Václav Marhoul: Ten zázrak se někdy stane, jindy nestane

Režisér Václav Marhoul tráví dny před očekávanou premiérou filmu Nabarvené ptáče, která ho čeká na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách, pracovně na své chatě poblíž Slap. Věnoval mu 11 let života a musel na něj sehnat 175 milionů korun. Nyní v ruce drží mobil, další mu bzučí na stole vedle přetékajícího kovového popelníku ve tvaru ježka. A během rozhovoru odesílá esemesky a vyřizuje telefonáty, které prostě nepočkají.

Čekal bych, že teď, pár dní před tím, než vám začne premiérové třeštění, už budete mít hotovo. Že bude klid před bouří, ale vypadá to, že bouře vám už začala…

Bouře stále pokračuje. Klid není vůbec a není na nic. Týdny už trávím celé dny tím, že nevím, komu mám dřív odepsat, esemeskovat nebo telefonovat. S festivalem v Benátkách se pojí tolik práce, tolik úkolů. Tolik věcí se musí vysvětlit, zorganizovat, naplánovat, zařídit, zaplatit, zajistit… Já to samozřejmě nedělám sám, se mnou na tom dělá přibližně dalších 20 lidí, ale stejně se cítím v pozici průtokového ohřívače vody. Všechno to přese mě nějakým způsobem proudí, takže jenom za tu dobu, co budeme dělat rozhovor, mně přijde nějakých 30 e-mailů. Všechny musím zpracovat, neustále se to valí kupředu. A to samé v bledě modrém se děje s Torontem, byť tam nejede delegace, tam se to nestíhá z důvodu, že pár dnů po Benátkách se uskuteční velká pražská premiéra v Kongresovém centru. Bude tam 1800 lidí. Takže takhle teď trávím čas, žádné ticho před bouří. Nemám ani čas na to mít radost nebo strach, čas přemýšlet o něčem jiném, nemám čas na nic.

Z natáčení filmu Nabarvené ptáče, foto Jakub Čech

Černobílý film se už obvykle považuje za archaickou záležitost. Proč jste se pro tuhle formu u Nabarveného ptáčete rozhodl? Je to citová záležitost, nebo naopak nějaký strohý kalkul?

Kalkul to není ani trošku. Přišel jsem na to před lety, když jsme byli s filmovým architektem Honzou Vlasákem na prvních obhlídkách v Biesczadech v Polsku. Byl krásný letní den, stáli jsme na kopci, koukali se na nějaké hřbitovy, na zelenou trávu, modré nebe, bílá oblaka, a mně v tu chvíli došlo, že kdybych film natočil v barvě, tak ztratí to nejpodstatnější, co by v sobě měl mít – ztratí pravdivost. Barva by ho úplně zničila. V tu chvíli ve mně padlo jasné rozhodnutí, že film musí být černobílý, protože jinak nebude vůbec fungovat. Je to podobné jako u Schindlerova seznamu – kdyby byl v barvě, tak by to byla katastrofa. Troufl bych si tvrdit, že Spielberg ze stejného důvodu řešil to samé dilema.

Bylo pro vás těžší přemluvit k účasti hvězdy první třídy jako Stellana Skarsgårda nebo Harveyho Keitela, nebo „vycepovat“ malého kluka, kterému asi ta jedinečná role převrátí život naruby, ať už se teď stane cokoliv?

Bezesporu bylo mnohem těžší získat ty hvězdy. S Péťou Kotlárem se dalo pracovat, protože to byl nepopsaný list papíru. Dalo se tam jít mnoha cestami, ale u nich se dalo jít cestou jedinou, a sice skrze jejich agenty. A věřte, že ti mají velké drápy a tesáky. A žádnou slevu jsem nedostal. Ne proto, že by to ti herci pro mě neudělali. Oni velmi dobře věděli, že jsem jenom nezávislý producent odněkud z České republiky, a věděli, jaký je rozpočet filmu. Ten je na americké podmínky úplně nízkonákladový. I když se tady z toho některým lidem podlamují kolena, tak v americkém pojetí to je o ničem, pouhý low budget. Ale problém je v tom, že tihle lidi dostávají pořád neuvěřitelnou spoustu nabídek. Svého času mi to vysvětloval John Malkovich, se kterým jsme se dvakrát sešli a který v tom původně taky chtěl hrát. Ale potom dostal odjinud nabídku na víc natáčecích dnů, což rozhodlo. Říkal mi tehdy: Já nemůžu jinak, protože kdybych jenom jednou udělal výjimku, tak se to všichni dozví a budou se ptát, proč jste Marhoulovi zahrál jenom za tolik a po nás chcete tak moc. To prostě nejde.

