Nelidské. Rozhovor s výtvarníkem Markem Škubalem
Nefertiti Now Anna Varney Cantodea, foto archiv umělce
Marek Škubal je kreslíř a sochař, jehož práce můžete vidět v Trafo Gallery a také v prívě vydané knížce. Povídali jsme si s ním o jeho temném a vtahujícm stylu, technice tvorby i inspiracích.
Marek Škubal, Foto Silvie Kożenková
Představte se nám jednou větou.
Jsem sochař a kreslíř s jistou zálibou v bizarním a nezvyklém.
Jak se vyvíjel váš styl, co na něj mělo největší vliv?
Styl nebo spíše projev se v mém případě vyvíjí neustále, navíc formu přizpůsobuji obsahu, pro každý cyklus používám trochu jiný způsob práce, odlišnou techniku. V počátcích mě samozřejmě různou měrou ovlivnili moji pedagogové, měl jsem vždy štěstí na kvalitní učitele – sochaře. Chvíli nicméně trvalo, než jsem si uvědomil, co pouze mimoděk přejímám a co je opravdu moje. Nakonec zvítězily přirozené inklinace, tedy záliba v drobnopisném detailu, extrémní vizualitě a práci se symbolikou. Tvořím výhradně zobrazivě a se snahou o maximálně zvládnutou formu, korespondující se symbolickým obsahem. Cítím v tomto přístupu spřízněnost s dekadentními náladami umění přelomu 19. a 20. století, fin de siecle je mou zamilovanou epochou. Nějaké přímé velké vzory, s nimiž bych se vyrovnával, ale nemám.
Používáte neobvyklé techniky, pokud vím, jedná se o škrábání skalpelem do plastu… jak se to stalo?
Ta technika se jmenuje scratchboard a jedná se o destičku tuhého bílého kartonu (tedy nikoli plast), na níž je ve velmi tenké vrstvě nanesen film černočerné barvy. Během práce se tato černá vrstva ostrým předmětem proškrabuje na bílý podklad. Výsledkem je bílá linie, jedná se tedy vlastně o kresbu v negativu, kdy motiv postupnou modelací světlem vyprošťujeme z absolutní černi podkladu. Na této technice mě přitahuje jednak nutnost odlišného uvažování oproti klasické kresbě, při níž se objem postupně modeluje stíny, a především pak definitivnost záznamu. Každá linka, kterou vyryji, nesmazatelně zůstává na destičce přítomná, každé zaváhání by se promítlo do výsledné kresby. Pro mě je tato technika svého druhu meditací, vyžaduje ode mne absolutní soustředění, při němž okolní svět přestává existovat. K proškrabávání používám chirurgické skalpely, protože mi umožňují „operovat“ s mnohdy téměř neviditelnou vlasovou linkou. Během práce na posledním cyklu jich za oběť padly stovky…
Kromě tohoto jste ale i sochař, s čím a jak obvykle pracujete?
Jsem vlastně především sochař, kamenosochařství jsem studoval na střední škole a i na AVU v Praze jsem pokračoval v sochařském ateliéru. V ateliéru kresby u Jiřího Petrboka jsem až nyní, v rámci doktorského studia. Kresbě jsem se samozřejmě ale věnoval vždycky, je to moje životní vášeň. Se sochařstvím se doplňuje, vnímám obě média jako spojené nádoby. Zdokonalení v jednom se vždy pozitivně projeví i v tom druhém.
Jako sochař mám zkušenosti s širokou škálou materiálů, od kamene přes dřevo, umělé pryskyřice, sklo, kov, papír, vosk.. Nejraději ze všeho ale modeluji z hlíny s tím, že sochu pak ještě odlévám do sádry a dále na ní pracuji. Výsledný tvar je pak možné znovu zaformovat do silikonové formy a odlít v dalším materiálu. To je příklad i mého nejnovějšího cyklu portrétních bust Nefertiti now, tam je finálním materiálem akrylátová pryskyřice Acrystal, kombinovaná ještě s kamennými, ocelovými a stříbrnými prvky.
Co je krásného na hnusu?
