Producent Jiří Konečný: Většina filmů zmizí v propadlišti dějin

foto: Jiří Janda
foto: Jiří Janda

Pár desítek celovečerních i dokumentárních filmů již má na kontě své společnosti Endorfilm producent Jiří Konečný. Zatím největší úspěch si ale přepsal teprve před pár dny, když jím produkovaný snímek Všechno bude, který natočil režisér Olmo Omerzu, získal šest cen Český lev, včetně té nejdůležitější pro film roku. Zašli jsme se jej proto zeptat, co pro něj tenhle průlom do první ligy českého filmu znamená.

Co ti běželo hlavou, když sis šel na pódium pro Českého lva?
Musím říct, že i když jsem si na začátku večera říkal, že musím zůstat v klidu, tak jsem byl dost v emoci a vynervovaný. A to jsem přebírání cen zažil už relativně dostkrát, byť producenti ceny nedostávají až tak často. Přímo pro ně jsou určené jenom ty nejvýznamnější za nejlepší film, kromě Českých lvů třeba na Cenách kritiky a samozřejmě na Oscarech. A když člověk vystřelí z pódia, okamžitě se na něj sesypou fotografové, takže se mu zdá, že se tváří úplně gumově. Ale to, že si někdo musel říct: “Jo, ten film je pro mě důležitý”, to pro mě byl silný pocit, a proto jsem z toho zažil hodně radosti. Byl to hezký zážitek.

Co pro tebe ta cena znamená?
Pro mě ceny nejsou podstatné samy o sobě, nejsou měřítkem, protože je beru jako určitou hru. Na skutečnosti, jestli je film dobrý, nebo není, to stejně nic nezmění. Mohlo by to mít marketingové efekty a ukazuje se, že lidi to tak vnímají, což filmu udělá dobrou službu. Pro mě je hlavně důležité vědomí, že ten film je pro někoho relevantní, že si řekne: “Byl to super film, musím o něm přemýšlet.”

Čekal jsi takový úspěch?
Říkal jsem si, že to bude buď – anebo, což se taky potvrdilo. Ve výsledku jsme přitom těch cen neměli až tak moc, byť jsme dostali většinu těch nejdůležitějších. Protože systém hlasování funguje tak, že v prvním kole – na nominacích – hlasující dávají pět pozic. Tudíž množství nominací moc nevypovídá o tom, ve kterém “patře” spektra ten film byl. Pokud je na čtvrtých, pátých pozicích, tak sice může mít hodně nominací, ale vůbec to neznamená, že má nějakou šanci, protože ve druhém kole se sice hlasuje pro tři filmy, ale počítá se jenom ten první. Další pořadí jsou důležitá jenom v případě rovnosti dvou filmů, aby se to nějak rozhodlo. Takže vítězství znamená to, co jsem říkal – že tomu filmu někdo dal to první místo. A právě z toho jsem měl radost.

Brali vás za černého koně soutěže, a přitom jste za sebou nechali favority. Některé těžké váhy si ani neškrtly. To vás asi kolegové nebudou mít moc rádi…
Těžko říct, mně teď kolegů v jistém smyslu až bylo líto, že si nic neodnesou, ale tak to prostě je. Asi jako ve sportu. A patří to k tomu. Třeba my jsme ve stejné pozici byli předtím s Rodinným filmem. Taky jsme si věřili, že je něčím důležitý, vždyť vyhrál nejlepší film roku na Cenách kritiky, a pak na lvech všechno pobral Masaryk. Taky jsme seděli podobně jako teď Ondra Trojan v první řadě a taky jsme to museli rozdýchat. Ale je to hra. Kdyby tam tahle emoce nebyla, kdyby o nic nešlo, tak to přece nikoho nebaví. Já i tyhle věci vidím pozitivně.

foto: ČFTA

Co vám ta výhra přinesla, a jaké možnosti vám dá do budoucna?
Film je sice velmi složité vyrobit, ale to je pořád jenom nutná podmínka. Vůbec to neznamená, že ho potom někdo bude vnímat. Aspoň přinejmenším tak, že když lidi budou vzpomínat na filmy z loňského roku, si řeknou: vím, že to existovalo, a že se říká, že to bylo dobrý, anebo i blbý, to je jedno. Ale většině filmů se ani tohle vůbec nepovede, zmizí v propadlišti dějin. Teď po Českých lvech je určitě větší procento lidí, kteří aspoň vědí, že ten film je, než bylo před nimi. A taky se teď v českých iTunes dostal na první místo žebříčku. Takže to znamená, že to pro někoho byl impuls, stáhnout si to a podívat se. Nebo se na něj aspoň jednou podívá v televizi. Tenhle vliv to určitě má, ale nechci ho přeceňovat.

