6 x 6. Šest měsíců, šest alb

6 července, 2020
Redakce
hudba, kultura

Nejsou to recenze, ale doporučení, kam natočit uši. Berte to třeba jako můj absolutně subjektivní tip co poslouchat, pokud vám náhodou něco z níže uvedeného proklouzlo.

Spectres

Nostalgia

https://spectresvancouver.bandcamp.com/album/nostalgia

<a href="http://spectresvancouver.bandcamp.com/album/nostalgia">Nostalgia by SPECTRES</a>
Rabovat v doutnajících sutinách svatostánku fanatické sekty Divize radosti je dost na hraně sport. Kanadská kapela Spectres ale tuhle disciplínu zvládá s bravurní přezíravostí. Bere si jen to, co je nezbytně nutné, a svojí ranou syrovostí a postojem ‘hlavně se s tím moc nesrat’ odkazuje spíš na Warsaw než na přece jenom už trochu koncepčnější Joy Division.

Jejich letošní album Nostalgia provokuje už devadesátkovou estetikou chladného obalu a pokud jste nenapravitelní new wave junkies jako já, nemůže vám nenavodit nostalgii jako prase. Ať už jsou to skoro kýčovité balady nebo postpunkový romantismus, ve výsledku se budete stejně topit v asfaltově temné a husté kaluži funerálních nálad, ze kterých sem tam probleskne geniální kytarový riff a záchvat skoro popového songu. Joy Division? Echo & The Bunnymen? The Smiths? Siouxsie and the Banshees? Slowdive? My Bloody Valentine? The Cure? Ne, Spectres! Nostalgia je od začátku do konce skvělé album, které vás nenásilně donutí oprášit sbírku starých kazet nebo vinylů, které formovaly i váš hudební rozhled. Třeba.

Midwife

Forever

https://sistergrotto.bandcamp.com

<a href="http://midwifemusic.com/album/forever">Forever by Midwife</a>
Vymyslet si pro vlastní tvorbu a sound naprosto odzbrojující, vtipnou, přesmyčkovou kategorii heaven metal je, abych i já trochu ctil nastolenou analogii, boží. Midwife, debilně zavádějící název pro one woman show v režii Madeline Johnston, je čirá morbidní krása.

Tématem sebevraždy blízkého člověka Colina Warda zatížená hudební zpověď sice jede v dost monochromatické lajně, přesto nenudí, ba naopak. Šest kompozic žongluje s texturami donekonečna vrstvených kytar a v medovém reverbu utopenými vokály z druhého břehu. Evokuje rozlehlé pustiny, kdy realita splývá s fikcí bez jediného záchytného bodu. Bolestivé, teskné a krásné, pokud připustíme fakt, že i krása může mít svoje temná zákoutí.

Choir Boy

Gathering Swans

https://choirboy.bandcamp.com/album/gathering-swans

<a href="http://choirboy.bandcamp.com/album/gathering-swans">Gathering Swans by Choir Boy</a>
Tihle hoši na kůru jsou tuze podivná parta. Na první dobrou dostanete chuť se z té cukrkandlové lázně vysvobodit tím, že se pobodáte a zapálíte. Jenže pak přijdete na to, že trocha obskurního popu ještě nikoho nezabila, haha.

V případě Choir Boy je snadné hledat historické komparace, o to hůř ale současný band, který by jim byl podobný. Možná trochu Korine, něčím i Cold Cave a náladou asi i Soft Kill. Díky andělskému vokálu Adama Kloppa i kvůli kytaře Michaela Paulsona a jeho zvuku, který evokuje Johnnyho Marra, se samozřejmě ihned nabízejí The Smiths, ale můžeme být odvážnější a srovnávat i s (nesrovnatelnými, pochopitelně, ale co už) Roxy Music, Talk Talk nebo dokonce kýčaři Tears for Fears. Jakmile nastoupí saxofon, chybí už jenom konfety, blyštivé kostýmy, Majka z Gurunu a nebeský prach a iluze ejtýs diskošky je dokonána. Jenže jejich melancholie navlečená do kosmických overalů a rtěnky v barvě třešní je víc rána pěstí mezi oči a ‚black eye’ než Michal David a Kroky Františka Janečka. A když Adamovi Kloppovi při Sweet Candy teče malinovka z nosu na vybělenou košili s flitry, musíte ho (i Choir Boy) prostě milovat.

Soft Kill

Premium Drifter

https://anopendoor.bandcamp.com/album/premium-drifter-lp

<a href="http://anopendoor.bandcamp.com/album/premium-drifter-lp">Premium Drifter LP by Soft Kill</a>
Soft Kill nejsou žádnou novou kapelou, Tobias Sinclair, výrazná postava portlandské undergroundové scény, ji postavil z prachu a popela Blessure Grave už před deseti lety a jen o trochu dál posunul to, co má implantované jako svůj celoživotní hudební kód – gotický alternativní pop a post punk raných osmdesátých let.

