Představujeme: Michaela Semotánová. Rozhovor nejen o průmyslových krajinách.

Michaela Semotánová je mladá česká výtvarnice, která se věnuje hlavně scénografii, kresbě a fotografii (narazila jsem na ni ovšem díky jedné její malbě). Je radost publikovat rozhovory s lidmi, kteří (zatím) nejsou mediálně provaření… tak tady jeden je.

Michaela Semotánová, autor: Tomáš Bláha

Viděla jsem vaši tvorbu poprvé na obalu desky kapely Severní nástupiště. Hodně silně na mě zapůsobila. Máte nějaký zvláštní vztah k “průmyslové krajině”, nádražím…?

No, jo! Mám. Obecně si tedy myslím, že mám hodně zvláštní vztah ke krajině jako takové, ať už se jedná o krajinu jakoukoliv. A obzvlášť výlučné postavení v mém životě zaujímá prostupování a putování krajinou. Někdy si sbalím batoh a odjedu z města pryč a třeba spím někde v polích a lesích, většinou ale dopodrobna zkoumám místa, kde pobývám. No, a vzhledem k tomu, kde jsem vyrostla a kde většinu života žiju, jsou pro mě prázdné průmyslové zóny, rumiště a paneláky obzvlášť srdcovou záležitostí. Tam se chodím toulat nejčastěji. Baví mě kouty, kde je čitelný život toho místa samotného o sobě, kde je patrný nějaký autentický svět. Taková průmyslová, nějakým způsobem okrajová krajina – tratě, opuštěné silnice, nádraží a nádražky, zátiší z odhozených a nechtěných věcí, zašívárny a špinavé pajzle, všechny tyhle zapomenuté světy – pro mě takovou opravdovost skrývají. Jsou pro mě krásná, chodím si tam periferně snít. 

Severní nástupiště: Rostli jsme spolu, obal LP (autor: Michaela Semotánová)

Reflektuju tahle svoje putování různými způsoby – někdy je to jenom takové tiché přemýšlení do kapsy, jindy si nosím z toulek domů různé věci nebo si něco nakreslím, napíšu, nejčastěji fotím. Malovat jsem začala až vloni zjara. Ten obal na desku vznikl jako taková moje zpověď o vztahu k rumištím na Rohanském ostrově, která už z části padla a ze zbytku brzy padnou za oběť karlínské výstavbě. Mám to místo moc ráda a chodím se tam potulovat hodně často. Mrzí mě, že o tuhle svojí “Zónu” brzy přijdu.

Malba ale není vaším hlavním oborem – jste profesí scénografka, respektive scénografii studujete. Jak jste se k ní dostala?

Malba vlastně vůbec není mým oborem! Já všechno primárně kreslím… A i k té scénografii jsem se dostala úplně oklikou. Určitě nemůžu vyprávět o tom, jak jsem na základní škole šila kostýmy pro panenky, malovala kulisy a snila o tom, že se stanu scénografkou… 

Já jsem na konci studia na gymnáziu dospěla k závěru, že mě nebaví biflovat se věci a že si nedokážu představit, že bych v tom pokračovala i v rámci studia na vysoké škole. Trochu naivně jsem si myslela, že když půjdu studovat nějaký umělecký obor, tak tomu uniknu. Vybrala jsem si herectví, které se úplně neslučovalo s mojí vadou řeči (neumím vyslovit r a ř) a taky jsem potom koukala na statistiky a počty přijímaných ke studiu a usoudila jsem, že prostě nemám šanci se tam dostat. A tak jsem projížděla tu tabulku se statistikou dál a našla jsem Katedru scénografie, kde už mi ten poměr přijatých a přihlášených připadal příznivější. Že existuje někdo jako scénograf/-ka, jsem z programů různých inscenací věděla, ale co přesně takový člověk dělá, jsem si moc představit nedokázala. A myslím, že mi to s plnou parádou začalo docházet až teprve, když jsem pracovala ve třetím ročníku na bakalářce. 

