V rámci vzpomínání na legendárního DJ Loutku, který zemřel 18. srpna 2018, zpřístupňujeme se svolením nakladatele kapitolu z posledního dílu knihy Kmeny 90 věnovaného taneční hudbě. 

V knize je zveřejněn esej o scéně 90. let a také rozhovor s DJem Bidlem a Tvyksem. Tím začneme.

Loutka v 90. letech, foto archiv Tomáše Rejmana pro Kmeny 90

Protančená 90. léta

Pavel Bidlo

„DJ Bidlo“ je pojmem od úplných prvopočátků taneční scény v Čechách. Byl spolu například s Loutkou a Trávou v první vlně DJs, kteří představili publiku novou hudbu, house. Zpočátku byl spjatý hlavně s klubem Radost FX, nicméně hrál prakticky na všech místech, kde se hrát dalo. Působil i pod jménem OO Bidlo FX. V Radiu 1 působil nejdřív jako uklízeč, brzy ale i jako DJ hrající rap, proto mu říkali také MC Bidlo. Po přelomu milénia se na několik odstěhoval do Miami, vrátil se v roce 2011. Jako DJ působí dodnes, byť je na jeho facebookové zdi stejně parties jako hřibů. 

Tvyks

Alias Ondřej Řičica. Byl o něco mladší generací, byť podobně hudebně naladěnou. Jak se v rozhovoru ukáže, dostat se mezi tu prvotní partu a hrát pro něj nebylo snadné. Kromě DJingu se věnoval TV pořadu Puls, později Paskvil. Nyní žije čtvrtým rokem v Londýně a dělá grafický design a weby pro módní firmy, ale hrává i jako DJ; příležitostně zavítá jako host i do bývalé vlasti.

Jak se vám stalo, že jste se potkali s taneční muzikou?

T: První party, na kterou jsem zavítal, byla v srpnu 1992. Šel jsem někdy v pondělí kolem Slovanského domu a objevil, že je tam nově otevřený klub Ubiquity. Nějaký holky tam hrály kulečník a říkaly přijď, dáme tripa, to se ti bude líbit. Samozřejmě, že se mi to pak líbilo, všechno. Věděl jsem hned, že tohle mě zajímá a tomuhle se chci věnovat.

B: Ve stejný době jsem tam chodil taky, hrávali tam i Nicolas a další Amíci z Radia 1 a pak si to místo pronajali Martin Bláha, Tomáš Doležal a spol, pořádali akce a po jejich skončení ještě někdy i přistavili autobus a jelo dál, třeba na Rabyni, kde jsme ještě blbli, poslouchali muziku a čekali, až to přejde. 

T: Mně se na tý chemii líbilo, že všichni měli stejný tripy – všichni na tom byli stejně, bylo to spojující.

B: Ten pocit, že CEJTÍŠ HUDBU! Slyšel jsem někde ságo a úplně si říkal Ježíši Kriste… byli jsme sjetý, ale ten pocit byl nádhernej. Předtím jsem neměl house rád, přišel mi nudnej, ale po acidovým zážitku mě to praštilo.

T: V té době se na Západě začala tahle hudba dostávat do hitparád, tak jsem ji poprvé slyšel i v rádiu – na chalupě jsem poslouchal Radio Luxembourg a další stanice. S’Express a další kapely. 

V Českým rozhlase to občas hráli v pořadu Mikrofórum a Větrník. Takže jsem byl už připravenej, když se tahle hudba octla v klubech.

Koukal jsem, jak hrajou Loutka a Bidlo, a snažil se přijít na to, jak to dělají.

T: Čtvrt roku po tomhle zážitku jsem se rozhodl, že budu taky hrát, a začal jsem kupovat desky. Koukal jsem, jak hrajou Loutka a Bidlo, a snažil se přijít na to, jak to dělají. Sčuchnul jsem se s DJem Aiffelem a chodil jsem do přesunutého Ubiquity v Pařížské, kde hrál on a Petr Braun a nechávali mě si zahrát a učit se s nimi za pochodu – po třech měsících už jsem hrál veřejně.

B: Tys měl výhodu, žes moh už na někoho koukat, ale my neměli na koho. Youtube nebyl, hiphoppeři tehdy ještě nescratchovali. Ale mělo svoje kouzlo si všechno osahat a přijít na to sámi.

Vůbec prvním klubem, kde se víc hrála taneční hudba, byla předpokládám Radost.

T: Radost byla pecka, dodnes si pamatuju, jak jsem sešel schody do klubu a měl pocit, že jsem v jiném světě. 

B: Přišel jsem do Rqdosti krátce po otevření, že si tam chci zahrát a podařilo se – hodně mi tehdy pomoh Ivo Pospíšil, on toho hrozně moc organizoval a propojoval. Předtím se ale hrála taneční muzika i v Bunkru, tam jsme se poprvé začali scházet, a souběžně s Radostí jelo v Roxy, které ale tehdy bylo ošklivé staveniště – v Radosti to bylo hezčí, byl to první opravdový klub, se světly, tanečnicemi a tak. Konaly se tam i módní přehlídky i divadlo a výstavy.

Bunkr byl důležitý i proto, že tam díky sponzorskému daru americké ambasády přišly gramofony a mixpult a my měli na čem trénovat.

T: Roli hrálo i to, že z Bunkru vysílalo Radio 1.

