Recenze: Rukojmí

foto Romana Kovacs

Jaký je život s manipulátory? A kam až může dojít? Jak jsme křehcí a čeho všeho jsme schopni se pro druhé, často nevědomě a pod tlakem, vzdát? Toto téma se rozhodla zpracovat Miřenka Čechová ve své nové autorské divadelně-taneční inscenaci Rukojmí.

Miřenka Čechová je známá česká multidisciplinární umělkyně, experimentující s médiem tance a jeho hranicemi, které přesahuje a inovativně propojuje s jinými žánry a médii. Tomuto tvrzení dostála i v rámci své nové inscenace, o které v žádném případě nelze mluvit jako o tradičním tanečním představení. Jde o pečlivě kurátorovanou podívanou na pomezí tance, dokumentu, divadla, filmu a terapie traumatu.

Autorka se již ve své minulé inscenaci ze série Invisible zabývala příběhy neviditelných žen a jejich zánikovou tendencí. V této sérii se rozhodla dále pokračovat, čímž vznikl i Rukojmí. Takto vznik incenace popisuje sama autorka: „Všechno začalo překvapivě, po představení předešlého dílu, který se zabýval zneužíváním, za mnou přišly dvě dívky plné emocí a s naléhavou potřebou začaly vyprávět vlastní příběhy. Na konci rozhovoru mně požádaly, zda bych o tom nechtěla udělat další představení.” Tak se také stalo. Prý nemělo vzniknout kvůli nim, ale kvůli „těm ostatním”, možným budoucím obětem.

Rukojmí tak není o kráse pohybu či eleganci těla. Představení divákům pohybově zprostředkovává emoční tíhu, kterou si těla a mysli respondentů musely v toxických vztazích projít. „Jako by to, o čem hra je, protékalo těly, z těl těch, kteří to zažili, do těl těch, kteří to znázorňují,” popisuje Čechová. Hlavním jazykovým prostředkem inscenace je řeč jednoho těla, jehož pohybové kvality vyjadřují tíhu, frustraci a bezmoc všech respondentů a respondentek.

Celé představení je vedeno formou doku-dance, což je tanec s dokumentárním charakterem, kterým se autorka dlouhodobě zabývá. Inscenace vychází z devíti křehkých rozhovorů, jejichž respondenti se rukojmími druhých ve svých životních vztazích stali. Jak však komunikovat tyto palčivě těžké a osobní myšlenky bez odhalení identity respondentů? Aby respondenti zůstali v anonymitě a bezpečí, stala se výsledkým vypravěčem kolážovitá fiktivní postava, utvořená ze střípků všech respondentů.

Příběh inscenace protéká tělem performerky a znázorňuje celý proces, kterým si rukojmí prochází. „Cesta docu-dance je sledovat právě ony neviditelné signály, pocity těla, vnitřní intuici, emoce, tělesné stavy a gesta a převést je do metaforického jazyka tančícího těla,” popisuje Čechová. Skrze pohyby tanečnice, dopovázené výpověďmi respondentů, je tak divák vtažen do hrůzné reality člověka, který se ocitl v této formě navenek neviditelného útlaku. Jak popisuje jedna z respondentek: „Neměla jsem žádný svědky, žádný důkazy. Všichni říkali, vy jste tak skvělej pár.“ A proto je tak důležité o těchto tématech mluvit a zabývat se jimi, jelikož jinak zůstanou uzamčená v tělech obětí, které se stanou neodemčitelnými truhlami temnot beze skulinky světla. „Když jsme byli společně, jakoby se všechno zamračilo. Když odešel, hned bylo líp. Tomu jsem ale tehdy nenaslouchala,“ svěřuje se jiná z výchozích respondentek.

Dílo však není jen temné. Katarzním bodem celého představení je scéna s mečem, skrze níž se performerka pomyslně prosekává vazbami, které ji držely v toxickém vztahu, a stává se tak konečně opět volnou duší. Meč zde není brán jako zbraň, ale jako akt osvobození. Akt znovunabití sebevědomí a síly. Nezpůsobuje rány, naopak se stává nástrojem k pochopení jizev z minulosti, které nezakrývá, nestydí se za ně, ale má nad nimi kontrolu. Tento přístup k uchopení vlastních ran je inspirován japonským přístupem k životu, který se prolíná celou inscenací – od zmíněné cesty mečem (japonsky kenjutsu), ze které autorka vychází, přes japonskou kaligrafii až po tradiční výrobu papíru.

Celým představením se kromě forem útlaku a tísně prolíná jeden důležitý scénografický prvek, kterým je papír. Papír jako čisté nepopsané plátno, následně jako něco, co může být zmuchláno, počmáráno, znehodnoceno. Ke konci je papírový závoj a s ním i závislost na toxickém vztahu roztrhán, rozmixován a rozmělněn doslovně na papírmaš. Rozmixování je zde metaforou pro přeseknutí toxického vztah a znovunalezení sama sebe, jako stromu, o který se můžeme opřít.

Celá inscenace byla bravurně ztvárněna mladou, nadějnou tanečnicí a choreografkou Adrianou Štefaňákovou. Adriana v současnosti působí jako tanečnice pod souborem Dekkadancers a ve své autorské tvorbě se zabývá improvizací a psychologickými tématy, které převádí do pohybu. Díky své neuvěřitelné flexibilitě je schopna pohybově přeložit jakukoliv emoci, kterou si jen vymyslí.

Další termíny představení: 30.9., 20.10., 24.2., 29.3., 19.5.

Scénář, režie, choreografie: Miřenka Čechová

Scénář, režie: Johana Ožvold

Performance, choreografie: Adriana Štefaňáková

Scénografie, kostýmy: Pavlína Chroňáková

Dramaturgie: Kristýna Boháčová

Hudba a zvukový design: Martin Hůla

Světelný design: Filip Horn

Projektový manažer: Jan Honeiser

Produkce: Karolína Anna Hudská

PR manažerka: Adéla Brabcová

Koprodukce: Palác Akropolis