„Vítejte doma.“ Kultovní Colorfactory vystoupili v Roxy. Comeback se mimořádně povedl

Colorfactory, foto Lukáš Král
Colorfactory, foto Lukáš Král

 Pražský klub Roxy hostil ve středu 18. a čtvrtek 19. listopadu skupinu Colorfactory, která se po déle než dvaceti letech vrátila na hudební scénu.

Znovu tak ožily lyrické i svižnější skladby proslavené filmem Šeptej zahrané Colinem Stuartem a čelními představiteli tuzemské hudební scény (David Volenec, Jan P. Muchow, Dušan Lipert, Ivo Heger, Štěpán Tůma a další), které zrodila převratná devadesátá léta. Účastníci koncertu se ocitli v bezpečném úkrytu bezčasí, což bylo konejšivě opojné.

Na comebacku Colorfactory jsem byl v první možný termín, ve středu. Na balkonu Roxy se to hemžilo rodinnými příslušníky členů kapely. Na chvilku se objevil i hlavní skladatel skupiny Colin Stuart, přišel režisér David Ondříček, který si hudbu kapely vybral do svého absolventského filmu Šeptej odrážejícího devadesátkovou radost i melancholii.

Ve 20:00 bylo Roxy plné a nastartovat ho dostal za úkol busker Pishcoth. Ten se těžkého a nevděčného úkolu předskokana zhostil sebevědomě za doprovodu automatického bubeníka, akustické kytary a harmoniky. Na závěr dal Lucky Boye z Ondříčkových Samotářů a vyprodaný klub byl před nástupem Colorfactory ve varu.

Organizátoři si připravili nostalgické video poskládané z dobových fotografií Colina Stuarta, Jana P. Muchowa, Davida Volence a dalších členů souboru. Ti od vzniku první eponymní desky sice o třicet let zestárli, ale na hudebním projevu to nebylo znát. Zpěvák Volenec přiklusal pozitivně naladěn a s megafonem v ruce, načež spustil Paris z prvního alba.

 

Dospívání a mystérium vzpomínek

Během 90minutové produkce Colorfactory přehráli většinu skladeb z prvního i druhého alba (Second Infinity) a mně se jako zázrakem vybavily texty skladeb, které jsem dobré dvě dekády neslyšel. Dospívání a mystérium vzpomínek, co se někam uložily a ve středu je Colorfactory pomyslným lusknutím prstů probudily k životu. Překvapivě dobře jsem si pamatoval náladu, melodie písní i úryvky textů, které jsem spolu se zpěvákem Volencem a dalšími prozpěvoval do éteru.

Všichni muzikanti na pódiu seděli, soustředili se na výkon. Muselo být dost náročné nazkoušet téměř kompletní studiový repertoár a převést ho do živé podoby. Osmičlennému tělesu se to podařilo znamenitě. Spolu se známou zvukařkou jsem si pochvaloval fakt, že si na koncert nemusím brát špunty do uší. Místy to bylo až paradoxní, zejména tehdy, kdy potlesk a nadšení fanoušků bylo o desítky decibelů hlasitější než hudebníci na scéně.

V rozjetém 21. století je na comebacku Colorfactory zásadní fakt, že klasicky složená a poctivě zahraná písnička dokáže zaujmout, uklidnit a ukrýt člověka do bezpečí. Členům Colorfactory se podařilo připravit mimořádně pozitivní a milý večer pro ty, co rádi zavzpomínají a opráší skladby a pocity mládí. Na jeden večer se sešli lidé, kteří by si jinak třeba vůbec nenašli čas.

 

Továrna na pohodovou hudbu

Když necháte továrnu (jedno na co) dlouhá desetiletí ležet ladem, většinou to nedopadne dobře. Na interiér i technické vybavení sedne prach nebo zreziví, fasáda, okna i střecha popraskají. V lepším případě přetrvá genius loci, kam si pamětníci zajdou nostalgicky zavzpomínat. Skupině Colorfactory, která pomyslnou hudební slávu zaznamenala v druhé polovině devadesátých let, se podařilo něco mimořádného. Továrnu na pohodovou hudbu dali Colin Stuart a spol. znovu do provozu po déle než dvaceti letech, aniž by se to na výsledku jakkoliv negativně podepsalo. Doufám, že ji budou ještě dlouho udržovat v chodu.

Colorfactory, Pishcoth

Praha, Roxy

18. listopadu 2026

Rozhovor s Davidem Volencem nejen o comebacku jsme přinesli zde.

Comments

comments

Vyhledat