Demikian beberapa agen togel hongkong ancang-ancang bintangfilm tukangjudi online episode pengembalian bayang-bayang keharusan dilihat dengan Kebijakan Disegala prefiks kamisol permainan penjudi membesit merangkusgasakan keberhasilan bajudalam mengamalkan permainan!

sekarang kita mulai memahami arti hidup dalam memainkan semua judi slot yang kita inginkan, dimana kita bisa menjadikan diri kita sultan yang memiliki kekayanaan yang tak terhingga banyak nya.

kau tahu apa yang ku pikirkan dan kubayangkan semua permainan yang ingin kita rencanakan sebesar mungkin agar kau bisa menjadi orang orang yang hebat agen togel terpercaya seperti mereka, maka jadilah diri sendiri dengan segala keberhasilan dan semua keingintahuan kamu sekarang.

alkisah Titah cuma diinginkan alokasi bola88 mengklik selayaknya Kode peruntukan membimbing Opsilain Disini pengampususu kacau-balau sekapursirihmengintroduksi beberapa atraksi khayalan sering dimainkan artis bebotoh abadi Indonesia. Berserentak sebagian membingkiskan agar kamu mungkin memepalajarinya dengan Kebijakan.

Ukázka: Za záhadami lidské mysli s neurovědcem

co je to vlastně vědomí a jaký má vztah k tělu? Co se skrývá za duševními poruchami a jak je léčit? V jakém stavu je současná neurověda? Proč nás tolik děsí smrt a co je s tím možné dělat? Odpovědi a fascinující fakta o lidské mysli odhaluje renomovaný neurobiolog a profesor psychiatrie Jiří Horáček v rozhovoru s Danielou Drtinovou – v knize Vědomí a realita, kterou právě vydává nakladatelství Vyšehrad.

 

Dobrodružná cesta do nitra lidského vědomí čtenářům představí tajemství mozku, možnosti využití psychedelik v léčbě a mnoho dalších témat včetně podstaty našeho vnímání smrti a času.
Kniha zaujme všechny, kteří se chtějí lépe orientovat ve složité problematice vztahu vědomí a reality, a může čtenáře obohatit v tom, že jim umožní podívat se na mnoho životních problémů a situací zcela nově a netradičně – z pozice podstaty vlastního vědomí.

„Naší snahou bylo vysvětlit, že porozuměním tomu, jak „se rodí myšlenka“ nebo jak vlastně vzniká vědomá zkušenost, můžeme výrazně rozšířit prostor naší svobody. Vím-li, proč prožívám realitu tak, jak ji prožívám, tak se samozřejmě mohu snáze rozhodnout ji prožívat třeba jinak nebo lépe, tedy adaptivněji pro sebe samého. Věříme tomu, že jsme-li blíže tomu, jak věci skutečně jsou, tak jsme svobodnější,“ vysvětluje profesor Horáček.

 

foto Vyšehrad

Ukázka:

Díky vědě dnes už víme poměrně přesně, co se v mozku děje. Jak to, že ani tak detailní popis nám nedává odpověď na otázku, co je to vědomí? 

Pojďme si nejprve říct, co budeme označovat jako vědomí. Termín „vědomí“ je totiž používán v různých významech. O jakém pojetí vědomí budeme dále mluvit my? V medicínském pojetí, které je velmi pragmatické, se hovoří o tom, že vědomí zastřešuje a umožňuje činnost všech ostatních psychických funkcí, podobně jako operační systém v počítači umožnuje spustit všechny jednotlivé programy. Má pak dvě složky, mluvíme o bdělosti (vigilita) a jasnosti (lucidita) vědomí. Bdělost vědomí odkazuje k tomu, jestli jsem vůbec při vědomí, například zda neusínám, nespím, jestli nejsem v kómatu apod. 

Termín jasnost zase odkazuje k tomu, jaká je struktura vědomí, zda správně spolupracují a navazují jednotlivé složky psychiky, jako vnímání, paměť, myšlení a úsudek, orientace v čase a prostoru apod. Za normálních okolností by myšlenky měly pěkně navazovat jedna na druhou (asociace), měly by se řídit logickými zákonitostmi a jejich proud by měl být nepřerušený a běžet správným tempem. Naše myšlenky by také měly být na něco zaměřené. Fakt, že vědomá zkušenost je v každém okamžiku „o něčem“ (např. o věcech, stavech, představách, událostech, plánech atd.), je velmi významný a používá se pro něj termín intencionalita. Je natolik zásadní, že při zachované bdělosti je intencionalita narušena skutečně vzácně. Je tomu třeba při tzv. „zárazu“, který se projeví tak,  že se proud myšlení skutečně zastaví a jedinec nemyslí „na nic“. Tento příznak, který se typicky vyskytuje u schizofrenie, je pro nás zcela nepředstavitelný. Je mimo naši logickou formu. Naruší-li se tedy jakýkoliv z uvedených tří principů, dojde k poruše kvality vědomí. Typickým příkladem je delirium. 