B: Ale lidi z rádia se taneční muziky nejdřív báli – chodili kolem nás a koukali a ptali se Co to tady děláte? A proč to děláte? Proč to propojujete, ty skladby? A já sem všem říkal, ať to právě propojujou, ať v rádiu míchají jingly do písniček a nečekají, až skladba skončí. 

Brzy do tohohle vlaku v rádiu naskočili i DJs Radia 1 Pepa Sedloň a Standa Zíma, i když jim to na začátku přišlo divný.

Jací lidi chodili na první klubové akce?

T: V Radosti jsem měl pocit, že takovýhle mix publika jinde nepotkám. Byli pěkně oblečení, dobře vypadali – míchali se tam lidi od módy a všelijaké kreativní profese. Bylo to v dobrém slova smyslu bohémské.

B: Ale žádná divočina. Do Radosti chodili lidi od filmu, muzikanti, Simona Krainová – žilo to tam. Dneska podobnou roli hraje Roxy a Cross.

Vaše vzpomínky na Roxy – původně ruinu, později mnohem vyšuftěnejší místo?

B: Byl jsem na prvním mejdanu, když prostor získala Linhartova nadace, to bylo Roxy ještě to staveniště. 

T: Nejdřív to bylo koncipované tak, že na programu byly koncerty a po nich hrál DJ, až pak začaly víkendové mejdany. Myslím, že vůči téhle muzice měli lidi z Roxy nejdřív odstup.

B: Hrávali tam třeba David Urban, Liquid A, Šroubek a Tráva. Byla to trochu alternativní odnož scény. 

T: Radost byla uhlazená, Roxy byl sexy underground. Jarda Krampol tam potom začal na akce dovážet holandské DJs a fungovala i nějaká kulturní výměna, kdy jsme se zase my byli v polovině 90. let podívat v Amsterdamu v tamějším Roxy a na obří rave party v halách. Tam bylo jen v chill outu v jedný hale 10 000 lidí a v další hale se hrálo techno, v jiný gabba, house, trance…

Další místo byla Alfa, tu provozoval Christoph Klug. Tam zamlada hrozně rád chodil Loutka. Byl to členitej sál s výhledem na Václavák.

A co další místa v Praze, třeba Mišmaš? Lidé i po skoro čtvrtstoletí vzpomínají na tamější třídenní mejdany.

B: Za ním stáli Bláha a Tomáš Doležal. Jo, člověk přišel do kina, po něm byla party, po party se v šest ráno pustil zase film – a jelo se dál. Tehdy přivezli Belgičani speed a začalo se tančit trochu dýl, než bývalo zvykem. 

Mišmaš bylo první české Studio 54, začali tam chodit týpci, co týden nespali, noční život začal strašit. Pak se Mišmaš zavřel a udělali z něj diskotéku. 

Další místo byla Alfa, tu provozoval Christoph Klug. Tam zamlada hrozně rád chodil Loutka. Byl to členitej sál s výhledem na Václavák a pasáž a nervózní mladí mohli chodit dokola jako ve škole o přestávce. Klub U Zoufalců, kde se hrávalo na začátku, provozoval Pavel Beňo, ten teď žije někde v horách. Taky bylo v provozu Sluníčko v podzemí v Dětském domě, house parties byly i v Akropoli. 

Jak velký je rozdíl mezi technikou, kterou jako DJs používáte teď, a tou, na kterou jste hráli tehdy? 

T: Ještě před deseti lety jsem hrál z gramofonů, to nebyl rozdíl oproti původnímu stavu; DJské CD přehrávače mě nejdřív odpuzovaly, ale zlomilo se to, když jsem začal na cédéčkách dostávat songy, co ještě nevyšly, a chtěl jsem je hrát. Kombinovat jednu věc z CD a z vinylu mi vadilo, to bylo znát na dynamice zvuku. Dneska všechno má digitální formu, která je jednodušší na cestování, ale ty vinyly tak krásně hrály!

B: Teď jsme se bavili s DJ Lumieerem a shodli jsme se, co nás baví na digitální době: Můžeme u DJingu  tancovat! Tehdy nám lidi říkali, proč se u hraní nehejbeme, ale my nemohli, protože když jsme se hejbli, začalo to skákat! A taky ty vinyly stály strašný prachy a musely se tahat z místa na místo – byly hrozně těžký, pamatuju si, jak na ně Tvyks měl tašku s kolečkama. Dneska můžu vzít USB a sluchátka a jít pěšky domů

Ale na technice tolik nesejde, podstatný je bavit lidi a nějak to hezky prezentovat, je jedno, jestli z vinylů, nebo z digitálu. 

Měli jste pocit pospolitosti? A cítili jste se být součástí nějaké nastupující scény?

B: Byli jsme strašně důležitý a navzájem jsme se nenáviděli. Haha. Scéna… snažil jsem se trochu to organizovat a třeba pro chlapce získávat vinyly od hudebních firem, ale oni nebyli schopní vyplnit nutný formuláře s hodnocením těch skladeb, tak jsem toho rychle nechal. 

To byla moje první a poslední organizace týhle bandy. 

Vždycky tam byla nevraživost, byť se všichni tváří, že jsou kamarádi. My, co jsme začali jako první, jsme to měli jednodušší v tom, že jsme dostávali víc kšeftů. Pak přišli ti další a začala válka. Ale zpět, tohle je politika. Neměli jsme pocit, že jsme nějaká scéna.