Pracujete i na kostýmech, jak se to vůbec dělá, jaký je takový typický projekt?

Já mám zkušenost hlavně s kostýmem divadelním. Začínám vždycky podrobným čtením textu. Soustředím se jednak na emocionální stránku toho, jak vnímám jednotlivé postavy a vztahy mezi nimi, a potom také na faktické informace, které se z textu dozvídám. Vždycky tahle fáze jde ruku v ruce s rešerší určitého tvarosloví, které je poplatné té které době a společenské skupině, ve které se v rámci textu a jeho interpretace pohybuji. I kdybych nakonec neměla dělat “dobovku”, tak si vždycky pod kůži snažím vrýt co nejvíc z toho, jak v té době vypadal život a oblékání. A paralelně s tím, co si takhle podrobně zpracovávám nějakou svou základní analýzu, vedu dialog s dalšími členy inscenačního týmu. V průběhu této fáze shromažďuji skici, různé referenční obrázky, někdy videa, třeba i hudební motivy. Ty sdílím s týmem a tak komunikuji svou představu o interpretaci a výsledné podobě kostýmu. Tak postupně krystalizuje kostýmní návrh, ve kterém nejen specifikuji představu o dramatické postavě, ale také tak vytvářím průvodní materiál pro sebe a případně pro krejčovskou dílnu. V návrhu totiž také kóduji tvar siluety, střih a materiál, ze kterého bude kostým vytvořený.

Potom přichází na řadu realizace a tehdy teprve začíná pořádná jízda! Ideu střihu a materiálu je potřeba předat do dílen. Musím také vybrat materiál tak, aby se z něj navržený kostým vůbec dal ušít – aby vyhovoval barevně, aby se potom v provozu dal udržovat, atd.. Když se nešije, sháním v obchodech, po bazarech a v sekáčích odpovídající kusy oblečení a kostým z nich postupně skládám. Následují kostýmní zkoušky, kdy mám možnost vidět jednotlivé kostýmní fragmenty poprvé oblečené na hercích a herečkách. A postupně se dopracujeme do fáze, kdy se kostýmy objeví hotové na zkouškách, kde se případně ještě dolaďují poslední detaily, které vyplavou na povrch až s hereckou akcí.

Kteří umělci nebo směry vás nejvíc zajímají, případně kvůli komu nebo čemu jste se vůbec začala zabývat výtvarnou činností?

To je výzva! Je toho moc – moc na to, abych to tu zvládla pořádně vypsat. Mě asi zajímá v zásadě úplně všechno, doopravdy. Dívám se pořád, pozorně a na všechno. A nejvíc ze všeho mě asi zajímají reálné světy, takové to neplánované, nezamýšlené umění. Baví mě očumovat zajímavě, vynalézavě oblečené lidi nebo podivné aranže roztodivných objektů v nejrůznějších podnicích… 

Středověké oltáře miluju pro tu barevnost – ty syté odstíny mi rvou hlavu.

Kdybych měla namátkou vyjmenovat ty opravdu srdcové záležitosti, ke kterým se zas a znova vracím, vypadalo by to asi následovně: El Greco, to pro tu dynamiku – ze stejného důvodu obdivuju taky kresby od Giacomettiho a nebo od Schieleho. Středověké oltáře miluju pro tu barevnost – ty syté odstíny mi rvou hlavu, tak moc se mi to líbí. Caravaggia obdivuju pro brutální práci se světelnou hmotou. Z českých mistrů a mistryň mám ráda Aléna Diviše, Ladislava Čepeláka, Adrienu Šimotovou a Josefa Šímu. Moc ráda koukám na cokoliv, na čem nechala ruce Ester Krumbachová (třeba na Všechny dobré rodáky). A filmy! Nejvíc asi ty od Felliniho, Antonioniho, od Lynche. Z fotografů a fotografek rozhodně Jindřich Štreit, Josef Koudelka, Markéta Luskačová, Brassai, ale mohlo by jich tu být ještě o mnoho, mnoho víc. 

