Padesát plus deset nejzajímavějších alb 2021 Kaye Buriánka (2. díl)
A je to zase tady. Ta část roku, kdy bych normálně obrážel koncerty a setkával se s přáteli, místo toho sedím doma a rekapituluju hudbu uplynulých dvanácti měsíců. Jako loni. Protože ale vyšla celá řada zajímavých alb, je to tentokrát padesát tipů, plus mých zcela subjektivních deset doporučení alb tuzemských. Bez pořadí a hodnocení. Tak jo, jdeme na to! Tohle je 2. ze 3 dílů.
Backxwash
I Lie Here Buried With My Rings And My Dresses
Backxwash vzbudila oprávněný rozruch už svým loňským albem God Has Nothing To Do With This Leave Him Out Of It, ale až aktuální letošní deska I Lie Here Buried With My Rings And My Dresses naplno zúročuje její talent bláznivě a bez předsudků míchat heavy metal, nu-metal, punk i hip-hop, vzdávat poctu horrorcore matadorům Three 6 Mafia a zároveň citovat alternativní inspirace jako clipping., Dannyho Browna nebo Ho99o9. V závěrečné Burn To Ashes navíc sampluje krajany Godspeed You! Black Emperor a na produkci se vedle clipping. podíleli i Code Orange. Ano, tahle specifická deska pochopitelně není pro všechny, ale pokud jdete víc do hloubky a zajímají vás i jasná textová poselství balená v punkových ostnech s metalovou příchutí, neměla by vás minout.
Bandcamp: https://backxwash.bandcamp.com/album/i-lie-here-buried-with-my-rings-and-my-dresses
Alien Boy
Don’t Know What I Am
Alien Boy z Portlandu se pojmenovali po jednom EP portlandské punkové legendy Wipers a hned v prvním songu jejich letošního alba The Way I Feel ripují melodickou linku The Cure a pak ještě jednou naprosto bezostyšně v půlce desky (Something Better). Ale je to tak sladké, melancholické a retro, že se na ně jeden nemůže zlobit. Don’t Know What I Am totiž má nějaké retardovaně podmanivé kouzlo. Chorus, echo a reverb, svatá trojice sloppy dream popu, staří Weezer na špatnou rychlost a podobně jako Nothing nebo noví Deafheaven zahušťují svoje záměrně rozladěné předvídatelné melodie emíčkem (smí se vůbec tohle slovo ještě dneska používat?) a metalem. Tady se válí kousek psychedelie Siouxsie and the Banshees, jinde zase střípky Codeine, Jawbreaker a Dinosaur Jr. a jak zpěvák a kytarista Sonia Weber lká v Memory Vault, „It’s just too hard to be cool”. Tohle ale cool je a vlastně se vůbec nedivím, že Alien Boys jsou miláčci Soft Kill.
Bandcamp: https://alienboypdx.bandcamp.com/album/dont-know-what-i-am
Yves Tumor
The Asymptotical World
Když na konci devadesátých let vytěžený a vyčerpaný britpop už neměl co dál nabídnout a umíral, vžil se na chvíli, povětšinou ironicky používaný nový termín nu-gaze nebo taky newgaze, inspirovaný klasickou britskou shoegaze vlnou a reprezentovaný například kapelami jako Maps, Silversun Pickups a hlavně My Vitriol, kteří jsou navíc i kreditováni jako vynálezci tohoto subžánru. To právě jejich frontman Som Wardner během jednoho rozhovoru odmítl připustit, že jeho band je shoegaze, a žertovně namítl, že jim ale klidně mohou říkat nu-gaze. Charakteristické pro nu-gaze kapely byl do té doby netypický wall of sound kytar nebo kláves, looping, experimentování s efekty a extrémně utopený zpěv. Nu-gaze je také to první, co naskočí při poslechu EP Yvese Tumora The Asymptotical World. Pryč je jeho soulem jemněný sound předchozích nahrávek. Hypnagogický pop nás zavede do snového světa, kde se potkává Prince s Ariel Pink, a absolutního vrcholu dosáhne s písní Tuck, ve které převezme kontrolu hostující vokalistka Agnes Gryczkowska z londýnsko-berlínského dua NAKED, jejíž schopnost přecházet od šepotu k expresivnímu křiku posílá celý track na úplně jiný level. Literárně řečeno, The Asymptotical World je synonymem pro svět, který Yves Tumor pro nás i pro sebe buduje daleko od reality, se kterou se protíná kdesi v nekonečnu. Možná.
