Sopranistky a jejich nahodilá cesta k bezpodmínečné lásce
foto Činoherní klib
(což je parafráze titulku věnovaného Nickem Kentem Neilu Youngovi v knize The Dark Stuff a tenhle text kurva obsahuje spoilery)
“Píšeš fikci, vymýšlíš si,” říká Alan Warner, “ale třeba malíř Pierre Bonnard řekl úžasnou věc o malování, a já si myslím, že o psaní platí totéž. Že je potřeba tisíce malých lží k vyjádření jedné velké pravdy. A Ballard řekl něco podobného, že si vymýšlíš fikci, abys zachytil pravdu.” A usměje se. “Co je pravda, je otevřené k diskuzi.” Faktem je, že se tomuhle skotskému souputníkovi Irvina Welshe a muzikologovi, jenž věnoval monografii albu Can Tago Mago, podařilo v knize The Sopranos stvořit několik z nejživějších sedmnáctiletých slečen v literární historii. Podobně jako v případě Sherlocka Holmese se již nabízí představa zda ty postavy skutečně nežijí, fikce splývá s realitou. A úžasné je, jak dokázala pražská inscenace Činoherního klubu, přes všechny úpravy, které doznala divadelní adaptace Lee Halla oproti původnímu textu, zachovat syrovost a dojemnost originálu, a zcela mimořádné, jak se jejím představitelkám podařilo vystihnout osobnosti jednotlivých dívek právě tak jak žijí v knize.
Je fakt, že Warnerův styl je nesmírně vizuální. Drobnohledná přesnost v detailech pozorování jednotlivých hrdinek vedla některé recenzenty k poznámkám o voyeurismu, je vám zprostředkován pocit, že vy sami jste přihlížejícími účastníky, vynalézavě střídá formy (filmový scénář, kdy jsou slečny pozorovány kamerou procházejících amerických turistů, abyste se sami naučili rozeznávat je podle přímé řeči a nahozených vizuálních charakteristik), do nejmenší podrobnosti dokumentuje detaily jejich oblečení, objednávek v restauracích i způsob jak o sobě navzájem hovoří v případě, že některá z nich není přítomna. Warner udivuje chytrostí, dosahuje tak nesmírné autenticity a bezprostřednosti, právě tak spontánní Billie Eilish by klidně mohla být jednou z těch slečen ať už v knize či v inscenaci a fakt, že vzhledem ke skotskému původu má téměř totožné příjmení s jednou z hlavních hrdinek a o postavě Ailish se ve hře alespoň mluví, ponechme v kategorii synchronicitních legrácek. Nad tím vším ale Warner, podobně jako jeho oblíbený Cormac McCarthy ve svých povídkách, úmyslně vnáší zpět metaforu (“metafory a přirovnání byly vynechány ve spoustě moderní literatury”), vždyť co jiného je v příběhu slečen hledajících někoho, kdo by je měl rád, hyperbola pro odehrávání či agování scéna, kdy zatímco jedna z nich šuká “toho nechutného vyhazovače” z klubu Past (Mantrap), ty ostatní za dveřmi ložnice odpálí pod postelí nalezený ohňostroj – v místnosti. Podobně jako McCarthy nakládá bez uvozovek s přímou řečí, příběh vyprávěný ve skotském nářečí a teenagerském slangu (“fascinuje mě to formativní období mezi 15 a 22, kdy se plánují jednotlivé osudy, že se jedná o ženské postavy je skutečnost zcela náhodná”) je namáhavým čtením i pro anglosasy. Strávíte tak nad tím nějaký čas a pak si podobně jako Nick Cave po dočtení Lolity vydechnete, ta kniha je tak krásná. Je jednou z těch, které s vámi již zůstanou.
Zatímco Hallův divadelní přepis Our Ladies of Perpetual Succour, ověnčený cenou Laurence Oliviera za nejlepší britskou komedii roku 2017, zachovává podstatu Warnerovy knihy bezmála pietně, použitou metodou je spíš zkracování než zjednodušování. Pokud byste si mnohé jednotlivé příběhy, které jsou v knize vyprávěné lineárně, představili jako úsečku s body jedna až sedm, ve hře se pohybujete mezi body tři a pět. Není vždy řečeno proč se věci ději a jak nakonec dopadnou. Oproti knize se tak třeba (explicitně) nedozvíte
1/ proč slečny z katolické školy z malého skotského městečka, které jedou na soutěž pěveckých sborů do Edinburghu, vlastně nechtějí vyhrát – protože na ně jinak všichni kašlou, dvacet sedm jich otěhotní za rok a všichni na ně serou. Na začátku knihy vandalizují dvě hlavní postavy a nerozlučné kamarádky Fionnula McConnel a (A)Manda Tassy, ceduli vítající přichozí do přístavu Port (ve skutečnosti Oban) potmě s baterkami tím, že k údaji o počtu obyvatel připisují +1, protože další kamarádka přišla do jiného stavu.
2/ jak dopadl papoušek andulka (jménem Onan), kterého s sebou přiveze nočním vlakem nápadník slečny Orly – je unesen i s klecí druhým papouškem (Father Bolivia) v této knize, který uletěl otci představenému církevní školy a byl pokládán za mrtvého, zatímco slečna Orla je přivázána obličejem ke stromu barevnými tkaničkami od Martensek, protože si při sexu potrpí na svazování, jak vyjadřuje již její úvodní nemocniční epizoda s pacientem na přístrojích.
