Recenze: Buddy Guy v Lucerně

Obrovskou splátkou dluhu pro české fanoušky blues byla čtvrteční česká premiéra Buddyho Guye v pražské Lucerně. Díky letité a neúnavné snaze pořadatelů festivalu Blues Alive v Šumperku už mohli z těžkých vah tohohle žánru vidět a slyšet vše, co se jen dalo, a co stále ještě žije. Jen přední zástupce chicagského blues a talent od boha z Louisiany, s nímž spolupracovaly i největší světové hvězdy typu Rolling Stones, jim dosud vzdoroval. Ale čert vzal čekání, jeho první setkání s českým publikem ve vyprodaném a jako obvykle vydýchaném sále rozhodně stálo za to.

Už když Buddy Guy nastoupil na scénu před zaplněným sálem, tryskala z něj sebejistota a naprostá profesionalita. S kytarou si ví rady za všech okolností. Šanci to prokázat ostatně dostal hned po první písničce, když mu na kytaře praskla struna. I když ji z nástroje přímo za hry sundaval, použil ji během oprav k hraní – tloukl s ní rytmicky do ostatních strun, než ji galantně a s úsměvem daroval na památku fotografce pod pódiem. Pak si od pódiového technika vzal další kytaru a nevzrušeně pokračoval v dobře rozjeté show dávným hitem Hoochie Coochie Man. Kdo byl dál od pódia, možná ani nic neobvyklého nezaregistroval.

Těžko říct, kolik písniček během přes půldruhé hodiny dlouhého vystoupení vlastně zaznělo. Z mnohých se ozval třeba jen známý riff, se kterým si mistr pohrál, a po chvíli zase přešel k něčemu jinému. Pořád měl z něčeho legraci, laškoval s publikem – nejdřív jen při mezihrách ze scény, ve finále dokonce sešel po schůdcích a hrál v široké uličce uprostřed sálu tentokrát uzpůsobeného k sezení. Některým sedícím posluchačům zahrál do ouška, na ty mačkající se v ochozech a mnohdy se marně snažící aspoň něco zahlédnout přes záda těch před nimi stojících se aspoň doširoka zubil.

Ke skvělému zážitku by mimochodem s přehledem stačila už jenom jeho čtyřčlenná kapela. Třeba v dialogu kytary s klávesami mu byl rovnocenným partnerem klávesista – podsaditý Marty Sammon. Jeho nástroj stál na pódiu zhruba někde v místech, kde kdysi míval své piáno Filip Topol, a také jeho nasazení si s tím Topolovým příliš nezadalo. A když dostal prostor a pořádně se rozjel, klávesy rozezníval třeba i svou placatou čepicí. V dlouhém sólu, při němž se Buddy Guy stáhl do pozadí, se blýskl taky doprovodný kytarista Ric Jaz.

Buddy Guy je bavič, který nemá nadání na to, někoho třeba jen na chviličku nudit. Po celý večer ani chvilku klidně nepostál. Když si nepohrával s kytarou, vlnil se aspoň v bocích nebo házel nepřekonatelné grimasy. A ve finále přišla očekávaná exhibice s ukázkami, čím vším se dá na kytaru hrát.

Takže pro ty, kdo to neviděli, a chtěli by to třeba zkusit: jde to normálně s nástrojem před sebou i za zády anebo taky zubama. Kdo je nemá, může to zkusit vedle již zmíněné struny taky paličkou od bicích, ručníkem, no prostě vlastně asi úplně vším. A když by vám třeba na světě kromě kytary už vůbec nic nezůstalo, zkuste to třeba rukávem či břichem, nebo můžete třít nástroj o svůj zadek. A pak je to samozřejmě potřeba nějakých sedmdesát let důkladně pilovat. A ne brzy odpadnout jako třeba Jimi Hendrix, který své proslavené psí kusy podle legend kdysi odkoukal právě od Buddyho Guye.

Po vysoké škole kytarové ekvilibristiky bohužel přišel čas na loučení. Mistr do prvních řad rozházel na památku trsátka, ctiteli, který přiběhl s kytarou se podepsal na jeho nástroj, rozhodil vzdušné polibky do publika a spokojeně odkráčel.

Tomuhle veselému chlapíkovi je dvaaosmdesát let. Pokud se stáří dá pojmout i takhle, nemusíme z něj asi mít obavy.

Comments

comments