Bandcamp: https://yves-tumor.bandcamp.com/album/the-asymptotical-world-ep
Tyler, the Creator
Call Me If You Get Lost
I přes zjevnou obsesi konceptem (doporučuju přečíst si starší článek na Vice s názvem The Conspiracy Theorist’s Guide to Tyler, the Creator’s ‚WOLF‘ Trilogy) je na Tylerovi pozoruhodná jedna věc – odhodlání využívat formát alba ne jako konzervativní kolekci skladeb, ale víc jako nástroj k rozvíjení vlastní kohezivní estetické vize. Možná právě proto přišel po nesporně výjimečných počinech Flower Boy a Igor s deskou, která ze všeho nejvíc připomíná mixtape a vzdává hold éře, kdy hip hop nebyl tolik sešněrovaný showbyznysem. Kromě citací Ol‘ Dirty Bastarda, Wu-Tang Clan, DJ Drama a jeho Gangsta Grillz nebo Gravediggaz nepřekvapí ani hostování Pharrella Williamse v tracku Juggernaut. Pharrel se svými The Neptunes zásadně ovlivnil Tylerovu jemnější polohu kaleidoskopickým synth-popem, sametovým funkem, soulem i R&B. Tyler, the Creator už dávno není jen králem alternativního hip hopu. Stal se jedním z leaderů současné hiphopové scény, přesto neztratil nic ze svojí dětské hravosti, nestárne, ale zároveň s každou další deskou dokazuje, že v záplavě generických, přeprodukovaných, sterilních a nudných alb je jeho tvorba o několik pater výš.
Spotify: https://open.spotify.com/album/45ba6QAtNrdv6Ke4MFOKk9
Lingua Ignota
Sinner Get Ready
Kristin Hayter aka Lingua Ignota, bývalá přitelkyně Alexise Marshalla, kterému vypomáhala i na jeho sólové desce, vydala v roce 2021 svoje další album s názvem Sinner Get Ready. Někdo jí adoruje, jiní ji považují za lacinou a neoriginální kopii Lydie Lunch nebo Jarboe. Já mám pro její kreativitu weak spot. Intenzivní a znepokojující náboženské bádání, které zahrnuje tradiční apalačské nástroje a ukázky z televangelistických kázání, to jsou jen fragmenty, ze kterých je poskládané další lockdownové album. Na tom předchozím Caligula vyvolávala Satana pro jakési osvobození od osobních traumat a jako poctu utlačovaným ženám, které (stejně jako podle jejího tvrzení ona sama) čelí domácímu násilí a jiným formám zneužívání. Svůj školený operní zpěv s obrovským rozsahem postavila do příkré konfrontace a kontrastu s extrémní elektronickou krustou, se kterou jí vypomáhali členové The Body, Uniform a Full of Hell. Na Sinner Get Ready jde ovšem reverzní a mnohem primitivnější a zároveň subtilnější cestou, vystačí si s majestátním zvukem varhan, klavírem, smyčci, mandolínou, bubnem potaženým zvířecí kůží nebo píšťalkou. Výsledek je ale stejně děsivý, odkrývá úskalí náboženského fanatismu a snaží se konfrontovat její vlastní křesťanství s pokrytectvím církve.
Bandcamp: https://linguaignota.bandcamp.com/album/sinner-get-ready
Cold Cave
Fate In Seven Lessons
Jestli jsou v něčem Cold Cave unikátní, je to schopnost nenásilně a s grácií replikovat auru 80’s post-punku a gotiky. Středobodem dokonalé reminiscence toho nejlepšího z katalogu The Cure, Sisters of Mercy, Depeche Mode, Bowieho období experimentování s elektronikou i Nine Inch Nails (cca Pretty Hate Machine éry) je charismatická persona Wesleyho Eisolda. I skrz nepopiratelnou posedlost darkwave a všemi odstíny černé probleskuje sedmi skladbami Fate In Seven Lessons světlo a nekašírovaná radost. Cold Cave měli ostatně vždycky blíž k tanečněji laděným romantikům New Order než k depresím a bezútěšnosti nihilistů Joy Division. Po letech personálních změn tvoří současnou podobu Cold Cave vedle Eisolda jeho žena Amy Lee, jejich syn Rainer a kytarista Anthony Anzaldo, zakládající člen Ceremony, kapely, která podobně jako Eisold sám prošla vývojem od ostrého power-violence a hardcore až po post-punk a new wave. Pokud vám chybí neotřelá nová hudba, která zároveň ctí striktní pravidla žánru, neváhejte a dejte Fate In Seven Lessons šanci.
