Ohlédnutí: Trutnoff 2025 – indiánská oslava kolem staveniště
Monkey Business, foto Jiří Janda
Pokud jste si už jednou zvykli trávit víkend kolem 21. srpna na festivalu v Trutnově, tak se jen na jeho program předem příliš nekoukáte. Dobře víte, že „indiánský“ festival na jednu stranu nebude příliš honit trendy (přičemž je však zcela ze zřetele nevypouští), ale že na stranu druhou vítr z nedalekých hor zdejším koncertům dodá šmrnc, na který byste v pražském klubu nebo na nějakém letišti čekali marně. Prostě se vydáte vstříc zdejším jistotám, kterých ovšem s postupně s odchodem starých undergroundových a alternativních bardů rovněž postupně ubývá.
Etc…
Letos tak zvučná jména nejstarší generace zastupovali zejména „zbytkoví“ Plastic People (hrálo jim to skvěle). Do hudebního pravěku se zase ponořil Originální pražský synkopický orchestr a svým způsobem vlastně taky moravská cimbálovka, která vystoupila také ve stanu vyčleněném jinak právě pro underground. Prostě typický žánrový úkrok, v nichž si otec zakladatel festivalu Martin „Geronimo“ Věchet tolik libuje.
Plastic People
Vyjmenovat všechny kapely pochopitelně nemá smysl (stejně by je tam stihli obejít jenom ti největší šprti), takže namátkou Buty (staří, ale dobří), Jasná Páka (otcové zakladatelé jsou povětšinou mrtví, ale David Koller do toho buší jako zamlada a vynořil se i dávný zpěvák Dáda Albrecht), Pražský výběr se dvěma bubeníky a plným auditoriem, každoroční jistota Monkey Business, Švihadlo, které v neděli roztančilo zbylé davy, a samozřejmě zahraniční hvězdy.
Johnny Rotten
Zejména bezmála sedmdesátiletý a pěkně „nepunkově“ vypasený Johnny Rotten, jenž přijel se svými Public Image Ltd. a který potvrdil i v pokročilém věku pověst chlapíka, se kterým si to nechcete rozházet. Původně avizované Saxon, které zastavily choroby, nahradila dámská úderka Girlschool.
Zdeněk Suchý
No a lidově-bigbítovým Hanggai z čínského Vnitřního Mongolska se na festivalu líbilo tak, že po svém pátečním vystoupení na hlavní scéně po zbytek víkendu našli pohodlný úkryt v útrobách baru v backstagi.
Martin Věchet
Každoročně se kolem trutnovského festivalu zvenčí nesou pochmurné nářky, že už nikoho nezajímá a že tam nejezdí lidi, když staří undergroundoví mazáci postupně umírají i se svými ikonami. Přičemž je pravda, že festivalový areál zvolna ukusuje přestavba a z někdejších zdejších ruin se zvolna stávají novostavby (tentokrát k tomu pozvolna spěje někdejší restaurace hned u hlavní brány). Takovou spoustu lidí, jako sem jezdila někdy před dvaceti lety, tu skutečně už nenajdete. Ale že by lidí bylo málo? Tak to rozhodně není, a dnes sem jezdí publikum všech generací. Od vousatých pralesních kmetů po mimina s „traktoristickými“ sluchátky na hlavičkách.
Horňácká Cimbálová Muzika Háj
Ostatně trutnovští Indiáni na to jdou chytře. Do budoucích návštěvníků to hustí hned odmalička podle jejich chuti a pěkně je hladí po srsti. Takže si set Michala Horáka radši nenechají ujít ani ti největší hudební znalci. Kdyby ho totiž hezky nenatočili na mobil a doma potom přesně nereferovali, tak by jim to jejich pohříchu nepřítomné ratolesti za nezájem o jejich idol pěkně vytmavily…
Comments
