Tommy Perman: Můj nejoblíbenější způsob tvorby je spolupráce

16 června, 2025
Jana Kománková
hudba, rozhovory

Tommy Perman, Morgan Szymanski / Photo By Lavinia Negrete

Tommy Perman je skotský umělec – vytváří hudbu, vizuály i design. Jednou postavil „emocionální robotickou kapelu“ ukrytou ve staré šatní skříni a získal za ni cenu BAFTA. Má na kontě řadu dalších ocenění za videa a vizuální projekty. Objevila jsem ho díky společnému albu s Andrewem Wasylykem; skladba „Be the Hammer“ s hlasem Aidana Moffata z Arab Strap se stala mojí písní roku 2024, a tak jsem byla potěšena, že můžu s Tommym Permanem udělat rozhovor.

Left To Right Tommy Perman, Morgan Szymanski Photo By Lavinia Negrete

Vyrůstal jste v prostředí plném hudby a umění? A jak jste našel svůj vlastní hlas a styl?

Měl jsem velké štěstí na podporující rodinu. Rodiče jsou novináři, umění se věnují ve volném čase. Náš dům byl plný hudby: táta hrál na basu v bluesové kapele, máma zpívala ve sborech a psala recenze desek, takže jsem měl k dispozici hromadu zajímavých vinylů (Nina Simone, Frank Zappa, The Who, Ian Dury & The Blockheads…). Táta měl doma temnou komoru, chodil na večerní výtvarné kurzy, máma psala povídky, pěstovala zeleninu a šila si oblečení.

Volný čas a prostor na experimenty byly pro mě klíčové. V dětství jsem hodiny kreslil a tvořil, v pubertě začal nahrávat hudbu. Edinburgh, kde jsem vyrůstal, je festivalové město, takže jsem od mala chodil na výstavy, koncerty, filmy i divadlo. A protože je malý, mohl jsem snadno prozkoumávat ulice, parky a přírodu – to všechno mě formovalo.

Máte blízko ke klasické hudbě; kteří skladatelé jsou vaši oblíbenci a jak se podle vás propojuje s moderní tvorbou?

Klasiky nemám vlastně naposloucháno tolik, ale rodiče mě seznámili s Mozartem, Beethovenem, Bachem i s novějšími autory, například Sibeliem, Stravinským, Elgarem, Debussym, Satiem a Michaelem Nymanem. Ve dvaceti jsem objevil minimalisty Stevea Reicha, Philipa Glasse a Terryho Rileyho.

Rád při tvorbě kombinuji různé styly a vlivy. Mým nejoblíbenějším způsobem, jak toho dosáhnout, je spolupráce, například s Morganem Szymanským, který vychází z klasické hudby. Na spolupráci mám rád, že každý přináší své vlastní perspektivy a zkušenosti, které se dají propojit a vytvořit něco nového.

Ve vašich playlistech na Spotify je i hodně dubu. Je to pro vás jen zvuk, nebo i určitá filozofie?

Jsem velkým fanouškem jamajské hudby všeho druhu, ale nejvíc miluji dub. V dubu je tolik inovace a experimentu; přijde mi to nesmírně inspirativní. Dub mi také připomíná, jak je v umění důležitý prostor (což si potřebuji často připomínat!).

Už od dospívání mě fascinuje myšlenka remixu jako tvůrčího postupu. Poprvé jsem si to uvědomil při poslechu hip hopu a později dubu. Tvořit něco nového z už existujících prvků je už dlouho součástí mého tvůrčího arzenálu a za to vděčím dubu. Díky, dube!

Založil jste umělecký kolektiv FOUND. Jaké byly jeho milníky?

FOUND jsem udělal s přáteli Ziggym Campbellem a Kevem Simem, které jsme poznal na umělecké škole v Aberdeenu. Dělali jsme zvukové performance, instalace, výstavy, koncerty i desky. Díky tomu jsme mohli vystupovat v Číně, Indii, USA, Evropě i Rusku. Když se mi narodily děti, v roce 2013 jsem z FOUND odešel, abych byl víc doma.