Bandcamp: https://coldcave.bandcamp.com/album/fate-in-seven-lessons
Angel Du$t
YAK: A Collection Of Truck Songs
Že si leckdo letos odletí na novince Glow On od Turnstile, se dalo tak nějak předvídat, ale že YAK: A Collection Of Truck Songs bude albem, které nutně potřebujete, aniž byste to ještě věděli, se musíte dočíst a doposlouchat až tady! Něco jako punková verze soundtracku filmu Spike Jonzeho Where the Wild Things Are, pohádková říše, Vánoce, totální zjihlost. Kdo by čekal, že členové Trapped Under Ice a Turnstile, kteří tvoří Angel Du$t, mají ve své DNA The Lemonheads, Weezer, Hüsker Dü, cit pro cukrkandlovou melodii a obecně pro 80s a 90s indie rock. V roce 2021! Máte děti? Pouštějte jim YAK před spaním, budou to milovat! A vy si to poslouchejte v momentech všeobjímající melancholie, návalech nezvladatelného dojímání nebo při letních cestách bez cíle městem neměstem. Nebo jen tak. Boží album.
Bandcamp: https://angeldustmoney.bandcamp.com/album/yak-a-collection-of-truck-songs
Fiddlehead
Between The Richness
Taky máte občas pocit, že vám chybí poctivá, emocemi nabitá, jednoduchá, ale zároveň autentická indie kytarová hudba? Druhé album Between The Richness od bostonských Fiddlehead tohle všechno splňuje. Jasně, podobných kapel existuje i dneska hodně, ale málokterá dokáže do svých skladeb uvěřitelně zakódovat spirit typického devadesátkového post-hardcoru, melodického punku, ema a odkazu jeho průkopníků, jakými byli Samiam, Jawbreaker nebo třeba raní Jimmy Eat World. Pětadvacet minut tak akorát tvrdé a zároveň expresivní, melodickým punkem injektované rokenrolové erupce, s místy až popově klenutými a svižnými refrény, to je přesně to, co funguje jako dokonalý flashback do dob, kdy muzika měla šťávu a dávala naději v lepší svět, klišé neklišé.
Bandcamp: https://fiddleheadma.bandcamp.com/album/between-the-richness
Black Midi
Cavalcade
Cavalcade je dramatická, teatrální, cinematická a expanzivní nahrávka, která spíš něž interní revoluci Black Midi demonstruje jejich vlastní evoluci. Je to totálně svobodná, divoká, ale i křehká deska, kde na jedné straně probíhá kolaps struktur ve jménu toho nejšílenějšího prog rocku, jako kdyby King Crimson napsali a natočili svojí prvotinu In the Court of the Crimson King z roku 1969 na ketaminu v roce 2021. Na té druhé se odehrávají jemné, až skoro ambientní nádhery typu Marlene Dietrich, ale hlavně okouzlující Diamond Stuff a koneckonců i závěrečná, skoro desetiminutová kompozice Ascending Forth. Naprosto úchvatné, pro leckoho možná těžko stravitelné, šílené, i zvráceným způsobem krásné album, které letos asi nic nepřekonalo.
https://bmblackmidi.bandcamp.com/album/cavalcade
Paris Texas
Boy Anonymous
Biografie Paris Texas na Twitteru i Spotify neříkají nic, zatímco Facebook a Instagram uvádějí pouze GPS souřadnice „33,6609 ° N 95,5555 ° W“, což je střed městečka Paris v Texasu. Jakoby dvojice Louie Pastel a Felix připravovala tenhle mystifikační příběh dlouho předtím, než vůbec někdo věděl, kdo jsou ve skutečnosti, dřív než vstoupila do dalších dvou (asi) identit Francise L. Parkera a Austina Riche, co ve vizuálech a instagramových teaserech nosí stejné montérky a čepice a odklízejí mrtvoly z míst činu. Estetika trochu Fargo, trochu první klip Tylera, The Creatora Yonkers. Což vlastně definuje i jejich hudební polohu. Není to čistý hip-hop, ani pop ani rock, ale od všeho si bere trochu, přičemž používá dost podobnou recepturu jako první věci kolektivu Odd Future. S trochou nadsázky by se dalo říct, že jejich hipsterský hip-hop má zálibu v chytlavých melodických háčcích, jako by byli jenom dvouhlaví Brockampton, ale sonicky inklinují spíš ke clipping. nebo Death Grips a nepohrdnou ani nu-metalovým samplem. Boys Anonymous je slibný debut.
