘ a je mi trochu hloupý vměšovat se do velkovod z miniměstečka za Vysočinou, ale vlastně není, protože to dělám. Chodím denně do lesa, ve kterým by se ztratil i domorodec a nestydim se za to. Kdo to má.

Od psaní mě vytrhla bakalářka, pisálkovo utrpení, zkuste tenhle styl napasovat do akademické práce a ještě v cizím jazyce… No a pak korporát, svatba a dítě, zazvonil zvonec a žili šťastně… Ne. To dítě mě už skoro rok vytrhává komplet ze všeho. O tom možná příště, jestli redaktorka (haha, Zeman) zaredaktoruje.

Jsem zpět, rychle rychle než se vzbudí, ale jsem! 

Písaříková píše.

Photo by Djim Loic on Unsplash. Ilustrační foto

Korporát taky rád

No a po brigádě v obchodě s erotickým zbožím a po dokončení studia nizozemštiny mě přijali do korporátu, nadnárodní společnosti se sídlem v prosklené výškové budově, kterou jednou za čtvrtletí myjí myči oken na houpačkách.

Široký, ale nízký a tmavý parkoviště s očíslovanýma místama pouze pro bossy, několik výtahu vedle sebe se zrcadlem uvnitř, aby ses každý ráno mohl podívat jak seš šťastnej ty i tvoji kolegové, co jsou líný chodit po schodech.

Open space, open space! První den chodíš vítězoslavně a důležitě s firemní klíčenkou na krku, ale pak si všimneš, že ostatní ji používají maximálně na svázání noh od stolu, aby se nerozjížděly. Trapas.

Meeting, meeting na školení o meetingu. Potvrzení o potvrzení. Ejč ár, aj tý, byznys support a relax room. Tam houpačky, fotbálek, gaučíčky a kafíčka. To by šlo.

Tvoje máma si myslí, že seš manažer kravaťák, zatímco ty jsi jen další dělňas a místo prestiží fasuješ noťas. Významně ho první týdny nosíš v černé bytelné tašce a představuješ si, že je to kufřík plnej milionů babek.

Sedíš na svým přiděleným místečku, čučíš do těch čísel a představuješ si, jak tě boss posíla na důležitou pracovní cestu do nějaký exotiky. Místo toho jedeš na školení do Horního Srnčí.

Ale ať nežeru, celkem se tyhle korporáty snaží. Cením flexibilní příchody i odchody – můžeš jít večer pít a přijít aspoň na devítku místo ‚za deset šest na pracovišti‘ a když si vzpomeneš, že jsi zapomněl kočku zavřenou ve skříni (true story), mažeš domů po o. Můžeš si vzít houma – s usopleným nosem ráno zůstat v pelechu, s noťasem na koleni, a třeba jen v trenkách skajpovat s klientama. Můžeš v mekáči (fuj) platit stravenkama a sbírat body v cafeterii, wow.

I když je to svým způsobem jen další otročina, snaží se tě přesvědčovat, že ne a celkem se to daří. Dají ti pocit, že můžeš říct co se ti nelíbí, máš do roka milion dotazníků na zlepšení pracovního prostředí, různý grafy a koláče, výsledky, srovnáni, výhody, slevy a zdánlivě důležitý příspěvky. Ale vlastně je to jen šeď. ALE šeď je někdy dobrá, dost dobrá. Buď proti šedi, ale klidně si obleč šedej kabát.

Srdíčko.

Písaříková píše.

Comments

comments