Pět tipů, na co se mrknout, i když už je po karanténě a stejně došly brambůrky

Všichni jsme se snažili nějak zabavit, no. Nabídka navíc byla celkem pestrá. Viděli jsme i filmy, které ještě nevznikly a seriály, jejichž náměty a scénáře si vyprojektovala naše hlava. Mimo to všechno ostatní. Nicméně tady jsou hudební dokumenty, které zaujaly mě a pokud jste něco z toho omylem nebo chtěně minuli, možná by stálo za to zkusit to napravit. 

Coachella: 20 Years in the Desert

Hrál jsem na spoustě festivalů. Zažil jsem celkem dost festivalů i z té strany pod pódiem. Ale je třeba přiznat si nelítostnou pravdu – v podstatě hudební festivaly nesnáším. Moc lidí. Všudypřítomný vidlák. Velká koncentrace dotěrných opilců. Moc zbytečných kapel, kterým se na festivalu nedá uniknout. Kvanta stánků s jídlem, z nichž většina nabízí předražený hnus. Pivo, co se prakticky nedá pít, ze smradlavého zálohovaného kelímku tuplem. Hygiena nula. A tak dál. Film o hudebním festivalu je v kontextu toho vlastně zlo na kvadrát, mohlo by se zdát. Jenže tenhle dokument je prostě jízda. Slupnul jsem ho jako malinu. Jasně, mám pro Coachellu slabost, protože jsem zažil dva z raných ročníků na vlastní kůži, takže vím, o čem je řeč. 2003 s headlinery Beastie Boys a Iggy and The Stooges. A taky s The White Stripes, The Mars Volta, Blur, The Hives, Interpol, The Libertines, Fischerspooner, Ladytron, Hot Hot Heat, The Rapture, Sonic Youth a celou řadou dalších skvělých kapel na jednom místě během dvou neopakovatelných dní a nocí, kdy si člověk připadá jako v nějaké obskurní hudební pohádce, snu, který nechce, aby skončil. Rok na to, 2004 s Pixies, Radiohead, Basement Jaxx, Black Rebel Motorcycle Club, Dizzeem Rascalem, Atmosphere, The Cure, atd. Pro mě je Coachella nejlepší festival na planetě. Kombinace slunce, kalifornské pouště a zelené trávy (polo field) pod nohama, chill zón s palmami, LA glamu a nightlife teleportovaného na jeden, resp. dva víkendy mimo město andělů, vtipně prošpikované hudebními, filmovými a jinými celebritami, které můžete potkat fakt na každém kroku a tak dál a tak dál. 

Dokumentární film Coachella: 20 Years in the Desert má neuvěřitelný spád a skvělé footage snad ze všech zásadních ročníků. Dozvíte se všechno o tom, jak lidi z Goldenvoice v roce v roce 1999 odpálili na pozemku Empire Polo Club v Indiu první Coachella Valley Music and Arts Festival, jen dvě hodiny cesty na východ od Los Angeles, a dali tak vzniknout festivalovému fenoménu, který od té doby prošel velkým vývojem a jehož zásadní milníky do jisté míry ovlivnily festivalový koncept napříč kontinenty. V roce, kdy zřejmě žádné takové festivaly nebudou, je možná trochu masochistické se na tenhle film dívat, nicméně ho vřele doporučuju. Já si ho letos dám ještě určitě několikrát, už kvůli tomu, jak sugestivně dokáže přenést do centra děje, a díky dechberoucí, až skoro kýčové vizualizaci i několika silným emotivním momentům. 

