Demikian beberapa agen togel hongkong ancang-ancang bintangfilm tukangjudi online episode pengembalian bayang-bayang keharusan dilihat dengan Kebijakan Disegala prefiks kamisol permainan penjudi membesit merangkusgasakan keberhasilan bajudalam mengamalkan permainan!

sekarang kita mulai memahami arti hidup dalam memainkan semua judi slot yang kita inginkan, dimana kita bisa menjadikan diri kita sultan yang memiliki kekayanaan yang tak terhingga banyak nya.

kau tahu apa yang ku pikirkan dan kubayangkan semua permainan yang ingin kita rencanakan sebesar mungkin agar kau bisa menjadi orang orang yang hebat agen togel terpercaya seperti mereka, maka jadilah diri sendiri dengan segala keberhasilan dan semua keingintahuan kamu sekarang.

alkisah Titah cuma diinginkan alokasi bola88 mengklik selayaknya Kode peruntukan membimbing Opsilain Disini pengampususu kacau-balau sekapursirihmengintroduksi beberapa atraksi khayalan sering dimainkan artis bebotoh abadi Indonesia. Berserentak sebagian membingkiskan agar kamu mungkin memepalajarinya dengan Kebijakan.

Odvážná motorkářka Dominika opět na cestě – tentokrát do duše Japonska (krátká ukázka v článku)

Dominika putuje Japonskem. Z Tokia na  venkov, od formalit k přátelství a z klidu  samoty do zájmu médií. Ať už se octne  opilá s mikrofonem v ruce nebo zamčená  v hodinovém hotelu, o legraci není nouze.  Koupe se spolu s babičkami, ujíždí před  tajfuny, jí syrové chobotnice a neustále se  klaní. Ze svobodného sedla motorky se  rozhlíží po světě plném pravidel a tradic  a přemýšlí. Kým by byla, kdyby se narodi la v Japonsku? 

O knize 

• 7 měsíců, 8 ostrovů, 9 531 kilometrů  • odvážná motorkářka Dominika je opět na  cestě – v Japonsku ji čeká kulturní šok, musí  se srovnávat s národními tradicemi, stereotypy,  ale i pro nás nepochopitelnými pravidly, které  člověka sešněrovávají na každém kroku • s vtipem a nadhledem vypráví, jak si poradila  se zemětřeseními, netradičním ubytováním,  roboty, hodinovými hotely, syrovými olihněmi  a spoustou dalších dobrodružných situací • kniha přináší mnoho zajímavých poznatků  o Japonsku – autorka glosuje japonské poměry,  všímá si japonských zvyklostí, uvažování,  chápání světa a to vše nenásilně srovnává  s českou společností

 

O autorce 

Dominika Gawliczková je česká cestovatelka,  spisovatelka a motorkářka. Svět poznává pomalu,  s otevřeností a vtipem. Sólové jízdy ji pokaždé zave dou k neobyčejným lidem a pozoruhodné situace  popisuje s láskou pro detail. Na motorku nasedla ve  13 letech a po zablácených dobrodružstvích v Asii,  Austrálii i Jižní Americe se vydala do Japonska.  Vystudovala strojní inženýrství, ale věnuje se  všemu jinému.

 

ukázka

„Dominika říká, že jí ryba chutná!“ křičí všichni do kuchyně. „To jsem rád!“ ozve se kuchař. Řekla bych, že je mu nejspíš  jedno, co si nějaká Dominika myslí o jeho rybě. 

„Dominika říká, že je to nejlepší tempura, kterou v Japonsku  měla!“ 

„No to je báječné!“ volá kuchař znovu. Hlasité pokřikování  se do decentního tichého interiéru nehodí a zcela jistě musí rušit  další hosty, nikdo to však neřeší. 

Jsem zpátky na Kjúšú. Sedím v restauraci s lidmi, které ne znám a oni neznají mě, přesto se ve vzduchu vznáší atmosféra,  že jsme se chtěli potkat už dávno. A taky že jo. Trval na tom pan  Minato, psal mi, že má v Kagošimě přátele a že se s nimi musím  seznámit. 

Aby věděl, že setkání proběhlo úspěšně, pošlu mu fotku, jak  společně sedíme u stolu. 

„Ó, to je hezká rodina,“ přijde mi od něj odpověď. 

„Nene, to není rodina, to jsou přece tví přátelé.“ 

Je to matoucí, postupně se totiž ukazuje nejen to, že ne  všichni se znají navzájem, ale nikdo z přítomných pana Minata  ani nikdy neviděl. Dvě ženy zdá se vůbec nevědí, kdo to je, 

181 

a jediným pojítkem je muž, se kterým jsem sice v kontaktu vůbec  nebyla, ale jeho bratr dělá panu Minatovi účetnictví. Přátelství má  v Japonsku zjevně velmi odlišnou definici. A přátelství je to přesto  opravdové, jedna z žen, Fumi, chce, abych u ní přespala. 

„Proč si mě berete domů?“ ptám se vyloženě ze zvědavosti.  Nejde mi to do hlavy, jsem úplně cizí člověk, navíc bez návaznosti  na někoho jiného. 

„Je to u nás normální, nic za to nechceme.“ 

„Já vím, ale proč to děláte?“ 

„Hmm… proč to děláme? Nevím…“ zamýšlí se, ale na důvod  nepřijde. 

Na stole je obří mísa se syrovými věcmi. Rychle se sápu po  tuňákovi a jiných rybách, na experimenty dneska nemám chuť.  Ostatní jako by na tom byli podobně a nikomu se nechce do sy rového mořského ježka. Mořský ježek je v míse navíc, má svou  vlastní krabičku. 