T: Já byl nadšenej, chtěl jsem u všeho být, tak jsem přišel za Loutkou a za Bidlem, že bych s nima chtěl hrát, a oni na mě koukali jako – chlapečku, co ty s náma chceš dělat? Vypadal jsem na 14, bylo mi 18 a nemoh jsem se do tý party dostat. Díky tomu jsem se ale potom namotal na svoje vrstevníky a s nimi jsme dělali třeba akce v klubu Na Petynce, kde pracovala něčí maminka.

B: Scéna se tomu začalo říkat, až když jsi o tom ty s Rodriguezem začala psát. Mě tehdy nebavilo, že se to tak řeší a škatulkuje. (otráveně) A pak přišel ještě Zilvar.

T: A my pak začali ještě dělat v televizi Puls a Paskvil. to, co jsme propagovali, v cizině normálně hálo MTV a MCM, ale v České televizi to nebylo.

B: Takys tam dlouho nevydržel, byls na ně trošku hodně Boy George… na ty léta to bylo trošku moc.

Jaké bylo hraní na venkově?

T: První akce se konaly v Plzni a Brně. Plus byly  malé festivaly, třeba na Orlíku, postupně začalo všechno expandovat. Hrálo se hlavně v klubech, ale třeba v Plzni se podařilo udělat mejdan pod mostem. V Brně rozjel Pavel Tesař agenturu Mersey.

B: A dvoumetrová plzeňská ikona Metod dělal akce v Rotundě. Dneska je farmářem… Rozjely se Pardubice s Alešem Blehou a Liberec – tam působil Petr Vondřich, kterej je dneska prošedivělej čtyřicátník a odmítá mezi nás chodit. V Budějovicích se rozkoukával Elektromajk, kterej vypadal jak Armand van Helden.

Zajímají mě reakce lidí, když jste přijeli a hráli house: Brali vás? Nebo to bylo konfliktní? Nebo odcházeli?

B: Ne, byli nadšení.

T: Už věděli, do čeho jdou, znali to z mejdanů doma a MTV – až později, kolem roku 2000, když se začalo hrát ve vesnicích, byli lidi paradoxně víc vedle.

Jak jste se dívali na techno parties v polích?

B: Já na tohle nebyl, vždycky jsem měl radši kluby, a venku to byl vždycky zvukově průser.

T: Byl jsem se podívat hned na první Hostomice, který byly dost skromný, a pak jsem sledoval expanzi, kdy na další ročníky jezdilo tisíc lidí. Přišlo mi to jako svět sám pro sebe, kam nezapadám, takový punkový gesto, na mě moc extrémní.

B: Navazovalo to na první rave parties v Anglii, ale už je přestalo bavit piáno a začali bušit 150 bpm. Na začátku byla ta muzika taková milá, ale pak přišel hardcore rave.

T: A část lidí hrála drum’n’bass a to tu scénu nespojovalo, říkalo se, že když hrajeme rovný beaty, je to moc komerční.

B: Začalo se diskutovat, přestalo se tančit.

T: Taky se pak začalo fotit. Nemám z původních akcí skoro žádné fotky, a ani tam skoro nikdo nefotil. Ale když do toho vstoupily peníze cigaretových firem a dalších společností, vznikla potřeba mít z akce snímky. 

B: Pamatuju si, jak jsem takhle jednou najal fotografa na naši party a on byl úplně nadšenej, jak ho návstěvníci obletujou. Tehdy začal internet, takže se pak lidi začali vystavovat a potom taky hledat na fotkách na techno.cz.

Bylo pro vás důležité oblečení?

T: Mě vždycky bavilo se oblíkat barevně, když jsem tuhle našel fotky z dětsví, došlo mi, že jsem vlastně měl vždycky třeba kostkovaný kalhoty a pruhovaný tričko, barevný věci, a v tom jsem pokračoval, vždycky jsem chtěl oblečením dát najevo svoji individualitu. Beru to zároveň jako hru – dneska si vezmu tohle a bude legrace. Můj vnitřní pocit byl, že takovéhle oblečení patří ke kultuře.

B: Já vypadal spíš jako Manchester boy – dlouhý vlasy, vytahaný svetry, klobouček. A měnilo se to, byl jsem ve dne diskofil, v noci depešák, pak mě tvarovala parta kolem Radia 1 a byl jsem zmatenej pankáč, potom jsem chtěl bejt Axl Rose – prostě mladý ucho.

DJů bylo hodně, ale strašně málo lidí hudbu vytvářelo. To máme Liquid Harmony, Ohm Square…

B: A Risto, Over3… bylo jich málo. Ono to nebylo lehký, nehrálo to, jak mělo, nešlo dosáhnout zvuku našich idolů… bylo to strašný. Nenáviděl jsem počítač. Všechno strašně trvalo a málokdo u toho dokázal vydržet. Nějaký pokusy byly, ale stály za prd.

T: Další věc byly finance, technika byla drahá a někdy ani nebyla u nás dostupná. Proto hudbu dělali jen nadšenci jako Čechťák. 

B: Dneska je to úplně jiný, podobně jako s DJingem: tehdy bylo vybavení drahý a hraní těžký, dneska se naučíš hrát za tejden z tutorialu na youtube. 

V Británii a dalších zemích měla taneční scéna a celé tohle hnutí i politický přesah. Měli jste pocit něčeho podobného, nebo aspoň nějaký dojem, že to, co děláte, se týká i dalších lidí ve společnosti?

