Recenze: Pere Ubu v Akropoli

Tahle hudba už není pro mladý. Dalo se tak celkem snadno usoudit z věku osazenstva nedělního koncertu v pražské Akropoli, kde hráli letití experimentátoři Pere Ubu. Kapela, která své debutové album vydala už před dlouhými 40 lety, přijela představit svou loňskou novinku nazvanou 20 Years in a Montana Missile Silo. Do prořídlého žižkovského sálu ale navzdory legendě, která se kolem jejich jména odedávna nesla, přitáhli jenom pár desítek lidí.

Ve zdejších krajích měli Pere Ubu dobré jméno už v 80. letech, kdy jejich garážový experimentální rock doprovázející nezařaditelný zpěv frontmana Davida Thomase provětrával uši nejen amerického publika. Z potajmu šířených kazet jejich písničky dobře znali i čeští posluchači. Mnozí z nich sice kvůli tehdejší informační bariéře netušili nic o tom, že se skupina tehdy dokonce na pár let rozpadla, jejich komplikované, ale přesto neskutečně energické rytmy přesto nemohli a ostatně jistě ani nechtěli vypudit z hlavy.

Sám Thomas, který z původní sestavy v Pere Ubu dosud vydržel jako jediný, se zde párkrát mihnul v divokých devadesátkách. Na první regulérní koncert jeho kapely spatřený na vlastní oči si ale jejich zdejší ctitelé museli počkat do roku 1998. V menší sestavě se Pere Ubu po letech v Praze zase představili loni v létě. Po srpnovém komornějším alternativním vystoupení ovšem zase až nyní přišel na řadu jejich ostrý bigbít.

Zprvu to tak ani moc nevypadalo. Thomas se totiž na scénu přišoural „po prezidentsku“ opíraje se o hůlku – místo bodyguarda ho podpíral hráč na elektroniku a theremin. O tom, že se tentokrát bude hrát více zostra, trochu svědčila vysoká barová sedačka, na které se uvelebil – minule mu totiž na klidnější program vyplněný kromě písničkami také jeho povídáním stačila pouhá židle.

Posilnil se pár hlty červeného (na pravidelný přísun živin ovšem nezapomínal ani potom mezi písničkami) a zpod svého fešáckého kloboučku rozjel show pod zvuky jeho občasného ječáku vydatně živenou pěticí spoluhráčů. Kromě vlasatého bubeníka s punkovým nápřahem to dále byli strojově přesná blonďatá baskytaristka, kolega klávesák a klarinetista a kytarista v černém obleku, který jako by vypadl z některé kapely Nicka Cavea v jeho berlínském období.

Na programu byly sice hlavně o novinky z loňské desky, ale na řadu přišly i starší pecky, třeba z alba Song of the Bailing Man z počátku osmdesátek. Tyhle úlitby pro pamětníky prošedivělé publikum přijalo s největším nadšením, ale zpěvák na potlesk koukal jen s lehkým shovívavým úsměvem. Prostoje mezi písničkami jako obvykle prokládal svými postřehy a historkami.

Asi po hodině a čtvrt vyrazil svým šnečím tempem na chvilku do zákulisí, zřejmě na nezbytné cigáro. Možná i na něco ostřejšího, soudě podle energie, s níž se v další písničce jal skoro s ladností mažoretky točit svou hůlkou. „Good evening,“ zavelel po další čtvrthodince k přiměřeně rychlému ústupu.

Comments

comments