Transmusicales 2025: Festival, co nekrní
Festival Transmusicales, který vyniká dramaturgií zaměřenou na nastupující a/nebo umělecky výjimečné kapely z celého světa, se koná ve francouzském Rennes vždy v prosinci. Letos proběhl už 47. ročník. Akci navštívilo 55 000 lidí. A dopadlo to skvěle.
Navštívila jsem ho poprvé v roce 1998 a potom ještě párkrát, a tak bylo velmi zajímavé moci srovnávat.
Co je nové
S růstem festivalu bylo už před delší dobou nutné vyřešit otázky umístění akcí: momentálně a asi už natrvalo se koná většina u letiště za městem, kam jezdí kyvadlové busy – platíte je prostě mobilem, i když si můžete pořídit i papírový lístek, pokud chcete. Pípnout u mobilního terminálu (stejný je v metru) je ale rychlejší. V exponovaném čase se tvoří fronty, ale naštěstí postupují rychle.
mobilní terminál
Vzhledem k dešti by bylo fajn čekat raději pod střechou (po příjezdu se ale fronta na vstup stojí už v hale), ale místním to nevadí. Většina publika jsou mladší lidi – studenti zdejší univerzity, mladí zaměstnanci zdejších podniků. V Bretani v prosinci prostě prší, nikdo nereptá.
Cesta busem má jisté zábavné prvky, přítelští řidiči si zvesela pouští třeba Death in Vegas. Festivalové publikum si prozpěvuje (protip: nestůjte uprostřed busu, protože vepředu se zpívá jiná písnička než vzadu).
Hala Liberté ve středu města, kde se akce konala dřív, se nyní využívá jinak: na koncerty s volným vstupem pro místní a na minikoncerty v předsálí, které spolupořádá místní rádio. Příjemně to propojuje komunitu v Renens s mezinárodní hudební scénou, na koncerty chodí i stařenky s chodítky a zcela uvolněně si užívají divoké kapely. Ukazuje to jednak příjemnou otevřenost s nízkoprahovost, jednak to podporuje vnímání festivalu jako něčeho, co městu prospívá a cosi přináší – jednak peníze do kasy, jednak povyražení pro lokální obyvatele. Festival tudíž není vnímán jako horda rušivých nájezdníků, kterým hrají hlučné kapely, ale jako zábavná a vítaná kulturní akce.
Festivalový stánek nabízí ústřice!
Organizačně dotažené jsou i věci, které se staly už víceméně standardní součástí evropských větších akcí, přičemž tady fungují bezchybně. Cashless náramky si nabijete před akcí a po akci se automaticky vátí na váš účet to, co jste neprokonzumovali. Kelímky se zálohují a zálohované jsou nyní i misky na jídlo, při jejich odevzdávání se navíc až urputně třídí – misky se nahrubo očistí už při odevzdávání, kompostovatelné příbory a zbytky jídla se vytřídí. Účastníci jsou velmi organizovaní a celá akce tak působí civilizovaně.
A propos jídlo: brutální junk food až na chipsy nehledejte, většina pokrmů je spíš lokálního ražení a nebo módního mezinárodního typu (japonská omeleta okonomijaki). Breiziflette je bretaňská obdoba tartiflette (zde domácké, do chladu vhodné jídlo z brambor, pohanky, sýra, cibule a buď brokolice, nebo špeku), k mání je kebab, těstoviny a – protože jsme v Bretani – taky ústřice (tři za 4 a půl eura). Na každém stánku je k jídlu možnost dopřát si vhodné párování s vínem, pivo se prodává samostatně u dedikovaných barů. Stánky s jídlem jsou ve zvláštní hale, kde je spousta stolů a lavic.
