Petr Sič. Přilepený k čaji.

Pokračujeme ve volném mapování české čajové scény. Tentokrát si budeme povídat s Petrem Sičem, který jednak provozuje www.sicaj.cz a jednak rozjel unikátní projekt sdílené čajové zahrady.

Co tě přitáhlo k čaji? Co tě u něj drží?

U čaje mne drží jeho šíře. Každý rok otvírám nový projekt – novou stránku čaje (přes dovoz jsem se dostal k otevření manufaktury na lisování čajových koláčů nebo třeba k vlastnímu pěstování – máme svou organickou Zahradu). Jezdím každý rok do nové země – nejen nakoupit čaj, ale i učit se od místních (nejen zpracovávat čaj, ale třeba i srovnávat se s životem).

A taky mne drží má neochota opouštět – jsem prostě k čaji přilepený. 

Jaká byla tvoje cesta od prvních setkání s něčím lepším, než je průmyslová velkovýroba, k fázi, kdy už tě lidi žádali o čajové rady?

Myslím, že jsem byl pro spoustu lidí mladé “ucho”. Co jsem mohl vědět o čaji? Ale uchopil jsem svou cestu dobře – prostě jsem se “zabydlel” u producentů, trávil jsem u nich spoustu času a pak jsem vyprávěl své zážitky s nimi. Takže jsem vedl lidi k čaji skrze lidi – skrze ty, kteří jej stvořili. A to myslím bylo a je dodnes mé specifikum. Nenechávám čaji jeho anonymní tvář.   

Kdys pocítil chuť vyrobit si čaj vlastní?

Spíš to přišlo samo. Když koukáš lidem pod ruce, jak něco dělají, tak se snadno namotáš na to, si to zkusit taky. A jak jsem s nimi byl pořád, tak mi přišlo normální jim pomoc se sklizní a potom v podvečer sednout na verandu a začít s nimi zpracovávat… tož prostě to vyplynulo z cesty. 

Živí tě čaj? 

Jako v čaji moc kalorií není… Vážně. Těžko se čaje najíst. Ale teď po devíti letech můžu řict: jo. 

Člověk párkrát zajde na přednášky o BauGrupe, co-housingu a sharování kol… a ejhle!  Řešení je tady.

Jak tě napadl projekt sdílené zahrady, a oslovuje tě sdílená ekonomika?

🙂 co mi zbývalo? Chtěl jsem Zahradu, ale nikdo mi nechtěl prodat/pronajmout malý kus. Takže jsem přemýšlel, jak z toho ven? 

No a pak člověk párkrát zajde na přednášky o BauGrupe, co-housingu a sharování kol… a ejhle!  Řešení je tady. 

Prostě proč mít něco sám – na co nedosáhnu – když to můžeme mít spolu? Navíc – sdílíme nejen Zahradu, ale i nástroje a především zkušenosti. Síla skupiny je prostě jinde než jedince. Dosáhne dál. Jen je potřeba se o tu skupinu starat.

Proč zrovna Gruzie?

Je co bys kamenem dohodila. Dá se tam dostopovat. Pokud jsi z Prahy, tak jsi za 6 hodin na Zahradě (o půlnoci sedáš na stroj, ve čtyři jsi v Kutaisi a v šest už makáš) a letenku najdeš i pod 2000 Kč.

V jakém stadiu myšlenky zahrada je právě teď?

Tvoříme program pro místní, abychom je učili, co to je “organic”. Bo moc ten model nemají odkud brát. Chybí tu zkušenosti i nápady a vlastně i trh pro Zero pesticide čaj. 

Podařilo se nám implementovat Zero Waste program, takže obaly kolují s námi. 

No a hecem je, že bychom rádi příští rok zmenšili i uhlíkovou stopu – polovinu cesty čaje bychom rádi dali plachtama. Musím si kvůli tomu teď dělat kapitánský zkoušky, ale na druhou stranu: už od mládí miluji písničku: No soy narinero, soy capitan, Soy Capitan… 

Ale vážně – některé věci si lidi neumí představit, dokud to někdo prostě neudělá. Chci mít u sebe doma čaj, u kterého vím, že nikdo kvůli němu nesypal jed do země… Všechno vypadá jako sranda – organic, bezodpadu, nízká uhlíková stopa, jenže mne to dává smysl a tak to dělám. 

A nebo se ptáš na sdílení?

Fajn 🙂 máme mezinárodní osádku. Poláky, Slováky, Rusy… a snad k nám přibudou i Francouzi. Jestli to půjde dobře, dáme do kupy peníze na další vybavení. Ale teď už zavíráme sezonu. V září budeme řídit poslední sklizeň a v listopadu už jenom jedu sázet stromy – vážně. Pokrývám zahradu stromy. Bo nemám rád monokultury a čajovník udržuji do výšky metr, tož proč by nemohlo být něco nad ním?

Už jsi na hithitu (kde se na Sdílenou zahradu shromažďovaly prostředky) projekty měl, jaké a jak se vyvinuly?

Několik. Jeden z nejbláznivějších bylo otevření hostelu nad lékařským centrem v Kashuri (shodou okolností taky v Gruzii). Hledali jsme cestu, jak získávat prostředky pro lékařské centrum pro uprchlíky a tak nás nenapadlo nic lepšího, než přistavět patro na centrem a dát tam postele… dnes se tam jezdí dívat velvyslanci 🙂 ale nechci to zveličovat – v tomto projektu jsem se jen namočil skrzevá financování, všechen kredit náleží OPU (organizace pro pomoc uprchlíkům)

Spolupracuješ s dalšími českými čajaři?

A to víš, že jo. Ale jmenovat je nebudu 🙂 

Co bys poradil lidem, kteří začínají tušit, že čaj je skvělý, a chtějí zjistit víc?

Nešetřte. 

Čaj funguje. Ale stejně jako s kávou – když si zalejete jednu lžičku špatnýho kafe (a la turek), tak vám nevyrazí dech svou chutí, ani se z něj nerozbuší srdce. Tož věřte mi, že u čaje je to nimrvére stejný. Kup si dobrej. Dej ho tam dost. A nepřeluhuj. 

Přeji příjemný let 🙂 

Ještě něco na závěr?

Přijeďte si udělat k nám vlastní čaj. 

A myslím, že jsme se vlastně vůbec nebavili o tom, co to Zahrada je a jak funguje. 

Spousta lidí jezdí jako dobrovolníci. Trochu nám pomůžou v boji s plevelem, nebo výkopem studny a odvezou si kousek svého čaje. 

Pak tu jsou ti, co se staví na workshop. Nasbíraj si vlastní listí. Naučíme je jej zpracovat a za čtyři pět dní zase mizí někam na hory.

Ale ty nejpodstatnější jsou People of Garden – ti, co si pronajmou část Zahrady a jezdí se o něj starat. Dělají ducha Zahrady. Experimentují s výrobou, staví různé bláznivé projekty (třeba teď chystají pec na keramiku – při kopání studny jsme totiž narazili na kvalitní jíl vhodný pro čajovou keramiku…), jsou tam a já se od nich učím. 

Comments

comments