Jak dlouho jsi na tomhle filmu pracoval, a kdy tvoje práce na něm skončí?
Jsou to už zhruba čtyři roky a je to třetí film, který jsme dělali společně s Olmem. Teď už máme částečně zafinancovaný další film, chtěli bychom ho natáčet příští rok. A takhle jsme to měli i s předchozími filmy. Rodinný film měl premiéru v roce 2015, a v té době už jsme měli rozpracovaný tenhle projekt. Intenzivní práce na něm bude trvat ještě zhruba rok, pojede na festivaly, namátkou teď na velmi významný festival v Buenos Aires. Čekají nás výroční ceny na Slovensku Slnko v sieti, které se budou vyhlašovat až v dubnu příštího roku, a na začátku prosince se budou řešit nominace na Ceny evropské filmové akademie. Takže s každým filmem člověk stráví čtyři až šest let.

Jaká je vlastně u filmu role producenta?
Je to pro něj takový otec a matka dohromady v tom smyslu, že řeší všechno kolem něj od začátku až do konce. Ještě víc než režisér, byť je naprosto správné, že společensky je jako nejvýznamnější figura vnímaný právě režisér, protože jeho kreativní otisk je nejsilnější. I producent se ale podílí na řadě důležitých rozhodnutí: casting, střih, název, v podstatě všechny aspekty. Producent řeší všechny složky té práce, peníze jsou jenom jedna z nich.

Co je na práci producenta nejtěžší, co naopak nejlehčí?
Samozřejmě musí sehnat prostředky a zodpovídat se partnerům, ale není to jenom tohle. Nejtěžší s nejlehčím je pro mě hodně blízké – je to otázka obsahu. Co, proč, jak a pro koho budeme točit. Snad nikdo nedělá filmy, u kterých by mu bylo jedno, jaký bude jejich obsah. Žádný film podle mě není jen na striktní kalkul, každý dělá, co ho opravdu zajímá, kde cítí svou silnou stránku, ať už je ten film označovaný za komerční, nebo za artový. Stejně tak i já tíhnu k určitému modu výpovědi, který je pro mě důležitý, má nějakou kulturní hodnotu. Nejkrásnější okamžiky jsou, když se to daří a mám pocit, že vznikl smysluplný film. Nejtěžší, když ta obrovská práce vyústí ve výsledek, se kterým nejsem spokojený. Ale ten čas je pak potřeba strávit i s filmem, se kterým člověk má nějaký problém, není s ním spokojený.

To se ti už taky stalo?
Určitě, ale nechci být konkrétní, protože k té práci to také patří. Žádný tvůrce není neomylný a je v pořádku, že i při nejlepší vůli udělá projekt, který zkrátka nevyjde. Nemá smysl nad tím lomit rukama a pohoršovat se, stejné to je všude jinde. Kvalita podložená prací se rodí jednou za čas. Musím se to učit zvládat, a pomáhá mi k tomu dlouhodobější vize. Cílem není jen jeden úspěch, ale cesta, na které se výsledky zkvalitňují. Doufám, že mě nerozhodí ani neúspěch. Horší je, když člověk udělá vážnější chybu, něco udělá špatně. Protože producent je hlavní zástupce filmu, jeho statutární zástupce, něco jako vydavatel, tak nese i odpovědnosti morální, ekologické, politické a jiné, kde je třeba také zvažovat spoustu věcí. Od toho, kolik se na natáčení spotřebuje kelímků po to, do jakého společenského diskursu film vstupuje, co říká, kam směřuje. I film má svou moc.

Nemáš někdy strach, aby ses nepřepočítal a nějaký film tě nestáhl do existenčních problémů? Některým kolegům se to přece už stalo?
Sláva je chiméra, a tohle nebezpečí velmi úzce souvisí s nesoudností. Někdo může mít pocit, že si vydobude slávu za tu cenu, že podnikne kroky, které jsou nepřiměřené a extrémně riskantní. Já v tom smysl života vůbec nevidím. Pro mě je důležité vnitřní přesvědčení, že to dává smysl. Věci beru svobodně, absolutně otevřeně. Měřítkem jsme my sami. Takže já se jen snažím zvládnout svůj život, svou práci tak, aby to bylo trvale udržitelné, a byl bych moc rád, kdyby takhle fungovala i okolní společnost. Jsem přítelem pomalejších a trvalejších věcí, žádné “seber prachy a zmiz”.

Na čem teď aktuálně pracuješ?
Úplně nejaktuálnější je teď poslední film ze série Trabanti jedou po světě. Bude se jmenovat Trabantem tam a zase zpátky a je o tom, jak se cestovatelé vracejí z Indie do Prahy. Vlastně objedou celý svět a já jsem zvědavý, jaký bude mít ohlas. Zatím to vypadá hodně nabušeně. Máme taky čerstvě dodělané dokumenty a čeká je cesta do distribuce. Jeden se jmenuje Ještě nekončíme a je to čtyřportrét seniorů, kteří jsou stále aktivní – docela vtipný, až místy komediální film. A potom dost těžký film Začít znovu, který se věnuje problematice soužití HIV pozitivní ženy s člověkem, který byl sňatkový podvodník a polepšil se. Je tedy o složité životní situaci a možnosti, jak se s ní vyrovnat.