Obecně se zde eliminuje odpad a jakékoli plýtvání. Program má většina lidí v aplikaci nebo na velmi malém letáčku, dřívější rozdávání brožur a CD kompilací už vymizelo – kapely si poslechnete snadno proklikem z apky nebo webu festivalu. Ekologičtější a pohodlnější řešení, navíc pokud si předem přidáte nějaké umělce do oblíbených, vyskočí na vás notifikace, že za 15 minut hrají.
Co je stejné
Důraz na multižánrovost, kvalitu a uměleckou kvalitu přetrvává. Dramaturgie i nadále vybírá kapely na vzestupu plus zavedené umělce spíš mimo hlavní proud hudby – žádný ageismus, spousta účinujících jsou skvělí matadoři okrajových žánrů.
Že tu hrají lidi z několika kontinentů a zní tu nejrůznější žánry už není téma, je to už přirozená součást akce, nad kterou se nepřemýšlí. Kdo se na festival vypraví, ten čeká kvalitu a taky ji dostane. Vždycky uvidí kapely, o kterých neslyšel, a pozná něco nového.
eat-girls
Hudba
Koho můžu z letošních účinkujících doporučit? A koho ani tak ne?
Litronix
Kevin Litrow vydává na labelu Geoffa Barrowa z Portishead, který se jmenuje Invada. Je z LA a trochu připomoná LCD Soundsystem včetně dojemnosti. Trochu nová vlna, trochu robotických hlasů, předtočené útržky hlasů, titulkovací zařízení, na kterém běží jen pár slov jako třeba „feeling“.
https://litronix.bandcamp.com/
À l’aube
Místní DJka jménem Mélanie, součást sympatického lokálního kolektivu Mourir Bête, hraje pomalou, naléhavou, překrásnou elektronickou hudbu plnou zvláštností, emocí a melancholie. Tohle bych dokázala poslouchat celou noc.
https://www.instagram.com/melanieyrtiv/
Martin Dupont
Martin Dupont je název marseillské skupiny hrající v 80. letech synthi pop s klarinetem a saxofonem. Původně ukončila činnost v roce 1987 a její lídr Alain Seghir tehdy dokonce vyměnil kytaru za bílý plášť ORL lékaře. Po roce 2008 je objevila Amerika. Poté, co je vysamplovali Madlib a Tricky se hudbeníci nechali ukecat a začali hrát znovu. V aktuální sestavě je i místní DJ Ollivier Leroy.
Publikum je nadšeno, velmi mladá mládež tančí a užívá si retro zvuku, který Martin Dupont rozsévají plnými hrstmi. I během koncertu proudí dovnitř davy přivýbené zvukem osmdesátek. Já po chvíli vniřního boje proudím ven, protože – snad kvůli osmdesátkovému normalizačnímu popu – tohle schematické retro neocením.
https://www.deezer.com/en/album/384831527
Obongjayar
Ten se snad narodil pro pódium. Divoký, ale soustředěný, tančící, dynamický performer, který zvládne fantastický soulový falzet i hrubší styl vokálů. Suverénně hecuje publikum, zmítá se svlečený do půl těla, výská, užívá si každou vteřinu, publikum je zhypnotizováno a nadšeno. Místy jeto prostě skvělý pop, místy nová vony a někdy kupodivu i funky – moje srdcovky jsiu sice spíš zádumčivější umělci, ale přesně chápu a oceňuju, proč tenhle opulentní styl funguje. Jako spousta velkých performerů působí i Obonjgayar, jako by přiletěl z jiné planety, je to super.
Froid Dub
Znamenitá dvojice pánů v letech trochu připomíná The Orb v jejich nejdubovějším období. Mají něco z acid housu a něco z Kraftwerk a takové té alternativnější elektroniky 90. let, co se íhla v Británii kolem Andyho Weatheralla. Hrjaí instrumentálně, ale občas mají sampl vokálu. Nic pro mainstream, ale i díky zvláštním modře nasvíceným baňkám vznášejícím se měkce nahoru adolů je to krásný snový zážitek.