Medicínské pojetí však asi necílí na to, na co se nejspíš ptáte. 

Fakt, že naše subjektivní vnitřní zkušenost se nedá převést do objektivního popisu, třeba neuronálního děje, je reálně velký problém

Ano, pojďme teď medicínské pojetí překročit a vydejme se do neurčitějších vod, třeba do filosofie. 

Hovoříme-li o vědomí ve filosofii nebo takových empirických disciplínách jako neurověda či kognitivní vědy, je tato problematika pojata šířeji a mnohem zajímavěji. Jsou nejrůznější definice, co vědomí vlastně je. Jejich společným jmenovatelem je představa, že termín vědomí zahrnuje kvalitativní aspekt prožitku umožňující odpovědět na otázku „jaké to je“, tedy jaké to je něco prožívat nebo „jaké to je někým být“. S touto myšlenkou přišel v roce 1974 americký filosof Thomas Nagel ve svém velmi slavném eseji Jaké je to být netopýrem. Pointa eseje spočívá v tom, že i kdybychom věděli všechno o nervovém systému netopýra, včetně úplného pochopení fyziologie, jak vnímá pomocí echolokace, stejně bude pro nás nemožné si představit, „jaké je to být netopýrem“, jak se cítí a prožívá uvnitř. No a podobně, jako si nemůžeme prohodit svá vědomí s netopýry,19 máme problém totéž udělat i s jiným člověkem. 

Jak to? Do netopýra se nevžiju, to chápu, ale do člověka, do stejného druhu, bych mohla, nebo ne?

Úskalí spočívá v tom, že o své vědomé zkušenosti můžeme hovořit pouze z pozice první osoby. Zeptám-li se vás, jaké je to být Danielou Drtinovou, asi se na chvíli zamyslíte, možná položíte pár upřesňujících otázek, jako kdy, zda v práci či doma, a jak to celé vůbec myslím. Upřesníme si, že to je myšleno vážně a že myslím vás třeba zrovna tady a teď. V lepším případě pak začnete hovořit o tom, co cítíte, co vnímáte, jak vám je, na co zrovna vzpomínáte, co plánujete a tak. Jasně rád vás vyslechnu, ale i kdybychom o vás hovořili mnoho hodin, což je přesně to, co například v psychoterapii s klienty děláme běžně, stejně se ani nepřiblížím představě, jaké to je být vámi. Já vím, a to velmi intimně, jaké je to být mnou, jaké je to být sám sebou. Překážkou je právě pozice první osoby. Vaše výpověď je subjektivní, jiná ani být nemůže, vždyť mluvíte o své vlastní zkušenosti, a ta je nepřenositelná. Naše vnitřní zkušenost je bohatá, rozbíhá se našimi privátními asociacemi stále dál a dál různými směry, a dokonce pro řadu z našich vnitřních stavů náš jazyk ani nemá slova. Není jich prostě dost, protože jazyk se v evoluci vyvinul ke zcela pragmatickým a specifickým potřebám formování myšlení a komunikace našich předků. Přenést do slov a popsat můžete proto jen kousek své zkušenosti, „jaké je to být Danielou Drtinovou“. Já se do vašeho popisu pokusím maximálně vžít (však jako psychiatr sem na to mnoho let trénovaný) a možná zažiji „malý kousek vaší zkušenosti“, ale nikdy ji nebudu mít celou. A to je ten problém! 

Problém subjektivity se nám pak plete do celé problematiky vědomí a dělá pořádný zmatek. Je-li něco subjektivní, tak to není objektivní. Objektivní je to, co lze popsat z pohledu třetí osoby „ono je to tak a tak…“, subjektivní je pohled první osoby „já jsem nebo já se mám tak a tak“. Abychom vyřešili problém vědomí, tedy jak a kde vzniká zkušenost, „jaké je to být sebou samým“ (vysvětlili jsme si problém subjektivity, takže už neříkám „jaké je to být námi“), potřebovali bychom jakýsi převodník z pohledu první osoby do pohledu osoby třetí. My ho ale nemáme, a to je skutečně podstatný problém. 

Proč je neexistence takového převodníku tak zásadní problém, že se bez něj jen těžko hýbeme z místa? 