B: Já jsem byl prostě rád, že jsem díky té hudbě potkal jiné lidi. Lidi, které jsem hledal. A ti blbečkové diskofilové, před kterýma jsme utíkali do klubů, se na nás pak zas nabalili a v tu chvíli jsem si řek – aha, už to začíná smrdět. Infiltrovali se mezi nás. Kreativní lidi pak částečně začali poslouchat breakbeat a drum’n’bass. Říká se, že někdy v roce 2000 to stálo už za prd – tohle přesně nevím, tehdy jsem už utíkal do Ameriky.

T: Ten trend začal tak v roce 1998, větší komerce přišla v roce 2000. 

A měli jste pocit, že to, co děláte, je nějaká revoluce?

T: Revoluce ne, ale byl pro mě důležitý pocit určité odlišnosti. Ten byl příjemnej a jak říká Pavel, spojovalo nás to – muzika nás dala dohromady. Tehdy se děly věci, které by se dneska dít nemohly, nebyly žádný zákazy, měl jsem pocit svobody, komunismus se položil v pravej čas pro nás: hrálo nám do karet hodně věcí.

B: Jak to nazval David Urban, byl to „hopsa hejsa movement“; a bylo to krásné. 90. léta znamenala i lepší náladu ve společnosti. Měli jsme štěstí, že jsme v tý době žili, moh sis vytvářet vlastní svět – nic jsme neřešili, devadesátý léta jsme protančili – všechno se mohlo!

Díky za rozhovor. Pokračujeme kapitolou o taneční scéně.

DANCE

Porevoluční kreativní bujení se týkalo i scény, která byla mnohými pohrdlivě označována za ne-kreativní, robotickou a určitě krátkodechou (haha): taneční muzika, house, techno, elektronika vůbec. Hudba, která se poslouchala jinak než rock. Hudba, která používala samply a smyčky a počítače a často neobsahovala žádné „opravdové“ nástroje. Hudba, na kterou se tančilo celou noc. Hudba, která nám změnila život.

NA POLE (NE NA PIVO)

Repetitivní beaty od počátku 90. let postupně pronikaly do klubů a do polí, až se na přelomu milénia staly mainstreamem a diskotékou. Zajímavým způsobem existovaly paralelně se scénou ve vyspělé Evropě a Americe, ale na rozdíl třeba od britských akcí, kam chodila od počátku i žánrově nevyhraněná omladina za zábavou, byly zpočátku doménou kreativců a intelektuálů. Na akce chodili muzikanti z punkových a shoegaze kapel, filmaři, psavci, studenti uměleckých škol a přeučení pankáči. Její příznivci se vymezovali vůči těžkopádné kultuře rocku a piva.

Pro mnohé lidi včetně autorky tohoto textíku bylo setkání s novou, jinou hudbou poměrně bolestnou záležitostí a často rozhodně nešlo o lásku na první pohled. Pamatuju si, jak jsem nejdřív s nelibostí nesla třeba některé taneční remixy svých oblíbených písniček (když v roce 1990 vyšel remix skladby Suzanne Vega Tom’s Diner od projektu DNA, byla jsme poměrně popuzena, co to udělali). Mnoho mých kolegů rockerů z časopisu Rock & Pop tuto hudbu nepřijalo nikdy, pro některé, jako třeba pro J.I. Wünsche, byly akceptovatelné kapely využívající samply, ale mající písničky s obvyklou strukturou, jako třeba Portishead.

Leckdo prozřel skokem. V hlavě mi utkvěla debata někdy z roku 1993, kdy si Michal Máka (někdejší DJ Radia 1, později zaměstnanec gramofirem a manažer kapel Tata bojs) a Standa Zíma sdělovali, jak přišli do podzemního klubu U Zoufalců, kde hráli jacísi holandští DJs snad poprvé house music, že nejdřív nechápali, co to je, a až pak najednou do té muziky jakoby vpadli a náhle vše pochopili. Takové taneční satori.

Mnozí do kouzelné říše repetitivních rytmů nevypadli ale jen tak. Pro většinu lidí tahle hudba byla záležitost spjatá s drogami a první parties, které se v Praze konaly od roku 1992, byly chemických látek od počátku plné. „Pracoval jsem na baru v kavárně klubu Bunkr,“ vzpomíná nynější provozní klubu Chapeau Rouge, Pavel Šmíd. „V devět ráno, když se otvíralo, tam vždycky přišli lidi z Roxy nebo Ládví, úplně vyjetý, a pokračovali dál, protože nechtěli spát. Pro nás jako pro barmany byl dobrej kšeft, když přijela parta a v devět začala ještě pařit.“ Dodává další z aspektů zahraničního importu: nejen že k nám jezdili holandští a belgičtí (a později angličtí DJs), vliv měl i Balkán. “Z bývalé Jugoslávie přijeli kvůli válce mladí lidi – bylo jich hodně a živili s kdečím, od prodeje novin po prodej drog – a už znali ty tracky, furt chtěli pouštět acid.” Novými trendy poučení uprchlíci se ale nesetkali s velkým pochopením. “My barmani to nesnášeli, měli jsme rádi Jane’s Addiction a prostě kytary, takže jsme jim to pouštět nechtěli, ale když přišel Petr Hošek, tak jsme mu je pustili, protože byl pankáč.”