Podle předlohy Jerzyho Kosińského už před 40 lety vznikl jeden slavný film – Byl jsem při tom s Peterem Sellersem v hlavní roli a jeho ikonickou scénou s deštníkem na vodní hladině. Dá se u vašeho filmu taky čekat nějaká taková scéna, na kterou ten, kdo ji uvidí, už nikdy nezapomene?

To vůbec netuším, je to jako byste věštil z křišťálové koule. Ten zázrak se někdy stane, jindy ne.  Myslím si, že závěr mého filmu je docela dost vypovídající, ale netuším. Otázka je to moc zajímavá, ale odpověď na ni nemám.

Z natáčení filmu Nabarvené ptáče, foto Jakub Čech

Režiséři obvykle točí jako na běžícím pásu, často i věci, za které později nejsou rádi. Málokdo si to hlídá tak moc jako vy, koneckonců pár měsíců před šedesátkou máte ve své režisérské filmografii teprve třetí film. Kde máte mezi těmi snímky spojovací linku? Co ta látka musí spojovat, abyste měl chuť i potřebu sehnat ty až stovky milionů, abyste si sedl do své režisérské židličky? Je tam něco, co ta témata spojuje?

Ano. Existuje na to jedno jediné slovo, a to slovo zní: láska. Takhle jednoduché to je. Láska k tomu příběhu. Musím se zamilovat. Vždycky říkám: Potřebuju lásku, nechci sex. Líp vám na to neodpovím.

Jste mužem mnoha profesí. Kde je vaše hranice mezi dr. Jekyllem a Mr. Hydem, kde režisérská nebo scénáristická část osobnosti převáží nad producentskou nebo naopak, když to musíte obsáhnout všechno sám?

Na to je taky jednoduchá odpověď: záleží na konkrétní situaci. Všechny svoje scénáře jsem napsal v Českém Krumlově v hotelu, který se jmenuje Malý Vítek, a tam se mi zapojuje jedna část mozku, ta chaotická, empatická, citlivá. A ta druhá je absolutně vypnutá. Věřte tomu, že ke mně vůbec nemá přístup. Ve chvíli, kdy tvořím, je to ten dr. Jekyll, řekněme ten hodnej, a ve chvíli, kdy z Krumlova odjedu a začínám v Praze řešit čistě praktické a logické věci, tak nastupuje pan Hyde. Takhle to je, a nemám vůbec problém to přehazovat jako výhybku. Málokdo tomu věří, ale možné to je a nedělá mi to jakékoliv potíže. Stejně jako při samotném natáčení. Když jsem režisér, tak jde o tvorbu a věřte tomu, že producenta Václava Marhoula ani nenapadne, aby tam za mnou jezdil. No vážně, nikdy jsem ho při natáčení neviděl.

A která z těch rolí vás nejvíc baví?

Největší radost mám z režie, protože tam tvoříte. Dáváte věcem tvar, slovům ve scénáři podobu. V tu chvíli ten příběh opravdu hnětete jak hrnčířskou hlínu, vymýšlíte, rodí se vám to vše den po dni pod rukama…. Není to jednoduchý proces, ale stoprocentně ten nejlepší. Nejhorší je naopak producentství, to je fakt strašlivý, nemám pro to jiné slovo. Scenáristický proces se také týká tvorby, I když tam se nemáte o koho jiného opřít, než sám o sebe, v tom to je dost náročné. Při natáčení můžete mnoho věcí a emocí sdílet s nejbližšími lidmi, hlavně se svým kameramanem, ale i s herci. Pracovat s nimi takovým způsobem, že pochopí, v čem potřebujete pomoc, a pak se o to snaží. Ve scenáristice je člověk desítky hodin sám, má za sebou litry vypitého kafe a stovky vykouřených cigaret. Ale nechci si na nic stěžovat, takhle to u mě prostě je.

Už jako dítě jsem propadl filmu

Jste bezpochyby úspěšný člověk. Děláte si, co vás baví, i podle české wikipedie se očekává celosvětový úspěch vašeho nového filmu. Viděl jsem dokument České televize 13. komnata o vašich vzpomínkách na šikanu na střední škole. Tehdy to, alespoň na první pohled. na úspěšnou kariéru moc nevypadalo. Kde vidíte tu výhybku, která vás k úspěchu přivedla – byl to talent, soustředěná práce, nebo jste prostě měl jenom štěstí?