Martha Da’ro
Narodila se v Berlgii angolským rodičům a je úspěšná herečka (proslavil ji film Black) i zpěvačka. Její hudební projev má úžasně ženskou vřelost a chňapne vaši pozornost, ať jde o nějakou downtempo skladbu, nebo divokou, perkusivní, strhující píseň. Hlasově je maličko jako mladá Macy Gray, ale celkově jde o daleko složitější propletenec, který od snadno pochopitelné moderní urban music přejde v až děsivou rituální smršť. Sálavá hudba plná života.
Domenique Dumont
Příjemný popík, který občas jede v rytmu reggae. Lotyšské duo složené z multiinstrumentalisty a producenta Arturse Liepinse a zpěvačky a etnomuzikoložky Anete Stuce působí přístupně a lehce. Anete místy zpívá, Arturs místy hraje na kytaru, většinou se ale oba věnují elektronice. Působí to jako něco z kompilací Café del mar nebo nějací kamarádi Groove Armady. Kýč, ale milý. Organizátoři festivalu prohlásili, že „stěhuje Rigu na Jamajku a hloubí kanál mezi Seinou a Baltským mořem“. Nelze než souhlasit.
Eat-girls
Nachli mě. Z nesmělé lyonské trojice dívek se stala šestice a angažování chlapců, kteří se podílejí na vokálech i instrumentaci, dalo teprve pořádně vyniknout kráse téhle osuševnělé, mnohovrstevnaté hudby. Vícehlasy, nová vlna, experimenty, a momenty, kdy si prostě říkáte jen „uaaa jo“. Dokonale to funguje, je to čirá radost z divné hudby.
Tahle kapela by mohla být obrovská, nebo taky ne. Jestli bych měla vybrat jendo jméno, které z tohohle velmi dobře obsazeného festivalu musíte slyšet, doporučila bych právě je.
Lofácil
Smíšené duo pocházející z Ovieda v Asturii na severozápadě Španělska. Smyslný a chytrý elektronický pop s důrazem na atmosféru a hloubku. Přecházejí od hladivých melodií k ztišené zahalenosti a od vřelosti k odtažitosti: zvláštní a fajn!
Zonbi
Tohle je další naprosto vynikající hudba a spolu s eat-girls moje nejlepší momenty festivalu. Zatím velmi nová pařížská kapela se dvěma saxofony je hudebně naprosto jendoduchá i naprosto složitá. Francouzsko-haitský safofonista a textař Dimitri Milbrun, Japonec Shion Iwata na saxofon, Achille Bof na baskytaru, Thomas Dalibard na bicí a Simon Harel na kytaru. Postpunk a no wave rytmy, neodolatelný jazz, jehož melodie vás ovinou, kreolské zpěvy a k tomu trocha haitské mytologie: a hraje to, jako kdyby takhle hudba vypadala odjakživa! Úžané.
Son Rompe Pera
Mexický kvintet jraje ten typ world music, který ihned intuitivně chápete. Tradiční rytmy, kvákavé kytary, změny tempa, radost ze zvuku. Publikum se nonstop vlní a raduje. Spousta barev – váš vnitřní zrak uvidí záplavu pestrých vlnících se textilií.
Resumé
Desítky let, po které festival funguje, znamenají stále více radosti. Vše zraje, vše se zpřesňuje, nic nekrní. Stálý přísun novinek a inspirace. Nevím, jak to Jean-Luc Brossard a jeho tým dělají, ale tahle akce je pořád prostě skvělá.
tl;dr
Transmusicales je hudebně mimořádně povedený festival v deštivém koutě Bretaně, z letošních účinkujících bych doporučila eat-girls, Zonbi, Litronix a Marthu Da’ro.
Transmusicales
3.-7.12.2025
Rennes, Bretaň, Francie
Cestu podpořil SoundCzech – www.soundczech.cz
a Ministerstvo kultury
—
Přečtěte si také:
Hudba 2025 – playlisty k poslechu
Comments