S hnusem jako takovým cíleně nepracuji, účelem díla není diváka vyděsit či zhnusit. Nacházím ale zalíbení ve formách a námětech, které mohou mnoha lidem připadat odporné. Třeba téma červa, kterému se kontinuálně věnuji už několik let, dokáže vyvolat často až fobické reakce. Pro mě je přitom červ velice silným univerzálním symbolem, zahrnujícím v sobě smrt i znovuzrození. Je třeba nenechat se odradit odpudivým povrchem, ochudili bychom se o významy, které jsou skryty pod ním.
Do jaké míry je to, co děláte, propojeno s muzikou, knihami atakdále?
Nijak přímo, netvořím žádné ilustrace. Samozřejmě lze ale najít v literárním i hudebním světě styčné plochy. Velmi blízká je mi například tvorba jednoho z otců moderního hororu – H. P. Lovecrafta, dokonce jsem v roce 2016 participoval na výstavním projektu Život je bolestný a přináší zklamání/Massakr vol. 1 – Lovecraft. Historik umění a kurátor Otto M. Urban tuto výstavu připravil pro Galerii města Plzně a poté v pozměněné podobě pro pražskou Trafo Gallery jako výběr deseti autorů, kteří Lovecraftovu ikonickou tvorbu nějakým způsobem reflektují. Paradoxem je, že jsem se s Lovecraftovými horory seznámil až poměrně pozdě, byl jsem na ně upozorněn teprve v souvislosti se svými staršími kresbami z cyklu Animal Bodhisattva. Sebrané spisy Mistra z Providence jsem ale přečetl jedním dechem a je pravda, že se jím popisované panteony prastarých božstev, tajemné kulty, tušení nevyslovitelných paralelních univers až podivuhodně shodovaly s tím, co jsem měl během práce na kresebných cyklech na mysli sám.
Co se hudby týče, je pro mě nedílnou složkou procesu tvorby, pomáhá mi se koncentrovat. Žánry střídám dle aktuálního rozpoložení, ale vypozoroval jsem, že mě přitahují (opět) nepřirozené hlasové modifikace. Na jedné straně kontratenor Andrease Scholla, Philippa Jarousskyho či excentrického Klause Nomiho, na straně druhé pak třeba blackmetalové kreace Františka Štorma z Master´s Hammer (mimochodem též vystavující autor na lovecraftovské výstavě a vynikající ilustrátor sebraných spisů H. P. L.) až po hrdelní dunění tibetských manter v podání ruské Phurpy. V případě ženských interpretek zašla má fascinace jejich extrémním hudebním i vizuálním projevem ještě dál a v již zmíněném cyklu bust Nefertiti now jsou mezi zobrazenými i tři hudebnice, jejichž tvorba i postoje mi určitým způsobem učarovaly. Jsou to ¥o-Landi Vi$$er z Die Antwoord, Aranea Peel z extrémní německé formace Grausame Töchter a konečně Anna Varney Cantodea, jejíž hudba mě bytostně zasáhla a provázela mě velmi často i během práce na scratchboardech.
Letošní jaro pro vás bylo ve znamení projektu Bůh odporných věcí – výstavu následovala kniha. Co je to zač a kdo je tím Bohem?
Letošní jaro se nese ve znamení prezentace tohoto výstavního cyklu, 65 rytých kreseb, které obsahuje, však vznikalo v průběhu uplynulých pěti let. Je to zatím nejrozsáhlejší cyklus, na kterém jsem pracoval a zároveň se jedná i o praktickou část mé dizertace.
V rámci tohoto cyklu se snažím nalézt jakýsi ikonografický kánon pro svoji osobní mytologii. Postupně vznikl rozsáhlý panteon červy inspirovaných božstev, na každé destičce je portrét jednoho z nich. Tyto práce vnímám jako sakrální, ačkoli zde již nepoužívám primárně čitelnou náboženskou syboliku, jako byly například plamenné svatozáře ve starším cyklu Animal Bodhisattva. Celková kompozice, založená v drtivé většině případů na osové symetrii, však stále k oltářním obrazům přímo odkazuje.