Parallel Planes

Drtivá většina hudebních dokumentů se nepřehoupne přes mělké dogma uctívání kultu osobnosti a v podstatě přináší idealizovaný obraz o tvůrci, interpretovi, skupině nebo žánru. Dosaďte si sami. Jenže vtahující dokument Parallel Planes mladé německé režisérky Nicole Wegner jde zcela opačným směrem. Je to v podstatě fascinující příběh portrétující dvanáct umělců, jejich víru ve vlastní a jimi vydávanou hudbu, příběh, jak je pro ně důležité stát na okraji, ctít DIY etiku, o naplnění i frustracích, i o tom, jak je, nebo není důležité myslet na marketingové strategie a targetovat cílové skupiny. Přestože film mapuje různorodé extrémní styly, u všech existuje obecná shoda, že umělecká nezávislost je nejdůležitějším dědictvím punku, a základním elementem vnitřní síly i rezistence vůči tuposti mainstreamu. Není to pseudointelektuální blábol, ale velmi intenzivní vhled do života neméně zajímavých a inspirativních lidí, jejich myšlenek a životních principů. Hudebně mapuje post no wave, elektroniku, industrial, avantgardu, lo-fi, noise, synth pop nebo punk a obecně oslavuje kreativitu tak podmanivou, skoro klipovou formou, že nejenom takřka okamžitě vyvolává touhu pustit si ho znovu, ale hlavně se zvednout a jít něco smysluplného dělat. Bez předsudků, strachu, vymlouvání se a alibistických odkladů. 

Parallel Planes vypráví formou chytrých rozhovorů příběhy Michaela Giry (Swans a Young God Records), Micka Barra (Orthrelm), Justina Pearsona (The Locust, Swing Kids, Three One G), Iana MacKaye (Minor Threat, Fugazi, Dischord Records), Valentine Falcon (Get Hustle), Jamie Stewarta (Xiu Xiu), Anny Barie (These Are Powers), Weasela Waltera (The Flying Luttenbachers), Jenny Hoyston (Erase Errata), Alapa Momina (Dälek), Grega Sauniera (Deerhoof) a Otto von Schiracha. Pamatujte si –není důležité, aby se vaše umění někomu líbilo a dobře se prodávalo, je důležité, aby naplňovalo vás samotné. Takhle jednoduché to v podstatě je. 

UxÅ : A journey to the heart of the Umeå Hardcore scene

Z Ameriky zpátky do Evropy. Z tepla na švédský sever. I tenhle film má silné poselství o DIY estetice. Umeå je město, které bylo a je z nějakého záhadného důvodu epicentrem inspirativní odnože evropské hardcore scény. Ta sice byla nesčetněkrát zdokumentována v nejrůznějších knihách, rozhovorech i videích, ale nikdy ne komplexně a hlavně kvalitně a s jasným konceptem. Až právě tenhle dokument trojice režisérů (Gianni Manno, Théophile Pillault a Romain Massé) se o to pokusil a výsledek je brilantní. Mapuje autonomní a zarputilou severskou scénu, jednu z nejvýraznějších na celém světě, už proto, že pochází z tak malé aglomerace. Dlouhá a silná tradice straight edge movementu dala vzniknout celé řadě zásadních kapel, které měly vliv na globální vývoj punku a hardcoru, ale i veganství a politického i ekologického aktivismu. Abhinanda, Refused, Final Exit, Doughnuts, DS-13, Cult of Luna, Step Forward… to jsou jen ty z nejznámějších. Páteří celého dokumentu jsou zajímavé rozhovory a svědectví zásadních postav celé Umeå scény, z nichž stojí za zmínku rozhodně Dennis Lyxzén z Refused, AC4, The (International) Noise Conspiracy, INVSN a v současné době ještě all star punk bandu Fake Names, dále Johannes Persson z Cult of Luna a nakonec Jose Saxlund z Abhinandy. 

Ale to jsou jen tři. Nepočetná ale velmi silná a inspirativní scéna měla svých ‘no name’ hrdinů mnohem víc a jejím základním pilířem byla až obsesivní jednota, která vycházela z jednoduchého faktu neustálého rotování těch samých lidí v nově vznikajících projektech, čímž se udržovala kontinuita, která ale zároveň produkovala progres. Zkrátka a dobře, dokumentární výlet do srdce švédské hardcore scény je neobyčejná a intenzivní filmařská práce a i když možná nepatříte mezi skalní, doporučuju se na něj podívat. Má navíc jen tři čtvrtě hodiny, nic zásadního vám neuteče. 