Bandcamp: https://paristexasworldwide.bandcamp.com/album/boy-anonymous
Squid
Bright Green Field
Normcore, zmutovaný nerdí dance punk, crocsy a ESG. Do jaké míry sahají Squid pro inspiraci až do jižního Bronxu osmdesátých let, kde v té době právě vznikal taneční, post-punkem, funkem i raným hip-hopem ovlivněný charakteristický hudební styl, jehož reprezentanty byli například Liquid Liquid a právě ESG, nevíme. Co víme je, že se rozhodně neomezují pouze na výše zmíněné vlivy, ale inkorporují s absolutní lehkostí i dub, krautrock, crocsy, cokoliv. Průlet celým albem je ultimátní mindfuck. Všechno a nic (ne)dává smysl, konstrukce skladeb s nečekanými zvraty se vysmívají zavedeným schématům, přesto do sebe zapadají jako zámková dlažba a navíc můžete radostně detekovat krypto-fragmenty a odkazy na best of the best; LCD Soundsystem, The Rapture, Gang Of Four, Tortoise, Can, The Pop Group, Wire, The Fall, Devo, Neu!, This Heat a další. Smíchejte kvintesenciální jazz a soulové melodie s kakofonním punkem a dostanete extrahovanou podivnost Bright Green Field.
Bandcamp: https://squiduk.bandcamp.com/album/bright-green-field
Iceage
Seek Shelter
Dodnes mám velkou slabost pro první dvě alba Iceage, New Brigade (2011) a You’re Nothing (2013), na kterých se zlověstným, nepříjemným skřípáním koliduje estetika fashion magazínů s nihilismem zmaru a chaosu. V kontrastu s tím je zjevné, jakým způsobem se samotní Iceage posunuli od svých punkem a hardcorem poháněných ‘no wave‘ prvotin až k současnému rafinovaně sofistikovanému, přesto pořád divokému a velmi originálnímu soundu. Jejich současná poloha by se dala charakterizovat jako post-punk s britpopovým charakterem a je okouzlující sledovat, jakým způsobem metodicky zrají, ale přitom si ponechávají originální nasranost a frackovitost. Iceage 2021 jsou jako Oasis mínus kokotské manýry ‘těch dvou‘, Primal Scream ztracené generace, blues, jazz, klasické písňové struktury a temné cákance emocí sugestivně popisující násilí, zášti, drogy a špinavý kapitalismus dohromady. Seek Shelter je deska, po jejímž poslechu budete mít takovou husí kůži, že si přes ni neuvidíte.
Bandcamp: https://iceage.bandcamp.com/album/seek-shelter
Dry Cleaning
New Long Leg
“Have you ever spat cum onto the carpet of a Travelodge?” je první, na co si vzpomenu, když přijde na Dry Cleaning. Nesmrtelná věta z textu Goodnight determinuje vtipnou vulgárnost Florence Shaw. Její písně jsou jich plné stejně, jako jsou plné ironických komentářů, surrealistických a veskrze trefných punch lines, namátkou “someone pissed on my leg in the big Sainsbury’s (John Wick), “more espresso less depresso” (Her Hippo) nebo “I just want to put something positive into the world but it’s hard because I’m so full of poisonous rage” (Every Day Carry). Zdánlivě nepřítomná dikce v kontrastu s obsahem sdělení je komická a výhružná zároveň, o to víc, že trojice mužů (kytarista Tom Dowse, baskytarista Lewis Maynard a bubeník Nick Buxton), doplňující její stroze deklamovaná manifesta svižným, jednoduchým a přímočarým post-punkem, dokáže překvapit i sem tam probleskujícím dream-popem se silnými melodickými linkami, ostře kontrastujícími s absurdním smyslem pro humor voskové Florence. Po dvou slibných EPs Sweet Princess a Boundary Road Snacks and Drinks ještě slibnější debut.