Ten pořad se jmenuje 13. komnata proto, že to odhaluje zlé, temné věci, které se kdy komu staly. To, o čem normálně nemluvíte. Ale určitě by bylo chybou z mého dílu vyvodit jen to, že ty čtyři roky v Čimelicích bylo jenom o šikaně. Čimelice… Bože, vždyť já tam jako produkční natočil svůj první film, poprvé jsem tam hrál v televizních studentských inscenacích a strašně mě to bavilo. Napáchali jsme v tom věku spoustu neuvěřitelně fantastických věcí. Poprvé jsem se tam v životě opravdu zamiloval, políbil holku, ztratil jsem panictví, to jsou všechno skvělé a krásné věci, na které se nedá nikdy v životě zapomenout. Není to o tom, že bych prošel nějakým šikanózním lágrem. Sice mě to poškodilo, ale jenom v tom, že se ze mě stal strašný tvrďák. Dělalo mi problém dávat potom najevo svoje city a trvalo mi dlouho, než jsem se to zase znovu naučil. Neskrývat před lidmi to, co cítím, nestydět se za to, že mě něco dojme, že se třeba rozbrečím. Ale v tom věku 18 let to jinak nešlo. Takže takhle bych s tím souhlasil, ale vůbec to nebylo tak, že bych si při tom nezachovával pevnou víru, že to, co dělám, je správně, že dělat u filmu je správně, že chci dělat to, co chci, a že ta moje cesta je jasně vytyčená a plná radosti. A život mě později naučil, že pokud to takhle budu chtít, tak to bude po mě vyžadovat hodně úsilí a hodně práce, že to bez toho samo od sebe nepůjde.

Takže výhybka tam nebyla žádná?

Ne, už od 14 let. Já jsem se už v tom věku rozhodnul, že budu filmařem. Pevně. Už jako dítě jsem propadl filmu, kinu. Já patřím mezi šťastlivce, kteří už v pubertě věděli, co chtějí dělat.

Ale kromě filmu jste měl i jiné věci, které vás bavily. Jak to třeba bylo s Tvrdohlavými, a je to už definitivně uzavřená kapitola?

To je prostě banda. Říkám to s plným vědomím – banda devíti absolutně samostatných jedinců. Každý si myslí to svoje a je strašně těžké nacházet kompromisy. Vždycky tomu tak bylo. Tvrdohlavé držela dohromady rezistence vůči bolševikovi. I když jsme samozřejmě nebyli žádní disidenti, tak vždycky bylo vše namířeno ke svobodnému vystavování, všechno směřovalo jakoby na just proti Svazu výtvarných umělců, když nám navíc zavírali různé načerno dělané výstavy. To bylo hlavní pojítko, protože každý z těch lidí měl vlastní výtvarný jazyk. Tvrdohlaví nikdy nechtěli mít žádnou společnou výtvarnou cestu, nikdy nevydali nějaké společné prohlášení ohledně toho, jakým způsobem budou společně ovlivňovat výtvarnou scénu. Bylo to absolutně volné a nezávislé sdružení mnoha velmi komplikovaných osobností. 

Jak to pokračovalo?

Ve chvíli, kdy bolševik padl, a kdy bylo jasné, co se bude dít dál, tak se uskutečnila poslední společná výstava v Městské knihovně a skupina se oficiálně rozpustila. Nicméně I tak nastala shoda, že by bylo dobré k 10 výročí založení skupiny mít opravdu velkou a prestižní výstavu. A ta se nakonec uskutečnila, produkčně jsem jí zrealizoval ve Valdštejnské jízdárně. Opozdila se sice o dva roky, protože skupina byla založena v roce 1987 a tato se uskutečnila v roce 1999, ale já ji sám za sebe dodnes považuji za naši vůbec nejúspěšnější. Jen takový vtipný dodatek. Skupina byla kvůli tomu opět založena, ale jenom na pár měsíců po dobu konání výstavy. A věřte, že to bylo peklo. Mám ve svém archivu všechny podpisové archy, a je až k smíchu, co tam někteří napsali. Bylo to ve stylu: Vstupuju aniž bych vstupoval a souhlasím se založením skupiny, která už byla zrušena, ale za podmínky, že bude dodrženo zrušení skupiny, založené pro… No prostě neuvěřitelné věci.