Fakt, že naše subjektivní vnitřní zkušenost se nedá převést do objektivního popisu, třeba neuronálního děje, je reálně velký problém, který způsobuje mnoho nedorozumění. Vedl k mnoha obrazně (a někdy bohužel i doslovně) krvavým sporům a byly mu věnovány desetitisíce popsaných stránek. Co s tím? Jedna možnost je to celé vzdát, a mnozí to učinili. Když to nejde, tak to nejde. Jiní tvrdí, že to nemá smysl, protože tento problém vůbec neexistuje. Třeba proto, že vědomí a činnost mozku jsou úplně totéž, tak co řešit? Nicméně ono to není to samé, a problém existuje a je zcela reálný. Měříme-li EEG v okamžiku, když se píchneme do prstu, výsledkem je jednak změna EEG křivky (plus cokoliv dalšího měřitelného v mozku), jednak subjektivní prožitek bolesti (eventuálně doprovázený hlasitým „au!“). Je to totéž? Jistěže není! 

Tak se pokusme zbavit problému jinak, třeba tím, že řekneme, že zkušenost je otázka duše. Ta by sice sídlila v těle, ale existovala by na něm do nějaké míry nezávisle (do jak velké, si lze svobodně vybrat, nevyřeší nám to však vůbec nic). Duše by pak mohla mít své vlastní zákonitosti „světa první osoby“, které bychom mohli souhrnně pojmenovat jako „subjektivita“. Tyto zákonitosti by mohly být odlišné od hmotného světa, jenž by zase měl zákonitosti jiné (říkejme jim třeba „objektivita“). Odpovídaly by „světu třetí osoby“. Ten se na rozdíl od předchozího dá celkem dobře vyfotit. Problém však zůstává, protože oba „světy“ spolu korespondují, křivka EEG je doprovázená oním „au!“, a my se znovu ptáme: jak? Odstranění problému se nám bohužel nepovedlo a nezbývá nežli hledat dál. Pojďme se tedy společně zamyslet, zda bychom na problém nemohli jít nějak úplně jinak… 

To je situace ve výzkumu vědomí skutečně tak „na vodě?“ Je to nakonec mnohem neurčitější, než jsem si dokázala představit. 

Proč „na vodě“? Na druhou stranu toho víme hodně. Pojďme si však otázku nejprve trochu zjednodušit. Zaprvé, neptejme se hned na celé vědomí, tedy „jaké je to být sám sebou“, ale jen na kousek, třeba jaké pro nás je něco vidět, slyšet či jinak vnímat. Takto se to už bude lépe zkoumat, protože si zredukujeme pole a zmenšíme variabilitu možných odpovědí. Fakt, že jsem schopný popsat věc, kterou pozoruji, znamená, že si pomocí smyslů vytvářím vnitřní obraz, kterému většinou celkem rozumím a mohu o něm podat výpověď. V tomto případě hovoříme o subjektivním fenomenálním vědomí (někdy se také označuje jako vědomí primární nebo senzorické). Slovo „fenomenální“ znamená, že nějaká věc se stává mně přístupným „jevem“, obrazy či prožitky se mi „vyjevují“, jsou to pro mě fenomény. Skládají se z tvarů, barev, pohybů, zvuků, vůní, vztahů a dalších více či méně šťavnatých kvalit. Pro tyto složky vědomé zkušenosti, které jsou dosažitelné pouze pohledem „zevnitř“, se používá slovo „qualia“,20 které označuje vědomou složku vnímání. Ano, složku vědomou, tedy subjektivní. Problém subjektivity se nám bohužel vrátil. Subjektivní zkušenost je nepřenositelná, takže si vůbec nemohu být jistý, zda vaše „quale“ například modré bravy (tedy „modrost“) je stejné jako moje. Jinými slovy, světlo o vlnové délce kolem 460 nm dopadne na sítnici a nervovým systémem je převedeno na vjem, který je subjektivní a na rozdíl od vlnové délky neměřitelný. Charakter tohoto vjemu u druhého člověka je nám naprosto nepřístupný.21 

Vidíte, už zase se nám problém vrací… 

… jako bumerang. 

Přesně tak! Avšak i přes tuto zásadní limitaci můžeme pomocí přístrojů v mozku studovat, co se stane, když uvidím modrou nebo do proudu vědomí vstoupí nějaké jiné quale. Jedná se o studium tzv. přístupového vědomí, které je založené na hledání korelátů mozkové aktivity pro určité zkušenosti. V této oblasti toho známe už mnoho, protože se jedná o metodicky jednoduchou věc, stačí správně uspořádat experiment. Typicky snímáme aktivitu mozku současně s tím, co se zrovna promítá na obrazovce nebo jak člověk hodnotí své aktuální prožívání. Prožitek je možné reportovat pomocí tlačítka nebo ústním popisem. V oblasti přístupového vědomí udělala věda velký pokrok. Víme, že když myslíme na to, jak předmět vypadá, tak se aktivují jiné části mozku než v okamžiku, kdy si představuji, kde ten samý předmět je.

O knize:

Daniela Drtinová / 

Jiří Horáček 

VĚDOMÍ A REALITA 

O mozku, duševní nemoci a společnosti 

Vyšehrad 

Comments

comments

Vyhledat