Ředitelka českého Goethe-Institutu: Znepokojila mě křehkost svobod v EU
foto Goethe Institut
Angelika Ridder studovala právní vědu na univerzitě v Kostnici. Od roku 1990 pracuje pro Goethe-Institut. Zabývala se pracovním právem, vedla pobočky institutu v Oslu, Freiburgu a Paříži, kde měla i pověření pro vedení regionu jižní a západní Evropy. Po pětiletém působení jako vedoucí Oddělení centrálních služeb v mnichovské centrále Goethe-Institutu přešla do Prahy, odkud pro institut vede region střední a východní Evropy.
Angelika Ridder Foto Goethe Institut
S čím jste do Prahy přicházela a jak se vaše představy liší od reality?
Ještě mám v živé paměti uvítání, kterého se mi zde v říjnu 2018 dostalo. Na 150 parnterů a blízkých přátel Goethe-Institutu se přišlo rozloučit s mým předchůdcem Bertholdem Frankem a přivítat se mnou. Byl to krásný začátek a já jsem samozřejmě doufala, že celá doba, kterou v Praze strávím, se ponese ve znamení častých mezilidských setkání.
Chtěla jsem se věnovat tématům udržitelnosti a Evropy, oslovovat cílové skupiny, pro které jsme dosud nepoznanou institucí. Jenže pak přišla korona a celá “show” se zastavila. Těm zmíněným tématům se i přesto intenzivně věnujeme, jen to děláme online. Ale živoucnost, kterou obvykle do našeho domu vnáší návštěvníci, zkrátka chybí. Moje práce se od osobních setkání a účasti na kulturních akcích posunula k činnosti za počítačem a k telefonickým konferencím, přičemž musím přiznat, že kultura, na kterou se “dá sáhnout” mi skutečně chybí, stejně jako opravdová mezilidská sektání.
Jaké jsou vaše dojmy ze spolupráce s českými lidmi a subjekty?
Spolehlivost, zájem, dobrá informovanost a zdvořilost – to jsou pojmy, které mě jako první napadnou, když se hovoří o spolupráci s Češkami a s Čechy.
Na co jste za dobu svého působení nejvíce hrdá?
Momentálně asi nejvíce na to, jak jsme zatím ustáli současnou krizi. Všem našim zaměstnancům v regionu střední a východní Evropy jsme mohli zachovat pracovní místa, a protože jsme všichni s velkou angažovaností táhli za jeden provaz, podařilo se nám přenést většinu naší činnosti do digitálního prostředí. Díky tomu například finanční ztráty z příjmů jazykových kurzů nepřekročily únosnou mez. Všechny naše instituty v regionu navíc ukázaly velkou připravenost k tomu využít neobyklou situaci ke změnám a k tomu, aby přišly s novými myšlenkami. Celkově jsme udělali obrovský krok kupředu pokud jde například o využívání našich prostor, mobilní práce a samozřejmě digitalizace.
Co vás za tu dobu, kterou zde jste, nejvíce překvapilo? Co pro vás je lehčí a co těžší, než jste čekala?
Překvapilo mě, jak rychle bylo v březnu možné uzavřít hranice uvnitř Evropy, a to i mezi Českem a Německem, které k sobě co do vzdálenosti opravdu velmi blízko. Znepokojila mě křehkost svobod, které v rámci Evropské unie máme, a která se v prvních měsících krize projevila.
Snáze, než jsem čekala, pobíhal v té době kontakt k našim institutům ve střední a východní Evropě. Je to možná jeden z pozitivních aspektů korony – všichni jsme čelili srovnatelným problémům a my v Praze jsme coby regionální institut mohli pro ostatní celou řadu věcí iniciovat a řídit.
A těžší: český jazyk. Chtěla jsem zvládnout češtinu alespoň tak dalece, abych byla schopná vest základní konverzaci, ale musím bez dlouhého přemýšlení přiznat, že slib, který jsem dala sama sobě, jsem nedokázala dodržet.
Co byste ráda doporučila z toho, co Goethe-Institut nyní nabízí?
Naši digitální filmovou přehlídku #FilmDE, za kterou vězí hodně lásky a práce. Bylo by úžasné, kdyby naši nabídku využilo co nejvíce filmových fnaoušků. Nebo naše články k tématu fake news či v magazínu JáDu. Věnujeme se v nich aktuálním tématům, která zpracovávají velmi mladí autoři a autorky. A také webovou stránku www.goethe.de/cesko/goethe30, která je tu pro všechny, kdož chtějí nahlédnout do vcelku velice osobních vzpomínek na uplynulých 30 let Goethe-Institutu v Praze.
Jak reaguje Goethe-Institut na coronavirus globálně a jak u nás?
Jakožto institucí, která je vystavěna na osobních setkáních, žije z přímého mezilidského kontaktu a která je nadto ještě odkázána na příjmy z jazykových kurzů, to s naší celosvětovou sítí insitutů nejdříve otřáslo. Záhy jsme se však krizové situaci přizpůsobili. Jak už jsem řekla, všude se vykročilo směrem k digitálním aktivitám. Zároveň jsme si všichni o to vice uvědomili, jak moc potřebujeme fyzická místa a skutečná setkávání. Ledasco se sice dá saturovat, mnohé dodatečně získat díky digitálním nabídkám, ale skutečně nahradit společný zážitek z diskuze, divadelního představení, filmové projekce nebo jazykové výuky ve třídě jde jen těžko.
Jaké plány máte na další roky?
Doufáme, že bude možné, abychom v průběhu jara naše aktivity krok za krokem navrátili k normálu a opět zcela otevřeli náš čerstvě renovovaný dům. Nadále se budeme věnovat tématům udržitelnosti (zmíním projekt World Wild Wald) nebo umělé inteligence. Rovněž hodláme otevřít téma nacionalismu a populismu a toho, jak si v současné Evropě stojíme.
Pokud jde o dalekosáhlejší plány, tam už přenechám pole působnosti svým nástupcům. Já sama krásnou Prahu v listopadu příštího roku opustím a budu se do ni sem tam vracet už jen soukromě.
Comments