Bandcamp: https://drycleaning.bandcamp.com/album/new-long-leg
Godspeed You! Black Emperor
G d’s Pee At States End!
Sedmé album kanadského experimentálního kolektivu Godspeed You! Black Emperor by mohlo být vnímáno jako realistický hudební doprovod skutečnosti, kdy, ať se nám to líbí nebo ne, lidstvo stojí na finální křižovatce a osciluje mezi totální zkázou a neuhasitelnou nadějí na něco lepšího. Je dost možná o tom, že všichni čekáme na vysvobozující konec a nový začátek. I tentokrát je struktura alba záměrně anachronicky průhledná a staví dvě dvacetiminutové kompozice do kontrastního duelu s dvojicí šestiminutových tracků. Na pozadí válečné vřavy, výbuchů a nekončící střelby jako by se o slovo vehementně hlásily mírotvorné symboly reprezentované ptačím zpěvem a kostelními zvony. Právě zdánlivě antagonistická kombinace těchto prvků dodává novému albu Godspeed You! Black Emperor autenticitu. Sice bez skrupulí reflektuje temné časy, přesto ale nabízí prostor k optimistickému výhledu do budoucnosti a v momentě, kdy se tyto dvě protichůdné informace potkají v třaskavé polovině, vzniká něco umělecky unikátního, jako je právě G d’s Pee At States End!
Bandcamp: https://godspeedyoublackemperor.bandcamp.com/album/g-d-s-pee-at-state-s-end
The Armed
Ultrapop
The Armed jsou fenoménem sami sobě. Podivný, napůl anonymní spolek kolem základního jádra se dá asi nejlépe charakterizovat slovy “mysterious and total weirdos“. V případě alba Ultrapop The Armed poprvé zveřejnili jmenný seznam lidí, kteří na něm pracovali, ale otázkou je, jestli to jsou jména pravá, protože v historii si dost často najímali herce, aby předstírali, že jsou členy uskupení. Jejich fame stojí a padá na věcech, kterými jako by záměrně sabotovali aureolu jedné z nejintenzivnějších a zároveň nejdivnějších kapel z Detroitu, která se pohybuje v minovém poli obskurního metalu a hardcore. Nekonečné vrstvy vlastnoručně vyrobených syntezátorů už dávno pohřbily původní metalovou pumelenici do analogového bordelu, separování od kořenů je posunulo k mnohem většímu, hlučnějšímu ale i melodičtějšímu soundu a znějí jako nikdo na planetě. A albem Ultrapop teatrálně deklarují otevřenou vzpouru jakýmkoliv predikcím. Novinka je ze všech jejich transformací nejdál – hudebně nepředvídatelná, abrazivně intenzivní a absolutně anti-žánrová. Jestli máte rádi experimentální výlety mimo už probádané hudební vesmíry a nebojíte se závratí, hororových zvratů ani gigantických sonických tsunami, Ultrapop by mohlo být album, které vás vezme na výlet do Matrixu.
Bandcamp: https://thearmed.bandcamp.com/album/ultrapop
Home Front
Think Of The Lie
Netřeba dlouho chodit kolem horké kaše. Tohle miniLP kapely z Edmontonu, města v nejchladnější kanadské provincii Alberta, je perfektní připomínka vlastního objevování dalšího vývojového stupně punku, tedy post-punku a new wave. Reference odkazují na Echo & The Bunnymen, The Cure, New Order, Suicide, Blitz (kolem alba Second Empire Justice) a Garyho Numana. Garyho Numana není nikdy dost. Šest songů, z nichž ani jediný není filler hodný přeskočení, je jako masivní hold Hookovým basovým linkám, 808 drums paternům, analogovým syntezátorům i trochu kýčovitým handclaps. Typická new wave odtažitost, zárověn um napsat popový song. Nostalgie a čirá radost. Londýnský label La Vida Es Un Mus má neuvěřitelný cit vydávat vedle crust punku a extrémního hardcore mnohdy z exotických zemí i takhle staromilské záležitosti, které přes zjevný historický narativ zní velmi čerstvě a současně.