Co se týče pití, byly akce s taneční muzikou i v tomhle jiné než rock, který vládl do té doby. Patřilo k dobrému tónu nepít (dlužno dodat, že i proto, že velká část lidí měla v sobě Extázi nebo jiné drogy a ty se s alkoholem úplně nekamarádí) a když už, tak rozhodně ne pivo. „Tržba na osobu na parties v Roxy v 90. letech byla tak 70 korun za noc. Pila se maximálně vodka, ale většinou Mattonka. Lidi si často koupili jendu mattonku a pak si do ní chodili na záchod dolejvat vodu, dokonce se uvažovalo, že se nainstalují baterie míchající teplou a studenou, aby to nedělali,“ vzpomíná Šmíd, který se do Roxy přesunul po uzavření Bunkru a stihnul tak vznik legendárních parties Shake, které následovaly po nesmělých začátcích v podobě tzv. Tančíren a nebo DJských hraní po koncertech. 

Shake byly zřejmě prvními tanečními akcemi, které měly koncept a vizi. V době, kdy je agentura Roxydust (vlastněná DJ Loutkou, zpěvákem Petrem Hoškem a promotérem Jaroslavem Krampolem) pořádala, byly zjevením.

Shake byly zřejmě prvními tanečními akcemi, které měly koncept a vizi. V době, kdy je agentura Roxydust (vlastněná DJ Loutkou, zpěvákem Petrem Hoškem a promotérem Jaroslavem Krampolem) pořádala, byly zjevením. Hrávali na nich čeští DJs plus Holanďané – Marcello, Dimitry a další.  „Otevřelo se v deset, ale často do půlnoci muzika nehrála: na začátku se často promítal nějaký bláznivý film a hudba začala až po něm,“ vzpomíná Pavel Šmíd. „Moje teorie je, že se čekalo, až lidem najedou drogy.“

Pak se tančilo a tančilo na house a další taneční rytmy, až někdy ve dvě ráno nastala pauza a performance. „Hudba se ztišila, tma – a najednou dvě tři bodový světla a do ticha na několik minut třeba performance.” Na tyhle momenty, ač trvaly pár minut, se vzpomíná i po desítkách let – třeba na představení legendárního černého milovníka Prahy a zcela výjimečné postavičky pražského nočního života Curtise Jonese oděného pouze do trsů banánů, kterým prováděl orální sex  a pak je házel do lidí. “Ale vystupovlao tam třeba taky Divadlo Spejbla a Hurvínka, normálně přišel týpek a vodil na pódiu loutky.

Nebo přijeli artisti, kluk s holkou z Ukrajiny a natáhli za pódium provazy jako pavoučí síť a měli UV kostýmy – a ona dělala mouchu a on pavouka. A po pár minutách zas muzika. Všichni najednou úplně vydechli a udělali UAAA, byl to naprostej nájezd do šílenství. Párkrát jsem zažil extázi úplně střízlivej – stál jsem na balkóně a když se udělal nějakej nájezd, kterej vygradoval, do toho osvětlovači pustili všechny světla, měl jsem fakt husí kůži.

Světla byla strašně důležitá, nejlíp je dělala dvojice TNT & Fisa. Tomáš Novák alias TNT za mnou jednou přišel a říká: Víš, jaká by byla nejlepší party? Kdyby si všichni ve stejnej čas vzali tu samou piluli. Ale úplně všichni: Barmani, vstupaři, diváci, my, DJs – a všem by to najelo v jeden čas. To by byla ta extáze! Podle mě 90% lidí, co chodilo na party, brali Extázi a nebo tripy, kokain tehdy ještě moc nebyl.

Na Shake chodilo 1200 lidí, bývalo narváno, i když byl vstup 200 korun, což bylo na tu dobu hrozně moc, tolik je vstup i dneska, a to je po 20 letech – většina lidí byli alternativci, ne jako dneska, kdy chodí tancovat i lidi, co mají úplně obyčejný životní styl a prostě se jim po večeři nechce domů, tak si jsou zatrsat, nebo jsou v hospodě a nedopitý, tak jdou ještě do klubu – a neřeší ani, co hraje za DJe.

Lidi byli jiní. A všichni hubení, holky i kluci. Myslím, že v letech 1995-2000 do Roxy nechodily žádný holky s velkým zadkem. Heroin chic. Dneska je to jiný, silný holky se nestyděj jít tancovat.

Na rozdíl od jiných akcí se na Shaku striktně končilo v 5.30 – Roxy se zavřelo a šlo se na after party.”

Není underground jako underground

Shake nebyly prvními akcemi – ještě předtím se konaly zmíněné parties U Zoufalců, což byl nepříliš vzhledný klub v podzemí v Celetné ulici, snad úplně první akce byla U Melouna; Martin Bláha provozoval Mama klub, vícedenní akce se konávaly už někdy roku 1993 v Mišmaši, což bylo původně kino – tam hrávali belgičtí DJs v čele s Gertem. Za nejvýznamnější stran historie, byť ne nějaké úžasné kulturní kvality se také považují parties v klubu Ládví – na akce na sídlišti se sjelo zhruba 1500 lidí – a sjeli se. Později se konaly i akce v klubu Mecca, kam chodívaly modelky lovit managery, ale jezdili i zásadní Djs jako Pete Heller. Za důležitého bývá považován také Derek Sanders, který pomohl exportovat české DJs do zahraničí a pod hlavičkou Wax a Beeswax provozoval jako jeden z prvních bookingovou agenturu.