Po výstavě ale přišla ještě galerie…

Výstava měla tak obrovský úspěch, že když jsem přišel s nápadem, že založím stálou prodejní galerii Tvrdohlavých, tak s tím neměl vůbec nikdo z nich problém. Už se ani se nemusely podepisovat žádné papíry, jestli někdo vstupuje nebo nevstupuje. Galerie byla fakt úspěšná a fungovala přesně dva a půl roku. Byla tam moc hezká dramaturgie výstav mnoha výtvarných umělců, Tvrdohlaví vystavovali buď samostatně za sebe, nebo i společně, ke každé výstavě vždy odhlasovali nějakého hosta, kterým byl vždy nějaký a zatím neznámý talentovaný mladý člověk z umprumky nebo z akademie. Musel jsem to ale nakonec i tak zavřít, protože režijní náklady byly tak velké, že i když se opravdu dobře prodávalo, nedalo se to udržet. Sponzoři, kteří galerii podporovali, každý rok snižovali svůj příspěvek, až jsem pochopil, že jestli to bude pokračovat dál, tak zbankrotuju a pošlu ke dnu nejenom svou firmu, ale i rodinu.

Takže konec?

Ano konec. Přesto se i v dalších letech uskutečnilo pár dalších společných výstav Tvrdohlavých, naposledy opravdu krásná a povedená v Litomyšli, ale skupina jako taková oficiálně neexistuje. Uvažuje se o tom, že by se  udělala další společná výstava, uvidíme…

A co vy a divadlo Sklep?

Se Sklepem je to jinak. Nabarvené ptáče mě pohltilo a je to natolik závažné téma, že příprava na ně musela být neuvěřitelně detailní. Já jsem kvůli tomu musel přečíst tolik strašlivých věcí, historických knih a věcí o psychologii, že jsem se dostal na absolutně jinou oběžnou dráhu. A naprosto se mi přestalo chtít hrát, dělat šašky, bavit lidi. Přitom mě to vždycky naplňovalo, v divadle Sklep jsem od roku 1979 a nikdy jsem z něj nevystoupil, ale prostě mi to nejde. Vůbec mě nenapadá nic vtipného. Že bych si snad sednul a začal psát nějaké scénky, jako jsem obvykle měl pro sebe a Milana Šteindlera. Napadalo mě čím lidi rozesmávat, ale už tři roky mě nenapadá vůbec nic. Výjimečně jsem asi před dvěma lety na vánoční besídku udělal jednu písničku s Tomášem Hanákem, pak tanec amerických námořníků v New Yorku, protože se mi po tom na chvilku zastesklo. Netuším, jestli v divadle Sklep ještě někdy budu hrát.

Z natáčení filmu Nabarvené ptáče, foto Jakub Čech

Tak ještě zpět k novému filmu. Tak dobře nakročeno k úspěchu už dlouho žádný z vašich českých kolegů neměl. Máte připravený nějaký plán B, kdyby to na festivalech nedopadlo podle vašich představ?

Já si to ale nijak nepředstavuji. Nemám vůbec žádné představy, o ničem nesním, neulítávám na blbostech. Bude to tak, jak to bude, dopadne to tak, jak to dopadne.

Lásku si nikdy nepřivoláte.

Ať to dopadne jakkoliv – uvažujete o dalším filmu, o další lásce, jak tomu říkáte?

I s touhle láskou to je, jako když milujete ženu. Abyste si chtěl najít novou, tak tuhle musíte ztratit. Než se tak stane, je moje srdce před tou novou zavřené. Nabarvené ptáče je furt ta láska, nadále se jí musím věnovat a budu se jí věnovat ještě minimálně rok, než pominou festivaly, prodeje, soutěžní projekce, uvedení, diskuse… Teprve potom mě opustí, nebo já ji. Pak to bude ono C’est la vie… A pak se uvidí… Nevím, co se stane. Lásku si nikdy nepřivoláte. Čím víc ji hledáte, tím marnější to je. Tyhle věci se musí dít samy od sebe, svobodně, osudově. Možná že už nikdy žádnou nepotkám, což bych tedy byl docela nerad, abych byl upřímný. Strašně rád bych se takhle znovu zamiloval, protože vás to nabíjí. Takže se omlouvám… Na vaší otázku nemám, nemůžu mít jinou odpověď. 

Z natáčení filmu Nabarvené ptáče, foto Jakub Čech

Comments

comments