Bandcamp: https://lavidaesunmus.bandcamp.com/album/think-of-the-lie
Youth Code / King Yosef
A Skeleton Key in the Doors of Depression
Youth Code je EBM industriální duo z Los Angeles. Ryan George vytváří metalem, industrialem, ortodoxním EBM i hardcore a punkem infikované masivní hudební podklady, do kterých Sara Taylor projektuje svoje frustrace z rasismu, sexismu, duševního zdraví nebo utrpení zvířat. Oba mají zkušenosti s hraním v punkových a hardcore kapelách, ale až EBM jim dala svobodu vytvářet s pomocí drum machines, syntezátorů a samplerů konzistentní blend bez ohledu na hranice jednotlivých žánrů. King Yosef jde podobnou cestou, jen je solitér a bere to zkratkou. Produkoval nebo koprodukoval tracky pro XXXTentacion, Ski Mask the Slump God, Zheani, Ghrins nebo Punishment Suite, ale dělá i svoje věci, kde si půjčuje z podobných žánrů jako Youth Code – z hardcoru si bere živelnost a expresi, z industrialu mechaniku a zvuk. Spojení dvou subjektů, tří individualit s rozdílným přístupem a zároveň identickým cílem, umocnilo jejich společný projekt na kvadrát. A Skeleton Key in the Doors of Depression není hezká deska, dalo by se říct, že je zosobněním zhnusení současným světem, ale o tom se toho stejně nedá říct moc pozitivního. Album, které nastavuje vyleštěné zrcadlo zvrácené době i nám samotným, je intimním pohledem na hrůzy, které se odehrávají v našich myslích, na bitvy, kterým čelíme v obrazné nebo skutečné izolaci, a na bolesti, které skrýváme před okolím i sami před sebou.
Bandcamp: https://youthcode.bandcamp.com/album/a-skeleton-key-in-the-doors-of-depression
Show Me The Body
Survive
Patří vůbec třískladbové EP do výčtu nejlepších nahrávek roku? V případě Show Me The Body lze udělit sladkou výjmku. Méně než deset minut hudby je ukázkovým Molotov koktejlem intenzity a emocí, se kterými tahle hlučná trojice z New Yorku obecně pracuje. Julian Cashwan-Pratt a jeho banjo, na které hraje jako na kytaru, jedovaté deklamování někde mezi rapem a hodně nasraným spoken word projevem, syntezátory suplující a mimo veškeré snesitelné frekvence i hlasitost operující basa Harlana Steeda, vše zarámované účelným bubnováním Jackieboye, to je formule, která spolehlivě maká od prvních dvou mixtapes Body War a Corpus I, přes zatím jediné album Dog Whistle až k Survive. První track Rubberland je zvráceně taneční, People On TV má sludge hip-hopový groove a Survive funguje jako pomalu gradující nepříčetnost. Víc vlastně k absolutní spokojenosti netřeba. Vlastně ano, další desku a hlavně vidět Show Me The Body naživo.
Bandcamp: https://showmethebody.bandcamp.com/album/survive
TV Priest
Uppers
I TV Priest patří mezi výrazné reprezentanty cyklicky se opakujícího a vzápětí upadajícího zájmu o odkaz hudební estetiky (nejenom) Joy Division. Jenže v případě jejich debutu Uppers je to spíš trefný příměr k The Pop Group a The Fall a není to jenom dikcí zpěváka Charlieho Drinkwatera, který se vší úctou ripuje deklamační um neopakovatelného Marka E. Smithe. Krom toho se v něm zhmotňují i reinkarnace dalších bestií neurvalého rocku – Davida Yowa z éry cirka Scratch Acid a The Jesus Lizard nebo Nicka Cavea z období raných The Birthday Party a projektu Grinderman. Přidejte psychedelii Faust, minimalistickou atmosféru Neu!, krautrock obecně, trochu citací bláznivého Captaina Beefhearta a pár dalších na oko nesourodých ingrediencí. Půjdeme-li hodně za roh, dalo by se dokonce říct, že místy Upper zní jako blend LCD Soundsystem zhruba v době Losing My Edge a debutu Suicide z roku 1977. Ačkoliv by se z výše popsaného mohlo zdát, že TV Priest jsou pouhý tribute band vzdávající pasivní hold slavnějším, není to tak. Uppers je sardonická ukázka současného inovativního post-punku, která svojí upřímností a autenticitou hravě strčí do kapsy celou řadu křečovitě se snažících revivalistů.
Bandcamp: https://tvpriest.bandcamp.com/album/uppers
Comments