Souběžně s klubem Roxy, kde hrávali DJs kromě specializovaných akcí také po koncertech (David Urban alias D Smack U sem také vozil na koncerty kapely šmrncnuté taneční hudbou a často i ethnem a různé DJs, případně tu probíhala DJ vystoupení členů známých kapel – občas k nelibosti lidí, kterým se ne vždy řeklo, že nejdou na koncert, ale že si někdo jen přiveze desky), jela Radost FX. Radost začínala původně jako klub, kde hrávala Garáž a různé undegroundové kapely, ale velice brzy tu začala znít i taneční hudba a tak se v programu střídal house, techno a rockový underground. 

Techno a různé tvrdší beaty ale mělo svou speciální doménu: Parties pod širým nebem, často ne tak docela legální. Veřejnost se o nich dověděla spíše ze zpráv jako o semeništích problémů, ať to byla causa Czechtek nebo hlučení na loukách předtím, ale měly i svou kulturní signifikanci. Hlavně v polovině 90. let: Vůbec první velká techno akce pod širým nebem se konala roku 1994 pouze pod názvem Free Festival v Hostomicích, následoval název Teknival (1995), následovaly různé modifikace jako Tekknival a další verze, po hostomicích se roku 1997 přesunuly akce do Staré huti. O jméno moc nešlo, vlastně ani o to, na které louce to rozbalí, hlavní byl koncept. Žádné vstupné, hodně šeptandy, otevřeno nonstop pro všechny. Sound systemy tvořené britskými a částečně i dalšími lidmi (Spiral Tribe, Mutoid Waste Company, Technical Support) v Čechách hrály, částečně zde i hnízdily (Cirkus Alien byl už český, byť obsahoval Brity), přinesly estetiku černobílých psychedelických letáků, kouzlo celonočních akcí na loukách (Hostomice i další místa), probdělých nocí a minimalistického rytmu techna a později drum’n’bassu. Kočovné bandičky lidí s hubenými psy, často vyhnané z dalších zemí, si na zákazy zpočátku chudou zemi dosti užívaly – první roky nikdo moc nevděl, co to sakra je, a v Čechách se nikdy proti účasníkům takových akcí příliš ostře nezasahovalo, až na potyčku na pozdějším Czech Teku, ale to byla tehdy daleká budoucnost.

Na fotkách a TV záběrech taková polní party vypadá jako apokalypsa, ale zažít takovou party bylo do nemalé míry úžasné, byť člověk nesdílel drogové opojení. Bylo to samozřejmě celé trochu špinavé a hrubé, ale zároveň vše mělo punc jisté iniciace a něčeho, na co se vzpomíná léta. Byly to party, které si lidé dělali sami – nešlo jen o to, že nemusíte platit vstupné, ale že vás nikdo neorganizuje, přijdete, jak chcete, děláte, co chcete, potkáte lidi, které byste jinak nepotkali – zažíváte nové věci, jste spolutvůrcem té noci. Nebo nocí.

Přes to, že akce byly plné Angličanů, neměly zpočátku politický podtext jako v Británii. Angličtí raveři brojili proti zákonu Criminal Justice Bill/Act, u nás lidi prostě přijeli pařit a při té příležitosti vzali s sebou kamarády. O tom, že v Anglii existují nějaké ilegální rave parties, se lidi dovídali postupně, a stejně to leckdo neřešil – byl to mejdan tady a teď, a pokud ti DJs s karavany byli z Anglie vypuzeni, tak dobře pro nás, máme tady víc muziky, myslelo se.

Na tyhle undergroundové akce přitom chodili ti samí lidé, co pak pořádali nejvymydlenější drahé parties sponzorované velkými firmami – v málokterém oboru takhle prorostl naprostý, nejšpinavější underground s naprostou, nejnaleštěnější korporátní komercí. Svět 90. Let ještě nebyl tak prolezlý reklamou prodávající mladým lidem telefony, bankovní konta a tisíc zbytečných výrobků a nebylo tolik agentur, kde by si lidi lámali hlavu, jak obléknout svou značku do nějakého mladého, cool kabátku: Tehdejší sponzoring akcí agentury Lighthouse od Levisu, Lucky Strike a dalších firem nebyl ještě bežným jevem, ale spíš prokopáváním cestičky a způsobem, jak získat pár korun na nájem. 

Ilegální parties měly, přes to, že se jednalo pouze o pár nocí za celou dekádu, velký vliv. Část systémů odkočovala, část nakazila české DJs, a dodnes se každé léto aspoň pár menších akcí koná, byť na ně už jezdí jiné partičky. Sound systemů bylo mimochodem podle některých zdrojů jednu dobu v naší zemičce na 200. 

Open air festivaly, míněno i ty “komerční”, tedy pořádané legálně, s dodržením všech předpisů a ovšem taky se vstupným a drahým pitím, byly pro šíření tanenčé scény důležité: Leckdo z „běžných lidí“ by se jen tak nevydal na party do klubu, ale s kamarády vyjet na festival, kde byly kromě dance music třeba i nějaké známější kapely, to už ano. 