3/ proč jim byly ukradeny školní uniformy – protože si dvě z dívek při putování Edinburghem nevšimly, že podnik, ze kterého se pokoušely zavolat si taxíka, je bordel, a chlápek, který z něj s nimi odešel, se tak mstil, že nenaplnily jeho očekávání
4/ proč Kylah McManus opouští kapelu (jí přejmenovanou z Thunderpup na Lemonfinger) – aby mohla ve French Connection utratit peníze, které jí dali chlapci (“kteří jí stejně akorát při hraní zírají zezadu na zadek”), aby za ně nakoupila cdčka. (Ostatně stejně ví, že se kapela rozpadne, a nechává si už své nejlepší písničky pro sebe, protože se už vyspala se všemi členy kapely a ví, že si to ještě neřekli navzájem).
a podobně.
foto Činoherni klub
Zásadní rozdíl mezi knihou a divadelním představením je v použité hudbě, ta navíc hraje v obou případech mimořádně důležitou roli. Zatímco v důmyslné skládance inscenace, kdy písničky přispívají k charakterizaci jednotlivých slečen, je těžištěm skvělý zvuk a humor šesti báječně napsaných kousků Electric Light Orchestra (v Činoherním klubu výborně zahraných, famózně zazpívaných a nakažlivě legračních), v knize zpěvačka Kylah McManus obdivuje Grace Slick, její nejoblíbenější kapelou jsou Cocteau Twins a jednou by chtěla zpívat s Jah Wobblem, “protože ten má ty nejlepší zpěvačky” (kniha byla napsaná v roce 98). Alan Warner obratně pracuje se spoustou odkazů a citací, důmyslně využívá způsob jakým mohou příběh nadnášet různá použitá popkuturní trivia, uvede do názvu kapitoly text Malcolma Lowryho z jeho knihy Dark as the Grave Wherein My Friend Is Laid (“the sense of speed, of gigantic transition, of going southward, downward” – pro cestu školním autobusem) anebo úryvek textu The Fall “Leave the Capital, Exit this Roman Show” pro chvíli, kdy Sopranistky přijíždějí do Edinburghu. Zatímco v divadelní hře slečny říkají, že bez školních uniforem vypadají jako Spice Girls, v knize jsou jako En Vogue. V závěrečné scéně rána v nádražní restauraci končí pražské představení klasikou původně od The Shirelles Will You Still Love Me Tomorrow (a wikipedie napočítává 32 dalších cover verzí), Alan Warner nechává z jukeboxu zaznít The Oppressed Song Bunny Wailera. A v záverečném poděkování na konci knihy zmiňuje vedle kamaráda Irvina Welshe i Holgera Czukaye z Can, pro kterého našel ve svém textu také místo.
Pražská inscenace Sopranistek je triumfem Ondřeje Sokola a v repertoáru divadla se zařadí ke hrám Davida Mameta a Martina McDonagha, na které se chodí dlouho a hodněkrát, ostatně samotné představení je pokaždé trochu jiné, někdy euforicky veselé, jindy dojemné, vždycky hilarious. Jeho základem je geniální casting, kdy se jednotlivým postavám fantasticky povedlo přiřadit jejich představitelky, navíc režisér chytře věděl, že s tak náročným hudebním materiálem si nevystačí s hereckým zpíváním a podařilo se mu tak zároveň najít a obsadit vynikající zpěvačky. A vzhledem ke spontaneitě hry si dokážu představit, že podobně jako vzpomínají účastníci natáčení filmu Taxi Driver na podivuhodně euforickou atmosféru, která provázela natáčení závěrečných scén, jaké množství osobních pocitů a jejich vzájemné násobení uvolňovalo již samotné zkoušení Sopranistek, aby se pak celé to bouření bezprostředně a bezchybně přeneslo do představení samotných. Všechny herečky jsou tak skvělé, že přijde až nefér zmiňovat některé z nich jednotlivě, ale přesto – Anna Fialová v roli Fionnuly (the Cooler) McConnelové (nikdy nevíte co se stane v příští vteřině, největší dívčí talent, jaký se v Činoherním klubu objevil od doby mladé Libušky Šafránkové) a Marta Dancingerová jako Manda Tassy (její channelling Stana Laurela byl neuvěřitelný, věděl jsem, že třeba Vlastimil Brodský “ho měl chyceného”, ale tohle!) jsou n a p r o s t o senzační. A mimořádné uznání patří Evě Burešové, jejíž Kylah, při vší rozdílnosti použité hudby, přesně vyjadřuje podstatu původní Walkerovy postavy, která se ve hře liší od knihy nejvíce ze všech, tam je ona the coolest person. Citlivost všech pak směřuje pod povrch příběhu, který jistěže pracuje s velkým kontrastem, ale zároveň je velmi subtilní, právě tak jako když Warnerův text nesmírně citlivě zachycuje okamžik proměny pohledu na to jak někoho přijímáte a v jakém postavení vůči němu se cítíte být a jaký odraz v drobných nuancích i v samotných základech souvisejících přátelství tahle proměna může doznat. Pražská inscenace je natolik mimořádná, že bych ji Alanu Warnerovi přál vidět. A Jeffu Lynneovi z ELO také.
“They DO live more in earnest, more in themselves and less in surface change, and frivolous external things. I could fancy a love for life here almost possible . . .”
Emily Bronte, Wuthering Heights, druhé motto knihy
–
https://cinoherniklub.cz/inscenace/sopranistky/
Comments
