Jay Rabinowitz, dvorní střihač Jima Jarmusche: Mrtvý muž rozkvetl jako květina (rozhovor)

„Mrtvý muž rozkvetl jako květina.“ Dvorní střihač Jima Jarmusche pohovořil o New Yorku plném porna, prázdných kinech a vděku se setkání

V posledním březnovém týdnu Prahu navštívil newyorský rodák Jay Rabinowitz. Vitální šedesátník s kořeny sahajícími do střední a východní Evropy je považován za jednoho z nejuznávanějších filmových střihačů. Rabinowitz spolupracoval na kultovních snímcích Jima Jarmusche Mrtvý muž (1995), Ghost Dog: Cesta samuraje (1999) nebo povídkových titulech Noc na Zemi (1991) a Kafe a cigára (2003). Podílel se též na vzniku tíživého dramatu o závislostech Requiem za sen (režie Darren Aronofsky) či poetického podobenství Terrence Malicka Strom života (2011).

Rabinowitzovu kariéru pozitivně ovlivnila hudba a kulturní dění v New Yorku na přelomu 70. a 80. let. Do Prahy autor přijel na pozvání FAMU, kde vedl mentoringový program, individuální konzultace se studenty a masterclass. V pražském kině Edison Filmhub Rabinowitz uvedl Mrtvého muže a následně debatoval s Alešem Stuchlým a přítomným publikem. Příležitost pohovořit s mimořádně přátelským a sdílným Rabinowitzem nebylo možné odmítnout.

Před pár dny jste se v Praze účastnil projekce Mrtvého muže, od jehož uvedení do distribuce brzy uplyne 30 let. Jak na zrod kultovního díla vzpomínáte?
Je to jako kdyby se to odehrálo včera. Ten proces vzniku si pamatuji velmi dobře, moc jsem si to užíval. S Jimem Jarmuschem jsem spolupracoval přes 20 let, vybudovali jsme si láskyplný vztah a přístup k práci. Byla to zábava s ním dělat. Konkrétně na Mrtvém muži spolupracovala mimořádná parta lidí – kameraman Robby Müller, muzikant Neil Young, samozřejmě herci Johnny Depp, Gary Farmer, John Hurt, Robert Mitchum. Bylo vzrušující být tam s nimi.

V rozhovoru s Alešem Stuchlým / Foto Jiří Šeda, Edison Filmhub

Mrtvý muž je pomalý, hypnotický snímek, ve kterém se velmi málo mluví. Jaký klíč jste zvolil pro jeho střihovou skladbu?
Souviselo to s mým vztahem k Jimovi (Jarmuschovi, pozn. red.) a psychedelii. Mám totiž za to, že Mrtvý muž je Jimův nejvíce psychedelický film. Poezie, hudba, postava Williama Blakea, všechno mi to připadalo jako psychedelický zážitek. Byl jsem v New Yorku a Jim mi z placu každý den posílal denní práce. Ze začátku jsem stříhal na již existující skladby Neila Younga. A každým dalším střihem se to prohlubovalo, až jsme dospěli do stádia, kdy Neil v San Francisku složil k filmu původní hudbu složenou z kytarových zpětných vazeb. Rozkvetlo to jako květina.

Jedním z ústředních témat Mrtvého muže je cesta za smrtí. Ne přímo smrt jako taková, ale ona cesta. Jak jste k tématu smrti přistupoval v době realizace filmu a co pro vás znamená dnes?
To je věčné téma. A nadčasový mi přijde i Mrtvý muž, protože se věnujete tématu smrti, které všichni čelíme. Ta otázka je všudypřítomná. Přestože film vznikl před 30 lety, připadá mi, jako kdyby to bylo včera.

Postava Williama Blakea z Mrtvého muže se podobá antihrdinům z románu Franze Kafky. Navíc i v Mrtvém muži nechybí dost osobitý černý humor…
Přesně! Občas je ale obtížné dostat do dobového snímku (Mrtvý muž se odehrává v 19. století, pozn. red.) humor, protože ten se vztahuje k současnosti. Tentokrát se to však Jimu Jarmuschovi podařilo, funguje to skvěle.

Dal byste k dobru nějakou zábavnou historku z natáčení Mrtvého muže?
Nevím, jestli vás to uspokojí, ale Jim všechny členy štábu před začátkem natáčení požádal, aby si nestříhali vlasy dokud nebude film hotový. Všichni jsme Jimovo prosbu respektovali. Závěrečná scéna filmu, kdy Nikdo odesílá Williama Blakea na loďce stříc otevřenému moři, se natáčela jako poslední. Jenže Jim se vrátil do New Yorku, podíval se na záběry a řekl si, že to musí přetočit. Asi si dokážete představit, jak jsme po šestiměsíčním natáčení vypadali. Přijde mi to legrační, dokonce mám někde z té doby fotku.

Jay Rabinowitz v kině Edison Filmhub / Foto Jiří Šeda, Edison Filmhub

V Praze jste na pozvání FAMU, věnujete se práci se studenty filmové školy. Co jim předáváte?
Pracuji se střihači, režiséry i kameramany. Pro všechny dohromady jsme uspořádali masterclass, ve čtvrtek jsem s šesticí střihačů konzultoval jejich práci, podíval jsem se na jejich filmy a rozebral to s nimi.