Takže se nenudíte…
Ale to je jenom začátek. Taky dokončujeme film Staříci, hraný debut úspěšných dokumentaristů Martina Duška a Ondřeje Provazníka, což bude taky velmi citlivý film, který by taky mohl vyvolat ohlas. Je to příběh založený na skutečné události plánované pomsty za zlé činy komunistického prokurátora, který v 50. letech posílal lidi do lágrů nebo na smrt. Má to reálný podklad, jednou z jeho obětí byl Pravomil Raichl, který se potom dostal do emigrace a na sklonku života se vrátil a chtěl jej za to nějakým způsobem potrestat, ale v předvečer toho umřel, aniž by to stihl. Film tuhle situaci fikcionalizuje a dovádí do konce, takže tématem je vyrovnání se s problémy minulosti a tím, jak je společnost dokázala nebo nedokázala zpracovat. Hlavní role hrají Jiří Schmitzer a Ladislav Mrkvička. S Erikou Hníkovou točíme film Každá minuta života o tom, jak rodiče trénují svoje děti od útlého věku, pokud ne už od narození, aby byly úspěšné ve sportu. Jestli to je dobrý vklad do života nebo totální manipulace. A na podzim bude mít ke třicátému výročí sametové revoluce premiéru film Jonáše Karáska Amnestie o Havlových amnestiích a vzpouře ve věznici Leopoldov.

Kdo má u tvých filmů hlavní slovo – režiséři, nebo ty?
Je to otevřený proces, a ve všech složkách by měl mít pokud možno poslední slovo mít konkrétní autor – scenárista, režisér, kameraman, choreograf, výtvarník. Vždycky je to předmětem společné debaty minimálně režiséra s producentem. Ale striktně formálně: vzhledem k tomu, že zodpovědný jsem já, tak ho mám já.

Jak se tahle profese snáší s rodinným životem?
Je to sice jedna z náročnějších a komplexnějších profesí, které vyžadují neustálou aktivitu a zároveň vzdělávání se, ale mám dojem, že celkem dobře. Záleží na tom, kolik si toho člověk celkově naloží, ale já s snažím rodinný život vést. Máme tři děti a trávíme společně čas, jak jen to jde.

Čím si od filmu čistíš hlavu?
Sportem. Býval jsem závodní plavec a spoustu času jsem proto strávil v bazénu. Plavání je hodně “autistické”, člověk je zavřený pod vodní hladinou, nemá si s kým povídat, tak si tam povídá sám se sebou nebo si sám pro sebe zpívá, což mě potom vedlo k absolutní inklinaci k týmovým sportům. Miluju basket, který hraju každý týden. Díky tomu, že synové hrají fotbal, tak jsem s ním po čtyřicítce taky začal. Rád hraju volejbal, jezdíme na kole. Takže nejlíp si hlavu vyčistím u týmových sportů. Když hraju, tak u toho nemyslím na nic jiného, což je skvělá hygiena.

Kdo má hlavní slovo u vás doma?
Na všem se snažíme se ženou dohodnout, což je docela náročné, protože jsme oba prvorození. Takže všechno řešíme, potřebujeme věci prodiskutovat, ale snažíme se vzájemně respektovat. Ale když to řeknu s nadsázkou, tak hlavní slovo má nejmladší potomek, jak už to tak bývá. Má nás všechny omotané kolem prstu a dosáhne nejvíc toho, co sám chce.

Comments

comments

bukan hanya sekali permainan yang dapat kamu mainkan dengan mudah semua dapat teratasi, dimana semua nya akan kamu menangkan dengan memainkan permainan yang disediakan oleh agen sbobet cukup melakukan perndaftaran deposit dan menangkan semua pertandingan yang telah disediakan oleh panitia

pemenang permainan tebak angka dalam sehari bisa mendapatkan ratusan juta hingga milyaran rupiah dimana para bandar togel mampu membayar anda untuk biaya semua kemanangan anda tanpa harus memotong sepeser rupiahpun untuk anda

jangan takut untuk memainkan semua permainan yang disediakan oleh para master pemainan judi bola online kamu cukup mengikuti arahan para master untuk memainkan dan bermain yang lebih baik lagi agar kamu memenangkan semua permainan yang ada saat ini

jujur saja semua permainan yang ada pada tahap nya akan memberikan anda kemenangan apa lagi saat menainkan togel wap cukup membuka hp sambil merenung anda dapat memainkan nya, tapi ingin jangan lupa istirahat ketika anda menebak anda permainan tersebut

Vyhledat