Kniha, o níž mluvíte, je shrnutím celé práce. V doprovodu textů od Otto M. Urbana, Evy Bendové a mého textu autorského v ní najdeme kompletní cyklus scratchboardů Bůh odporných věcí, reprodukovaný v reálné velikosti a chronologicky řazený. Kniha je koncipována jako black book s černými deskami i ořízkou a otevřeným hřbetem. Nesnadnou, ba téměř nemožnou digitalizaci jemných šrafur skvěle zvládl Radek Typovský a grafickou podobu knize vtiskl Jiří Karásek, oba ze studia Marvil. Odvedli výbornou práci, stále beru knihu s upřímným nadšením každý den do ruky, mám z ní radost.
A právě teď běží vaše výstava Nelidské v Trafo Gallery – jak jste ji připravoval, co je jejím tématem, jaký na vás dělá dojem po zahájení?
V Trafo Gallery se potkávají oba výše zmíněné cykly, tedy Bůh odporných věcí a Nefertiti now. Pro scratchboardy se jedná o pražskou premiéru (poprvé byly jako celek představeny na jaře v Galerii Felixe Jeneweina v Kutné Hoře), pro busty z cyklu Nefertiti now jde o vůbec první veřejnou prezentaci. Název Nelidské odkazuje k jednotícímu prvku obou cyklů, tedy k nelidskosti ve smyslu něčeho, co člověka přesahuje a vymyká se jeho chápání. Božstva jsou už ze své podstaty prosta jakékoli spojitosti s lidským světem a ženy z Nefertiti now zase pracují s prvkem vědomé fyzické i duševní transformace ve vyšší – tedy nelidskou – bytost, ať už se jedná o bohyni, démonku či mimozemšťanku. Překračují tím samozřejmě mantinely estetických měřítek většinové společnosti a vytvářejí svoje vlastní, což je silný moment, který mě zajímá.
Z výstavy mám sám za sebe skvělý pocit. Spolu s kurátorkou Evou Bendovou jsme vytvořili naprosto minimalistickou monochromní instalaci, v níž teprve při pohledu zblízka ožívá zběsilý svět drobnopisných detailů. Myslím, že oba cykly, přestože tématem odlišné, se ve výsledku doplňují a výstava působí jako koherentní celek. Sám jsem byl na výsledek zvědavý, protože i já jsem viděl všechny práce takto pohromadě v jednom prostoru poprvé. Zatím mám velmi pozitivní zpětnou vazbu, tudíž snad výstava působí tak, jak jsme během její přípravy zamýšleli…
Jaký je váš vztah k laku na nehty?
Zajímavá otázka a vlastně souvisí i s aktuální výstavou. Černé kontaktní čočky busty ¥o-Landi jsem nabarvil právě lakem na nehty. Shodou oklolností jsem pak stejný použil na vlastní nehty na festivalu Brutal Assault, kde jsem se vloni účastnil skupinové výstavy „extrémního umění“ Art-Brut-All. V obou případech tedy lak posloužil jako prostředek k vybudování alter ega, což si uvědomuji až teď zpětně…
Co plánujete dál?
Co se výstav týče, čeká mě do prázdnin ještě jedna. V Hollaru připravujeme spolu s grafiky Martinem Mulačem a Pavlem Piekarem výstavu věnovanou portrétu. Budu tam zastoupen několika drobnými sochařskými novinkami, spíše jako host, protože valná část výstavy bude grafická.
Pak bude od výstav chvíli volno a doufám, že se mi podaří v dohledné době dokončit i teoretickou část dizertace. Další projekty jsou potom naplánovány na příští rok, o těch ale zatím pomlčím, nechci nic zakřiknout. Mám teď spoustu nápadů na nové cykly a možná i doplnění těch starších, tak se těším, až se opět zavřu do ateliéru. Nějakou dobu o mě pak nikdo neuslyší…
MgA. Marek Škubal
(*22. 5. 1986 v Plzni)
Studia:
2002 – 2006 SSUPŠ Zámeček s.r.o.Plzeň, obor kamenosochařství
2006 – 2012 AVU Praha, sochařský ateliér prof. Jindřicha Zeithammla
2010 AVU Praha, ateliér grafiky prof.Jiřího Lindovského
2011 Taipei National University of the Arts, Taipei, Taiwan
od roku 2014 doktorské studium AVU Praha, ateliér kresby Ak. mal. Jiřího Petrboka
Comments