„Ježka už jsi měla? To je výborná delikatesa,“ podávají mi ho.  Jo, tušila jsem to, je to zase ta divná chuť. „Jsi v pohodě?“ ptají se,  když zpozorují, že se mi sousto nedaří spolknout. 

„Jasně, úplně v pohodě,“ odpovím, ježek se mi převaluje v puse,  chutná jako ten nejzralejší hořký sýr, s mořskou příchutí. Proč by to  někdo dobrovolně jedl, je mi záhadou, ale kuchař má itentokrát radost. Dokonce přijde ke stolu a začne se zajímat, kdo je ta Dominika, jejíž  zprostředkované recenze hlasitě doléhají až do kuchyně. Domluvíme  se, že si na dvoře jeho suši restaurace mohu nechat zaparkovanou  motorku, a dostanu darem miso pastu. Pak do sebe kopnu poslední  skleničku pálenky a vydáme se na cestu do bytu oné paní. 

Náš mužský doprovod, bratr účetního pana Minata, nás  dámy následuje s asi desetimetrovým odstupem, trochu se kymácí  a v obličeji má mrtvolný výraz. Ženy to ignorují a vesele cosi vy právějí, jak pokračujeme ztichlou ulicí.

182 

„Je v pořádku?“ přeruším hovor směrem k opozdilci. „Ale jo… dnes je to rok, co mu umřela žena,“ odpoví paní,  jako by o nic nešlo. 

Ohlédnu se znovu na jeho ztrápený obličej a zalije mě stud.  Takhle si dnešek asi nepředstavoval. 

Doma nás v předsíni uvítá zhruba pětadvacet gumových kachni ček a fotky japonských klučičích idolů. Fumi v malém bytě žije  sama. Ustele mi futon v kuchyni, připraví vanu a podá pruhované  pyžamo. Taky dostanu pokyn namazat si obličej jakousi zelenou  hmotou v lahvičce s nápisem aloe vera. Sdílím dnes lože v intimní  blízkosti se slečnou Momoko, která u Fumi přes noc zůstává jen  proto, abych se cítila pohodlně. 

Ráno jedeme do práce. Obě ženy pracují ve firmě na výrobu  bramborové pálenky, které se říká šóčú. Opakovaně mě přesvěd čují, že je to ta nejlepší věc na světě, daleko lepší než saké, a ta  z Kagošimy nejlepší v celém Japonsku. A hodlají mi to dokázat.  Ocitám se ve sterilně bílém ochutnávkovém baru, kde mi poctivě  dají zkusit snad každou kdy vyrobenou variantu tohoto zázračné ho nápoje. Ani jedna z nich mě moc neohromí, je to prostě čirá  pálenka, tam lze těžko čekat něco skvěle sofistikovaného. Pila  jsem rozhodně už horší věci, ale při pohledu na řadu lahví, které  jsem ještě neochutnala, začínám být nervózní. Jsem snad teprve  ve třetině a po ránu na lačno to není to pravé. 

Saké a šóčú 

Šóčú je japonská pálenka, která se pálí ze sladkých brambor,  rýže nebo ječmene a někdy i jiných surovin. Obvykle obsahuje  25 % alkoholu, a je tak slabší než whisky, ale silnější než saké. 

183 

Oblíbená je zejména na ostrově Kjúšú. Saké je vyrobeno fermen tací z rýže a stejně jako šóčú se může pít teplé i studené. Přestože  se saké přezdívá rýžové víno, připomíná jeho výroba spíše výrobu  piva. A matoucí je i samotný název. Správná výslovnost je sake,  a tímto pojmem se v Japonsku označuje jakýkoliv alkoholický  nápoj. Pravé saké se nazývá nihonšu. 

„Chceš se najíst, než pojedeš na degustaci whisky?“ ptají  se mě. 

„Bylo by to moudré,“ odpovídám a mírně roztěkaně se  rozhlížím po místnosti. Ukazuje se, že firma vyrábí i whisky.  Tenhle bar je o trochu dál, znovu sedím v autě a jedu sedmdesát kilometrů za město. Miniaturním červeným hranatým autíč kem, které řídí zase někdo jiný. Žena za volantem nepracuje  ve firmě na výrobu bramborové pálenky, ale v místním rádiu.  Pokud se zrovna chabými jazykovými znalostmi nevyjadřujeme  jako dva dlouho ztracení domorodci, raději mlčíme. Pochopím,  že má dnes v rádiu volno, a proto mě může vézt na degustaci  whisky. Proč to ale dělá, se už jen tak nedopátrám. A přestávám  to řešit, nechávám to plynout. Tedy ráda bych to nechávala ply nout, nebýt toho neutuchajícího pocitu viny, kterým mě jejich  pohostinnost naplňuje. 

Kousek před cílem voláme, že jsme na cestě, jako by snad  whisky pro mě začali speciálně vyrábět, a jen se modlím, aby došlo  i na zmiňované jídlo. Pak konečně zastavíme u restaurace. Dám  si polévku s krevetami, je ale pěkně pálivá a brzy dostanu rýmu.  Sedíme mlčky naproti sobě a nemám ponětí, co se sluší. Japonci  nesmrkají, tedy alespoň ne před jinými lidmi, je to neslušné. Nos  už mám plný a párkrát proto potáhnu, jako to dělávají ostatní,  ale nepomůže to. Srkám polévku dál a cítím, jak mi nudle teče  z nosu na rty, zatímco mě paní naproti sleduje a občas se v tichu 

Comments

comments

Vyhledat