Hlavně roky 1997 a 1998 byly festivalů, kde se hrála tahle hudba, plné. Některé byly už zaměřené vyloženě na dance music, jako třeba Summer of Love, který od roku 1998 pořádal Aleš Bleha (jinak DJ, pořadatel parties v pardubickém L klubu a propagátor scény také v časopisu Trip2House). Agentura D Smack U pořádala akce, kde se špičková dance music potkávala s kytarami a i když ekonomické výsledky nebyly vždy dobré, kulturní dopad byl obří – festival Jelení příkop (1998, 7000 lidí, The Orb, Fun-Da-mental) po přelomu milénia vystřídaly další, pohříchu ekonomicky nevýnosné aktivity. 

Zásadní dopad a nevalný ekonomický konec měla i agentura Lighthouse (Josef Sedloň, Igor Hamko, Marek Vavroš), která pořádala řadu klubových akcí a třeba také Open Air Festival (1997) v Letňanech, který na hudební akci přinesl i lehce pouťové atrakce jako byla centrifuga. Akci sponzorovala firma Lucky Strike a následovaly další velkopodniky pod hlavičkou Lucky People Center: Poprvé se setkal svět nadnárodní komerce a celkem alternativní kultury. Lidé, kteří v 90. letech chodili na akce Lighthousu, si ještě dnes vykládají o tom, jak tu hrály kapely Fluke a Spooky a jaká to byla kolektivní euforie. 

Z akcí pod hvězdným nebem jmenujme ještě dnes stále existující, byť méně populární Mácháč, který se d roku 1999 rozjel na pláži Staré splavy a v duchu doby nabídl i odpolední nehudební program. Roku 1998 odstartoval největší moravský dance festival Hradhouse (nejprve v Buchlově, později v v Boskovicích), který jako první zkombinoval hudbu a zírání na nasvícený hrad, což dnes dokola opakují české rockové a popové kapely. Po přelomu milénia následovaly další a další akce – některé fungovaly jen krátce (Creamfields), jiné přežily, byť se změnami (Svojšice). Za zmínku i kvůli svému pohroubí stojí Cosmic Trip, který od roku 1997 pořádal Aleš Burger: ten už od roku 1993 pracoval jako produční v teplickém klubu KNAK a podílel se značnou měrou na tom, že si i v této končině zahrála řada DJs. Přibývající napojení komerčních projektů a taneční kultury dobře ilustruje fakt, že za jendu z nejlepších akcí roku 1999 mnozí považují podnik prostě nazvaný Semtex Dance Party.

Svou nemalou důležitost v šíření nového vyznání měly také obchody s hudbou. Místa, kde se lidi potkávali, kde se dohadovaly akce, kde se lidi ovlivňovali. Na Žižkově mnoho let provozoval vysoký DJ Aiffel svůj krámek Aiffel Records, zásadní byl i Disko Duck v Karlově ulici, později se vinyly prodávaly taky v Kolínské ulici. Většina obchodů s hudbou už zmizela, alespoň těch DJských – vinyly v nějakém významnějším množství kupuje málokdo a když už, tak spíš přes eshop, kde je větší výběr. 

S dudlíkem do noci

Když se člověk podívá na fotky z té doby, musí se, ostatně stejně jako u každých starých fotek, pousmát tehdejšímu oblečení. Pro hodně lidí byla party nebo festival i příležitostí, jak se navléci do pořádně ujetých kostýmů. V Británii jedna část scény nosila dudlíky a další infantilní propriety, to k nám proniklo částečně – sem tam jste viděli v Roxy bublifuk nebo nějaký pastelový plastikový doplněk. Co se nosilo tam i u nás, byly kožešinové návleky a další doplňky, v libovolnou roční dobu. Na festival si lidé brali černé brýle, klobouček – a k tomu třeba respirátor, jen tak. Alternativněji inklinující lidi nosili dready, ale stran účesů víceméně neexistovala pravidla: Někdo chodil s dlouhýma vlasama jako mánička, někdo mělobyčejný slušňácký krátký účes, někdo si vyholoval kusy lbi podle nálady. V té době se rozjížděl salon Joshua, který jako první u nás systematicky dělal alternativní účesy, a návštěvníci parties se často rekrtuovali z jeho zákazníků a ostatně i zaměstnanců.

Bylo to všechno – móda, doplňky, celkový styl – hodně hravé, málo omezené, často kreativně poskládané z domácích zdrojů. Poprvé začalo být vidění víc potetovaných lidí, i když do současného boomu to mělo na míle daleko. V klubu jste potkali jak vyvoněné slečny s kabelkou, tak trochu oválené dredaté kluky v kapsáčích (občas se spontánně spářili, ale nebylo to myslím stran sexu nějak divočejší než u jiných částí mládeže – objevovaly se spíš drogy a nástupce rock’n’rollu). 

Možnost cestovat plně využívali DJs, pořadatelé akcí a mediálně činné postavy, často pospolu.

Na českou scénu mělo samozřejmě velký vliv zahraničí. První velké festivaly byly přímo ovlivněné akcemi jako Tribal Gathering, kam se z Prahy vypravovala nejen auta s kamarády, ale i autobusy zájemců. Stejně tak se občas konal výlet na Street Parade do Berlína a na další akce. Možnost cestovat plně využívali DJs, pořadatelé akcí a mediálně činné postavy, často pospolu – a mnoho z počinů v českých zemích se uskutečnilo díky tomu, že Tomáš Zilvar coby vydavatel časopisů pod hlavičkou iMedia, Aleš Bleha coby promotér, několik DJs a psavců občas sedlo do auta a jelo třeba do Británie na festival Glastonbury, nebo že Josef Sedloň naložil své kamarády a jelo se do německa na Underworld nebo Orbital. Občas takový výlet zasponzoroala hudební vydavatelství, která tehdy měla větší finanční možnosti než dnes (ale taky cédéčka stála 600 korun), ale dávali jsme to rádi i ze svého. Oficiální výlety měly tu výhodu, že človek získal třeba rozhovor s kapelou – takhle jsme s Tomášem Zilvarem a dalšími lidmi dělali kdesi v Německu rozhovory s ještě nenamaskovanými Daft Punk, nebo celá výprava novinářů adorovala berlínské sushi (to tu taky ještě nebylo) před koncertem, na který nám zajistili i volné vstupy.