Ferdinand Bruckner: Choroby mládí, inscenace Divadlo Disk (autor: Světlana Malinová)

Myslím, že obklopená jsem výtvarnými díly byla od malinka, chodila jsem si k tátovi půjčovat do regálu jednotlivé díly Pijoana a těmi jsem potom hodiny listovala. To jsem milovala, ten díl s impresionisty a hlavně surrealisty. A nejradši jsem měla velkou knihu se všemi stavbami od Gaudího. Ale ten impuls k tomu, věnovat se výtvarné činnosti profesionálně, asi nebyl nijak konkrétní. Myslím si, že stejně jako jsem se zničehonic rozhodla podat přihlášku na DAMU, bych bývala klidně mohla dát přihlášku na UK na překladatelství a tlumočnictví a dneska bych třeba překládala knížky z němčiny… 

Látky po čtvrté generaci žen v naší rodině jsou mým největším pokladem.

Jaké materiály, jaké barvy vás oslovují?

Snažím se mít za každých okolností otevřenou hlavu, protože nikdy nevím, kdy se mi bude hodit některá z věcí, které jsem někde viděla. Ať už jde o nějaký zajímavý nápad, barevnou kombinaci, materiálovou skladbu… 

I v osobním životě se mi vztah k barvám a materiálům průběžně mění. Po období, kdy jsem milovala všechno černé a jednoduché, mě teď hodně baví skládat barevné akordy a vrstvit, všechno a všude. Imponují mi přírodní a vintage materiály (látky poděděné už po čtvrté generaci žen v naší rodině jsou momentálně mým největším pokladem). Obecně mě baví všechno, co už má něco odžito a nese nějaký svůj vlastní příběh, se kterým můžu pracovat. Mám ráda bazarové, sekáčové úlovky a oblečení po mámě a babičce. 

Srdcové záležitosti: obyčejná tužka 8B a měkký papír, vlna a hedvábí, olivová zelená (asi všechny odstíny zelené, když nad tím tak přemýšlím), zimní odstíny modrozelenejch lesů a šedomodrýho sněhu, podzimní škály okrovejch a hnědozelenejch polí a mezí, jarní všechno! Petrolejová modrá. Rezavá, takový to bukový listí na podzim. Len. Dřevo, všechny barvy a typy dřeva. Kytky! V květináči a nebo ve váze – čerstvý, z pole nebo z louky nasbíraný a taky sušený.  

Martin McDonagh: Poručík z Inishmoru, scénografický návrh (autor: Michaela Semotánová)

Chybí vám v lockdownu divadlo? Dá se nahradit digitálně?

Nesmírně mi chybí divadlo! A to jak divácky (nic na světě mi bohužel neumí nahradit ten moment toho kompletního pohlcení kouzlem, co se děje na jevišti), tak jako tvůrkyni. Mám za sebou teď čerstvě proces zkoušení a přípravy inscenace, která nemohla mít premiéru a je to zvláštní pocit, když tam chybí ta tečka, ta satisfakce v podobě plného sálu a divácké zpětné vazby. 

Osobně si myslím, že divadlo se digitálně prostě nahradit nedá. Protože ten živý komunikační most, který se v momentě, kdy se představení odehrává, překlene mezi diváky a herci, to je něco, co se prostě streamem, ani nakrásně kvalitně provedeným záznamem, nenahradí. Asi se dá dočasně sdílet výstup zkoušení nějakými digitálními kanály, případně se dá určitě nějak naložit s divadelní poetikou v rámci práce, která je spíše filmová. Ale živé představení se vším všudy mi tohle prostě nahradit neumí. 

Divadlo navíc i tak nějak specificky voní – ta šmíra a ta podivná bílá magie, to komediantství a trochu světství se prostě přes obrazovky monitorů přenáší ztuha, podle mě vlastně vůbec.  

