Slavnostní žehnání letos dokončeného kostela bl. Marie Restituty v Brně-Lesné

Architekt Marek Jan Štěpán se kostelu věnuje s přestávkami 30 let. Záměr stavby kostela však vznikl již v uvolněné atmosféře roku 1968. Svého naplnění došel po 50-ti letech. Místo vybrali  autoři skvělého sídliště František Zounek a Viktor Rudiš. Kostel je celý financován ze sbírek a darů.  Kostel je první stavbou zasvěcenou bl. Marii Restitutě, která se narodila asi 600 metrů od tohoto místa.

Kostel leží v jádrové oblasti sídliště na začátku Čertovy rokle. Zástavbu zde tvoří vysoké obytné panelové domy, převážně deskové. Nový kostel jim nemůže konkurovat svou velikostí, proto je výrazově velmi  jednoduchý, geometricky elementární a tím snadno čitelný. Na pozemku je vytýčeno obdélné nástupní plató vymezující  sakrální okrsek. Na něm jsou tři základní hmoty – kostel, věž a duchovní centrum (autor Zdeněk Bureš). Původní centrum je pravoúhlé, věž trojúhelná, kostel je kruhový, tedy tři základní geometrické tvary. Má zcela jiné měřítko, tím se vymyká okolním bytovým blokům a vytváří dominantu jiné úrovně.

Kostel  je  postaven  na  půdorysu  kruhu – odvěkém symbolu  nebe  a  věčnosti  (čtverec oproti tomu odkazuje na zemi a pomíjivost). Nebe se zpětně odráží v barevném  prstencovém okně, které obepíná pod střechou kostel. Dá se tak říci, že se kruh vznáší nad Lesnou a v  přenesené duchovní rovině , že se nad Lesnou vznáší nebe. Tvar kruhu pro kostel je zvolen z více důvodů, kruh je tvarem plnosti,  je tečkou v prostoru  sídliště, je jeho duchovním úběžníkem, jako místo zastavení, spočinutí či usebrání.  Kruh je zároveň blízký současné liturgii v kostele, která je obrazem společenství apoštolů s Ježíšem  kolem stolu při Poslední večeři. Svatostánek je umístěn ve vysoké apsidě s horním světlem, umístěné po levé straně.  V tomto místě je zeď kostela roztržena trojúhelným otvorem s odkazem na roztržení jeruzalémské chrámové opony.

Asymetrická kopule je odlita do prkenných krajin, jejichž matice připomíná otisk prstu. Ten je tak veliký, že vypadá jako otisk obrovského Božího prstu. (God’s Touch). Pokud tedy chcete, můžete zde zažít (ovšem nejen kvůli kopuli) Boží dotek.

Interiér kostela je vnitřním vesmírem, je orgánem pro komunikaci s Bohem, je  jednoduchý,  soustředěný  a  usebraný. Člověk by se zde měl cítit bezpečně, harmonicky, nerušen vnějším světem, asi jako v mateřském lůně. Měkké  a  strohé  křivky  stavby  vytvářejí  odhmotněný  vnitřní  prostor  tvarovaný  světlem  z  horního  prstencového  okna.  Cílem  je  nepřímé a měkké  denní  osvětlení,  které  netvoří  kontrastní  stíny.    Na  tomto  80  metrů  dlouhém  okně  je  ztvárněna  duha  jako  symbol  smlouvy  Božíhu  lidu  s  Hospodinem.  Kruhovou  duhu  je  možné  opravdu  vidět  při  pohledu  shora  z  letadla  letícího  ve  velké  výšce.  Světlo  se  zde  stává  prvkem,  který  naznačuje,  že  je  něco  za  hranicí  hmotné  skutečnosti,  našimi smysly hůře vnímatelné.

Věž stojí stranou kostela. Její půdorys rovnostranného pravoúhlého trojúhelníku zajišťuje, že vypadá jinak z areálu kostela a jinak zvenčí. Zvenčí je pevným bodem, statickým  kubusem, odkazující se na westwerky starých kostelů, ukotvující celý areál na malém skalním ostrohu.  Směrem ke kostelu je otevřená svou čtercovou lucernou a jsou v ní ve žluté části zvonohra, v červené vyhlídka na centrum Brna.

Věž je vertikálou i horizontálou. Na rozdíl od historických věží směřujících pouze jako raketa do nebes, je zde takový směr odchýlen a ukazuje na hmotu kostela, kde je vertikála vztahu člověka s Bohem vyjádřena. Se  svými  31  metry  je dominantou pro blízké okolí, byť není  vyšší  než  přiléhající  panelové  domy. Do betonové věže vede ocelové kruhové schodiště odvolávající při pohledu vzhůru na barevnost a tvar kopule v kostele. Na věži je nápis FOS ZOE tedy světlo a život. Tento křížový text se našel při velkomoravských vykopávkách v Mikulčicích.

Materiál stavby navazuje na materiály přítomné na okolním sídlišti, tedy beton.

Je postaven na pilotách jako jeden dilatační celek. Na nejnamáhanější části – věnec a kůry je použita předpínaná výztuž, kůry jsou pláštěné betonovými moniérkami. Betonové materiály jsou doplněny  výraznými barevnými prvky. Kostel je na přání farníků co nejohleduplnější k životnímu prostředí, vytápí se tepelným čerpadlem se zemními vrty.

Nejkrásnější vlastnost betonu je, že je pravdivý, že odráží práci a energii, kterou vložíte do zpracování bednění, do jeho lití a hutnění, do zpracování přísad a směsi. Na jeho povrchu se všechno toto objeví jako živost povrchu, jako odraz života. Paralelu můžeme vidět v historickém kamenném zdivu z jednotlivých kvádrů různých barevných valérů a tmelením spár. V betonu to jsou otisky spárořezu bednění a odlišný povrch u těchto styků, a zároveň mírně jiný beton při každém taktu lití. Litý beton tedy vizuálně navazuje na kamenné zdivo.

Strohost betonu navazuje i na soudobé vnímání duchovního prostoru, který nemá být opticky a významově zahlcen.  Mám jednu zajímavost ze stavby týkající se precizních detailů a úprav povrchů betonu. To měl na starosti Mohamed Lasfer z Alžíru a myslím, že právě jako muslim s kořeny na blízkém východu má vztah k abstrakci, která byla u betonových povrchů požadována.