Soft Kill za sebou mají pět alb standardně velmi dobré kvality, moc neexperimentují a drží se toho, co je v jejich podání nejvíc uvěřitelné – tedy přiznané odkazy na The Cure, Killing Joke, Magazine, Joy Division, Bauhaus, The Birthday Party, Christian Death i nehynoucí láska k synth popu a new wave v duchu klasiky Wire 154. Nicméně Premium Drifter není regulérní album, ale kolekce demo nahrávek, které vznikly během uplynulých osmnácti měsíců. Osm skladeb drží pohromadě atmosféra a basa jako dům, ve kterém bydlí silné melodie a syrový minimalistický zvuk. To, co by mohlo být jinde a jindy handicapem, tedy jistá obnaženost a absence ochranného studiového sila, se zrovna tady ukazuje jako nesporná výhoda. Temného post punku, který v sobě nese depresi, bezvýchodnost a dekadentní odér přicházejícího konce dementního světa, ve kterém jsme se omylem ocitli a musíme ho žít, totiž není nikdy dost.

Coriky

Coriky

https://coriky.bandcamp.com/album/coriky

<a href="http://coriky.bandcamp.com/album/coriky">Coriky by Coriky</a>
Je skoro nemožné vystoupit ze stínu Fugazi, post-hardcoreové, art-rockové instituce, která tak zásadně poznamenala a do jisté míry i změnila vývoj DIY scény od konce osmdesátých let až do začátku nového tisíciletí. Nejenom hudebně, ale především svým nekompromisním étosem. Od roku 2003, kdy kapela pozastavila svoje aktivity, až dodnes se volá po Fugazi návratu, ale marně. Nic nenasvědčuje tomu, že by se tak mohlo stát. A přece se jejich esprit vynořuje znovu, jen v jiném skupenství. Čert ví, co znamená Coriky a jak se to vlastně vyslovuje: trio, přesně v duchu punkové estetiky nic moc o sobě neříkat, zarytě mlčí a nechává za sebe mluvit svoji hudbu. Respektive prvotinu, která vyšla, jak jinak, na labelu Dischord Records. A reprezentuje mnohé z toho, co od roku svého založení (1980) až dodnes definovali – etiku, estetiku, zvuk. Punk tak trochu jinak.

Zpívající kytarista Ian MacKaye, jeho žena, zpívající bubenice Amy Farina a funkem i dubem ovlivněný baskytarista Fugazi Joe Lally. To jsou Coriky. Jejich debutové album je absolutní hudební solitér. Neodkazuje na žádné hudební trendy či specifické období, je zcela jedinečným hudebním úkazem, dokonalým ve své skoro chtěné nedokonalosti, bezprecedentně uměleckým otiskem skromné geniality. Připočteme-li plasticky živý zvuk Dona Zientara z Inner Ear Studios, je tohle album zážitek, který vám na repeat vydrží hodně dlouhou dobu. Tak jako mě.

Civic Center

The Ground Below

https://civiccenter.bandcamp.com

<a href="http://civiccenter.bandcamp.com/album/the-ground-below">The Ground Below by Civic Center</a>
Dlouho jsem přemýšlel, jak nejlíp charakterizovat The Ground Below a celkově podivínský sound Civic Center, kapely, která se pro mě stala naprostým zjevením. Až jsem narazil na příměr, který to ve zkratce vystihuje – The Ground Below je chaotická jízda, které dominuje hluk a jen občas je přerušená něčím trochu melodickým. Je jako experimentální jazz doplněný jednorukým automatickým bubeníkem, přičemž někde vzadu hraje Metal Machine Music od Lou Reeda. To je brilantní, ne?

Kdysi, v pozdních sedmdesátých letech, existoval tyglík, ve kterém se tavila podmanivá směs omamných ingrediencí; něco málo punku, diska, klasiky, industrialu, glamu a prog rocku. Čert ví, jestli tyhle žánry už tehdy existovaly, nebo na jejich názvy svět teprve čekal. Každopádně tomu mixu dnes říkáme post-punk a Civic Center sice znějí jako kapela z roku 1979, ovšem není to kupodivu únavně staré a vyčpělé, ale exoticky drzé, nadčasové, dobrodružné, fresh a sexy. Civic Center jsou jako teleport do doby, jejíž odvrácenou a zvrácenou tvář dekadentní hudby reprezentovali Throbbing Gristle, P.I.L., Sex Gang Children nebo Fad Gadget. S trochou obrazotvornosti a fantazie vás tam Civic Center vezmou taky, jako v Zemanově Cestě do pravěku. A to chcete.