Navštěvujete nějaké weby s kulturou, která se děje právě teď?

Průběžně, když na to mám náladu, na to streamované divadlo nakonec koukám (případně si pouštím záznamy). Viděla jsem několik záznamů na ČTArt, sleduju dění na Jatkách 78, záznamy z Schaubühne, z Volkstheater a dalších velkých divadelních domů. Ale abych se přiznala, Dramox třeba úplně nesleduju. Nejčastěji asi poslouchám věci – zejména podcasty spolku JEDL, Radio Kašpar, podcasty divadel v Dlouhé a Na Zábradlí. A na jaře jsem koukala i na nějaké streamované koncerty, co dělali Drama Label. Ale často je mi z těch streamů spíš víc smutno, než že by mi to dělalo radost, takže spíš koukám na filmy nebo poslouchám audioknihy a radši se moc nesnažím si živou kulturu takhle nějak substituovat.   

Max Frisch: Pan Biedermann a žháři, inscenace Divadlo Disk (autor: Michal Hančovský)

Ovlivňuje vaši tvorbu současná situace, a jak?

Ovlivňuje. Ta nemožnost jakéhokoliv plánování a vhledu do budoucnosti, nejistota (zejména finanční) a menší množství pracovních příležitostí způsobily, že se momentálně věnuji práci mimo svůj obor a ve zbývajícím volném čase potom zpracovávám občasné zakázky a postupně znovu a znovu odsouvané nevýdělečné projekty. 

Ta trhaná, nekontinuální spolupráce prostřednictvím nekonečných řetězů callů je pro mě docela neproduktivní – živý kontakt generuje mnohem více nápadů. V rámci callu si dokážu vyměnit spoustu informací k tomu, na co jsem si sama doma přišla, ale ještě jsem nepřišla na to, jak z toho vyždímat takovou tu energii, která funguje jako sdílený generátor inspirace v ten moment, kdy se virtuálně potkáváme. Taky je docela obtížné se neustále motivovat k práci, když nevidím horizont jejího konce – když nevím, kdy budeme moci s kapelou koncertovat nebo kdy budeme moci odehrát v divadle premiéru, spěje se mi k dosažení cíle o něco hůř, než když tam ta vize byla. Už to všechno trvá opravdu dlouho a ta únava materiálu je v tomhle ohledu docela znát.

Oceňuju to množství volných večerů.

Nacházíte na lockdownu něco pozitivního?

Ale jo… Já asi dokážu najít něco pozitivního skoro na všem. Teď vážně – já docela oceňuju to množství volných večerů, které se dají využít k tomu, že doháním mezery v tom, co jsem doposavad nestihla vymyslet, vidět a nebo se naučit. Místo toho, abych se poflakovala v kině, v divadle a nebo v hospodě, odpočívám třeba u šicího stroje nebo u pletení. 

Uzavření se do sebe je najednou docela legitimní a dokonce vlastně společensky prospěšnou záležitostí, to mi přijde fajn. Člověk nemusí mít strach, že bude někde při něčem chybět. Mnohem víc taky vnímám, jak plyne čas a volno trávím ještě víc venku než kdy předtím. Hmatatelně se mi mění krajina před očima a protože v ní teď trávím celé víkendy, vnímám všechny tyhle proměny opravdu intenzivně. A to je neskutečná a pozitivní věc, docela určitě.  

Plakát pro koncert Severního nástupiště (autor: Michaela Semotánová)

Co plánujete dál?

Rozhodně plánuju dopsat diplomku. To už plánuju dlouho a z velké části se mi to také už povedlo, nicméně část ještě zbývá a já to pořád odsouvám a paradoxně kvůli pandemii nemám zatím dostatek času na to, abych si mohla v klidu sednout a soustředěně přemýšlet a psát. Ale těším se na to ohromně! 

Comments

comments