Od rytířských akademií po spory o víceletá gymnázia. Nový svazek Velkých dějin zemí Koruny české se věnuje školství a vzdělanosti.

repro Paseka

V posledních desetiletích se vzdělání často redukuje na pouhý nástroj tržní ekonomiky, tak tomu ale nebylo vždy. Kniha dvanácti českých historiků a historiček, mezi nimiž je například Miroslav Novotný, Milena Lenderová nebo Ivana Čornejová, přibližuje cestu školství v českých zemích od středověkých počátků, kdy bylo dostupné jen úzké elitě, až k masovému vzdělávání 21. století. 

repro Paseka

„Kniha zachycuje i historii, kterou si stále dobře pamatujeme, reformy a zákony posledních let a obtíže s nimi spojené,“ říká redaktor knihy Viktor Bezdíček. „Připomíná se působení polistopadových vlád a ministrů školství, Petra Vopěnky, Ivana Pilipa, Petry Buzkové, Eduarda Zemana. Text se věnuje ocenění učitelů či sporu o víceletá gymnázia,“ říká Bezdíček.

repro Paseka

Zlatá doba pedagogiky

Česká historiografie dlouho postrádala tak široce koncipovanou knihu na diskutované téma školství. Základní osu tvoří dějiny školství a vzdělanosti v Čechách a na Moravě (na Slovensku a Zakarpatské Ukrajině v příslušných obdobích) dovedené do roku 2004. „Kromě toho publikace zpracovává i bezprostředně související témata, jako jsou školní každodennost, školní architektura, mládežnické a studentské spolky. Věnujeme se i souvislostem vzdělanosti, rozkvětu knižní kultury včetně knihoven a čtenářských spolků, vydávání novin a časopisů či nástupu nových médií,“ přibližuje Bezdíček. Součástí jsou dosud málo zmapované oblasti bádání jako vzdělávání dívek a duchovních či lidová výchova.

Od 15. století podnikali urození mladíci takzvané kavalírské cesty, většinou za vzděláním v rytířských akademiích. Šlechtický stav si uvědomoval potřebu praktičtěji zaměřeného civilního i vojenského studia a tyto potřeby vedly v 18. století ke vzniku prvních inženýrských škol. Zásadní změny přineslo osvícenství s představou povinné školní docházky, kdy je třeba řešit institucionální zázemí a roli dominantního vzdělavatele přejímá od církve stát. Je to doba prvních velkých reforem a zlatá doba pedagogiky.

repro Paseka

Zákaz kaváren i kin

Každodennost učitelů a žáků na přelomu 18. a 19. století připomíná, že učitelský stav, jeho prestiž a hmotné zabezpečení se vyvíjelo jen pozvolna. Od počátku si učitelé museli přivydělávat i jinou, mimoškolní činností, která musela být v 19. století omezena zákonem. Nepředstavitelně z dnešního pohledu působí specifika školní každodennosti za první republiky – například byla zakázána návštěva hostinců, kaváren a kin v prvních šesti ročnících střední školy. 

Svazek připomíná také pokusné školy 20. let, třeba v Baťově Zlíně byly inspirovány zejména americkými progresivními pedagogickými proudy. Byly výběrové, stavěly na samostatnosti žáka, skvěle technicky vybavené. Důraz se kladl nejen na výuku, ale i na budování sounáležitosti se školní obcí a na mravní rozvoj. Internáty zajišťovaly, že se stíraly sociální rozdíly a budovala se pospolitost. Ve Zlíně taky vznikaly první školní výukové filmy.

repro Paseka

Autorský tým historiků a historiček z akademických a pedagogických pracovišť v Praze, Českých Budějovicích, Liberci a Pardubicích pracoval pod vedením Miroslava Novotného ve složení Ivana Čornejová, Tomáš Kasper, Dana Kasperová, Pavlína Kourová, Petr Kratochvíl, Milena Lenderová, Jiří Pokorný, Michal Svatoš, Petr Svobodný, Jan Šimek a Růžena Váňová.

Velké dějiny zemí Koruny české: Školství a vzdělanost
vázaná, 752 stran, 790 korun

Ukázka z kapitoly o každodenním školním životě

Žáci a studenti nežili jen výukou, opakováním a učením se na zkoušky či účastí na bohoslužbách. Vždy jim zbývalo dost času na různé mimoškolní zábavy, z nichž některé byly i drsnějšího rázu. Mezi nejstarší studentská povyražení náležely depozice (beánie), které byly dokonce oficiálními školními slavnostmi už na středověkých obecných učeních, kde jim většinou předsedal sám rektor. Oblibě se beánie těšily i na pražské utrakvistické univerzitě po roce 1526, ale v předbělohorském období se odehrávaly i v jezuitském Klementinu. Název depozice je odvozen od latinského slova depositio, což znamená odložení. Odkládaly se tu totiž rohy (despositio cornuum), a to nejen symbolicky. Nový adept akademické obce jimi byl ozdoben a ostatními přitom tupen a znevažován, šlehán metlami. Když mu bylo umožněno tuto nežádoucí ozdobu odložit, zbavil se zvířecích mravů, a mohl být uveden mezi lidskou společnost, jíž se zde rozuměla obec vzdělanců. Až poté následovala řádná imatrikulace. Původ tohoto obřadu spadajícího do okruhu karnevalové kultury je nejčastěji spatřován na středověké pařížské Sorbonně. Největšího rozšíření doznal v německy mluvících oblastech Říše, u nás je doložen jen před rokem 1618, poté se už nevyskytuje. V německých zemích tradice depozicí přerostla v 17.–18. století v tzv. pennalismus, což nebylo nic jiného než hrubé šikanování nováčků. 

Studentské zábavy nebyly vázány jen na akademickou půdu, která se až do postátnění univerzit pokládala za posvátnou, tedy i nenarušitelnou vnějšími pořádkovými silami. Města, v nichž měla svá sídla vysoká učení, měla ze studentů ekonomický prospěch, mládenci bydleli v pronajímaných bytech (starý kolejní systém se hlavně po roce 1618 rozpadl) a utráceli, pokud měli co. Peníze rozhodně nevydávali jen za obživu, ale bývali častými návštěvníky hostinců a nevěstinců. Posilněni dobrým mokem pak dělali v nočních ulicích hluk i jinou neplechu. Častými prohřešky byly souboje na kordy, které patřily v té době ke slavnostnímu studentskému oděvu, někdy přišly ke slovu i zbraně palné, jejichž vlastnění výnosy univerzitních správních orgánů pravidelně zakazovaly. Studenti hřešili i smilstvem a nedodržováním manželského slibu.

Comments

comments