Cestovalo se v partách, které se nutně nemusely vzájemně mít tak moc rády, ale hudba je spojovala. Zažít v roce 1994 s pražskou výpravou festival Tribal Gathering v prostorách už nevyužívaného mnichovského letiště (které byly samy o sobě zajímavé – a v party nasvícení to byl úplný úlet) a poslechnout si během jediné noci tucet světových hvězd taneční hudby byl zásadní zážitek. Němci byli větší trh a byli trošku napřed, takže zatímco u nás se akce konaly v mnohem menších prostorách, tady bylo u jednoho pódia víc lidí než na třech událostech v Praze. A pódií bylo několik, pro chill out byl vyhrazený celý velikánský sál s pohodlnými sedacími vaky, skvělý zvuk a naživo třeba tehdejší mistr atmosféry Cosmic Baby nebo Moby a Darren Emerson.

Spousta těch řekněme kulturně žádoucích a zajímavých aspektů taneční scény začala upadat někdy kolem roku 2000. Ne že by nevznikala nová dobrá hudba, spíš se z velké části parties staly diskotéky, a nebo masové akce. Poměrně v nemilosti, myslím mezi trendsettery, mezi první generací DJs, mezi milovníky alternativy a intelektuály, byly brněnské halové akce. První proběhla v Boby Centru roku 1997 a organizoval ji Pavel Tesař (jinak milovník i daleko alternativnějších žánrů), velké davy přítáhla série akcí Orion Hall a Supersonic garage. Jezdili tam němečtí a čeští techno DJs, ale i houseové hvězdičky jako Marcello. Od roku 1998 jela také podobně koncipovaná Citadela, kde se setkávali DJs a performeři – z klubových rozměrů narostla do veleparty pro 1700 lidí. Silvestr 1999 byl na brněnském Výstavišti největší moravskou party všech dob (4100 lidí) a zároveň jistou kulminací fenoménu hudby pro masy. 

Tak vyhrocená a revoluční věc jako příchod elektronické muziky do hájemství kytar už se nestala

Taneční muzika už nebyla něčím novým, co je zajímavé pro alternativní a kreativní typy, ale stala se vymytou masovou záležitostí. Scéna se začala přirozeně dělit a nastal stav, který je víceméně stejný jako dnes: Na jedné straně davové parties v halách, pořádané čistě jako podnikatelský projekt. V době, kdy píšu tuto kapitolu, mi na iPhonu 6 bliká reklama na “největší taneční akci ve střední Evropě” – samozřejmě hudebně nezajímavou, ale VELKOU.

A na straně druhé jsou pak různě se vymezující nebo samostatně fungující scény a podscény, které jsou víc undegŕgroundové a často zajímavější, fúzují hudbu s dalšími a dalšími žánry a nebo se snaží objevovat nějaké nové směry. Tyhle podskupinky, podžánry a výboje většinou strašně rychle zmizí, ale pořád se něco děje.

Tak vyhrocená a revoluční věc jako příchod elektronické muziky do hájemství kytar už se nestala a hodně lidí, kteří to zažili, si stěžuje, že neslyší nic zajímavého – nebo prostě ty zajímavé skladby neobjeví v té obrovské smršti, kterou nás zásobuje internet. Jsem přesvědčena, že se mýlí, ale nacházet zajímavé a nové věci vyžaduje úsilí. Dřív jsme toužili, aby hudba byla dostupnější a levnější, dnes jí – po vlké digitální demokratizaci nahrávání i distribuce – máme zadarmo strašně moc, ale zase musíme investovat úsilí ku hledání něčeho, co není banální. Žijeme v mnohem globalizovanějším světě než dřív a pokud chceme dělat DJe nebo nahrávat muziku, nejsme na rozdíl od 90. Let znevýhodněni vůči cizincům, nebo aspoň ne výrazně: Ostatně lecjaký český tvůrce vydá aspoň sem tam nějaký singl na zahraničním labelu a ani se z toho nedělá nějaká kovbojka: o tomhle by se v 90. letech mluvilo daleko víc, nebyla by to okrajová zprávička. 

Svět se změnil a rozhodně bychom v 90. letech neřekli, že to půjde tímhle směrem. Přibývá předpisů a musů a regulí, zároveň se hřiště nivelizuje. Česká hudba těchto žánrů není výrazně jiná než něco, co nahráli v jiné zemi. Český fanoušek libovolného anglického DJe nebo tvůrce nemá těžkou práci, pokud si chce poslechnout jeho hudbu začerstva. Taky si může koupit stejný počítač, stejný telefon a stejné boty jako on.

Jet do Německa na koncert nebo party je stejně banální jako jet do Itálie k moři. Jsme v Evropě. Tam jsme chtěli. Chtěli jsme to takhle?

Comments

comments