Co je „AI-driven Cybraphon sculpture“ a proč jste za tu věc získal cenu BAFTA?

Cybraphon je sbírka robotických hudebních nástrojů ve viktoriánské skříni napojených na internet – „emoční robotická kapela“. Každých 15 vteřin si googluje vlastní jméno: když roste počet zmínek, hraje veselou hudbu, když klesá, „ztrácí náladu“ a hraje smutně. Chtěli jsme tak komentovat posedlost sledovaností na sociálních sítích.

Jak vnímáte současné šílenství kolem umělé inteligence? Používáte ji?

Nejvíc mě trápí ekologická stopa – obrovská spotřeba energie, vody a dalších zdrojů. Když si generujeme vtipné obrázky nebo texty, nevnímáme, co to stojí. Přemíra rychle vytvářeného AI-umění mě spíš tlačí k pomalé ruční práci – k věcem, které počítač nedokáže.

Na kterou svou vizuální práci jste nejpyšnější?

Hodně si vážím vizuálů, které jsem ručně vytvořil pro loňské koncerty s Andrewem Wasylykem: barevné kruhy na papíru o velikosti LP jsem točil na gramofonu a natáčel přes kaleidoskopy. Padesát minut záznamu mi trvalo půl roku, ale proces byl nádherný. Rád navrhuji i obaly desek a knih pro malý label Blackford Hill, který vedu se Simonem Lewinem.

Pojďme k vaší nové desce s kytaristou Morganem Szymanským. Písně často odkazují na přírodu – měsíc, stromy… to asi nebude náhoda.

S Morganem jsme přátelé od střední školy v Edinburghu. V roce 2019 jsme týden nahrávali v lesích poblíž domu mých rodičů; vzniklo album Music for the Moon and the Trees postavené na jeho kytaře a upravených terénních nahrávkách místní fauny a flóry.

V roce 2023 jsme dělali hudbu k dokumentu El Dragón de los Bosques de Niebla o ekocidě v Mexiku a z toho vyklíčilo druhé album Songs for the Mist Forest. Opět jde čistě o kytaru a terénní nahrávky, tentokrát ze zvuků zvířat a přírody Valle de Bravo. Oba jsme vášniví ochránci přírody a téma krajiny se našimi projekty táhne od začátku.

Proč se váš web i Instagram jmenují Surface Pressure?

Surface Pressure byl název knihy fotografií, kterou jsem udělal na závěr školy. Zaznamenával jsem detaily přírodních textur (kůra, kámen, listy, stíny) v kontrastu s umělým prostředím. Knihu mi během výstavy ukradli, a já se rozhodl název používat dál pro své projekty i malý label z poloviny 2000 let.

Vypadá to, že pracujete hodně. Daří se vám oddělit práci od času pro sebe? Jak odpočíváte?

Práce je pro mě přirozená, ale snažím se hledat rovnováhu. Mám ženu a dvě děti a rád s nimi trávím čas. Bydlíme hned u přírodní rezervace Loch Leven; dlouhé procházky kolem vody a v lese jsou můj nejlepší relax. Sledovat střídání ročních období je uklidňující.

Chystáte teď nějaké koncerty?

S Morganem odehrajeme jediné vystoupení Songs for the Mist Forest 13. července v Edinburghu. Rádi bychom hráli víc, ale vzdálenost a jeho vytížené turné nám to komplikuje.

Na čem dalším právě pracujete?

S Andrewem Wasylykem jsme začali dělat na druhém společném albu. Dokončili jsme také soundtrack k němému filmu The Dark Mirror od Moiry Salt a hledáme místa, kde bychom ho mohli zahrát živě – pokud víte o zajímavém festivalu v Česku, dejte vědět.