LINK na celý dokument:

UxÅ : A journey to the heart of the Umeå Hardcore scene from UxA Documentary on Vimeo.

Beastie Boys Story

No jasně, tenhle klenot rozhodně nemůže chybět. Pokud jste ho ještě neviděli, je pět minut po dvanácté to napravit. Já mám k Beastie Boys hodně silný a osobní vztah – jednak miluju jejich desky, skoro všechny, od těch úplně prvních až po řekněme Hello Nasty a potom jsem taky měl možnost trávit nějaký čas s Mikem D a jeho ženou Tamrou Davis. Mike je super, Tamra už o něco míň. No a Spike Jonze je bůh, to víme. Being John Malkovich je klasika, mám rád i film Her. Jeho klipy jsou ale nedostižné. Sonic Youth, Weezer, Dinosaur Jr., R.E.M., Fatboy Slim (Weapon of Choice s Christopherem Walkenem!), Yeah Yeah Yeahs a celá řada dalších. A samozřejmě i několik hudebních videí pro Beastie Boys (včetně Sabotage). Kdo jiný by mohl být povolanější vymyslet a stvořit o nich nekonvenční dokument, než právě Spike Jonze. 

Beastie Boys Story je vlastně velmi jednoduchý, ale brilantně fungující koncept – adaptuje sérii živých vystoupení, která dva zbylí členové BB Michael “Mike D” Diamond a Adam “Ad-Rock” Horovitz absolvovali minulý rok v Brooklyn’s Kings Theater. Ať už je retrospektiva jakkoliv hluboká a cituje zásadní ‘milestones’ jejich kariéry, je to hlavně a především vtipný, chytrý a nadmíru dojemný hold jejich nejlepšímu kamarádovi a kolegovi Adamovi “MCA” Yauchovi, který v roce 2012 ve věku pouhých 47 let podlehl rakovině. Beastie Boys forever. 

Beastie Boys Story — Official Trailer | Apple TV+

The Pizza Series

Můj poslední tip není dokument v pravém slova smyslu a je spíš pro hudební nerdy. Přesto má svoji výpovědní hodnotu a i přes vesměs velmi tristní kvalitu dobových videí je neuvěřitelně zábavný. Je to Youtube kanál The Pizza Series s mnohdy doposud neviděnými záznamy koncertů nasnímaných kamerou jistého Matta Driscolla. 

Tahle živá videa se šíří internetem jako mor a musím říct, že jsem viděl skoro všechna. Dokumentují dost často velmi bizarní koncerty dnes kultovních kapel z mnohdy malých bytových prostor, jakým byl i Locust House v San Diegu. Na The Pizza Series najdete první i poslední koncert Jenny Piccolo, shows The Crimson Curse a Swing Kids z roku 1999 natočené na 8mm kameru i raritní záznamy koncertů Mohinder, Cattle Decapitation, Die! Die! Die!, Angel Hair, Unwound, The Locust (včetně posledního gigu uspořádaného právě v legendárním Locust House), Yaphet Kotto, Orchid, The Blood Brothers, Lightning Bolt, Some Girls, Moving Units, Head Wound City, The Slits nebo Orthrelm. 

Jedno je jisté, tahle doba se už nikdy nevrátí a hudba mezitím odešla za další roh. DIY scéna ale stále žije a podobné koncerty se pořádají i u nás. Nenechte se pasivně zanášet další a další vrstvou kalu, z mainstreamových médií, a pokud vás opravdu baví hudba a nejste jenom běžnými konzumenty, věnujte svůj čas a energii lokální scéně. Vrátí vám to.  

Link na youtube kanál: https://www.youtube.com/channel/UC2Rjnugv_0G2UHiw6i8XfYQ/videos

Comments

comments