Jaké je podle vás nejlepší vybavení střihače?
Otevřenost. Schopnost posadit se a poddat se materiálu. Naladit se na rytmus, v jakém to bylo natáčeno, napsáno. A v neposlední řadě schopnost improvizovat, udělat pro věc to nejlepší, co dokážete. Pochopitelně materiál diktuje způsob práce. Něco jiného bylo pracovat na Mrtvém muži, Requiem za sen, 8. míli. Ale ve všech případech byste měl naslouchat filmu, a on vás navede. Tak to vidím já. Je to fascinující proces. Miluji to.

Jak se střih od 80. let změnil?
Především se změnily technologie. Když jsem v 80. letech začínal, stříhal se fyzický film. To jsem se naučil vyvolávání filmu, později jsem byl asistent střihu a nakonec první editor. Počítače jsme začali používat v 90. letech, to jsem pracoval v programu Avid. Mrtvý muž byl první film, který jsem s Jimem Jarmuschem stříhal na počítači. Kolem roku 2000 počítače všechno ovládly. Ve výsledku to byla skvělá změna, protože na počítači udělám věci, které jsem fyzicky předtím nedokázal. Množství video a audio stop je de facto neomezené. Sice už střihači nejsou manuálně tolik zruční, ale zase mohou více přemýšlet o procesu jako takovém. Když jsem předtím chtěl udělat změnu ve střihu, zabralo to dlouhé hodiny. V současnosti je všechno rychlé, mladí režiséři experimentují a chtějí všechno vyzkoušet.

Jay Rabinowitz / Foto Jiří Šeda, Edison Filmhub

Vaše formativní období spadá do přelomu 70. a 80. let v New Yorku. Jaký tam byl tenkrát život?
Fantastický. Bylo to období před nástupem starosty Rudyho Giulianiho, který byl pravicově zaměřený a rozhodl se to tu vyčistit. Udělal z New Yorku de facto Disneyland. V 70. a 80. letech New York platil za drsné rozpadající se místo. Pracoval jsem v centru, nedaleko Time Square ve filmové postprodukci, vozil jsem filmy do laboratoří a do zvukových studií. Bylo to v té době v New Yorku samé porno kino. Dneska se všude prodávají sladkosti a rapová kultura. Je to čistší a bezpečnější místo, ale nemá to šmrnc.

Pracoval jste s režiséry, kteří našli zalíbení v hudbě. Je snazší stříhat film na hudbu?
Já to mám rád. Užívám si to. Občas, jako u Mrtvého muže, stříhám na již existující hudbu. Každý film je v tomhle jiný. Requiem za sen se pečlivě stříhalo na hudbu, pracovalo se na tom celkem asi půl roku. S Toddem Haynesem jsem pracoval na filmu Beze mě o Bobu Dylanovi, kdy jsme měli úplný přístup do katalogu hudby Boba Dylana. Používali jsme originály i cover verze. Bylo to fascinující. Hudba je pro mě hnací síla. Vedle obrazu. Ve výsledku se snažíte spojit práci kameramana, režiséra a soundtracku.

Nelákalo vás někdy zrežírovat vlastní film?
Ano, zkusil jsem si to. Kolem let 2009 až 2019 jsem se pokoušel natočit vlastní film. Bylo to v době, kdy skončila moje spolupráce s Jimem Jarmuschem. Nebylo to ve zlém, chtěl jsem se věnovat vlastním věcem, a Jim to podporoval. Pokoušel jsem se získat grant. Chtěl jsem adaptovat vlastní povídku, lidem se to líbilo. Podařilo se mi získat pár skvělých herců. Ale neměl jsem v sobě tu schopnost získat peníze. Nejsem obchodník, nemám to v sobě. Chybí mi to, co Jim Jarmusch, Todd Haynes nebo Steve McQueen znají a dokáží dotáhnout. Každopádně to bylo vzrušující období mého života, ačkoliv to nevyšlo.

Jak je na tom v současnosti nezávislý film?
Pořád se to mění a posouvá, jako ostatně celý filmový business.

Před dvěma roky také proběhla dlouhá stávka scenáristů a herců.
To bylo nasuchu. To byla poušť. Věci se ale vracejí zpátky. Ale jak? Ti, co mají předplacené streamovací platformy, nevylezou ze dveří, nedojdou do kina. Platformy chtějí předplatitele, nezajímají je prázdná místa v kinech. Ale my pracujeme na filmech, které diváci sledují v kinech. Sedíte v potemnělém sále s partou cizinců, a sledujete jednu a tu samou věc. Ale v současnosti většina lidí sedí doma a dívá se z domova. Ačkoliv například tam, odkud pocházím, tedy v New Yorku, máme kin nepočítaně.

Vy jste se narodil v New Yorku. Kam ale sahají kořeny vaší rodinv?
Moje rodina pochází odsud, ze střední a východní Evropy. Z České republiky, Rakouska, Litvy, Maďarska, Polska, z tohoto kraje. Moji židovští prarodiče uprchli do New Yorku před Hitlerem, a založili zde rodiny. Je to vzrušující příběh. Během této návštěvy Evropy jsem byl ve Vídni, Bratislavě, Praze. Musím na to myslet a vnímat to, dostalo se mi vřelé a otevřené náruče. Od té doby, co jsem býval malý kluk, to uteklo. Najednou jsem tady a jdu po stopách svých předků. Navíc silně vnímám aktuální situaci ve světě. Říkávalo se, že se to nikdy nesmí opakovat (narážka na holokaust, pozn. red.), ale situace se mění. Vidíte to všude. Jsem za tuto cestu vděčný, setkal jsem se se samými vřelými lidmi. Vážím si toho.

Text: Lukáš Král

Comments

comments