Mimo rámec planety: rozhovor Karla Srpa s Janem Gemrotem

V Galerii Václava Špály můžete až do 23. června navštívit výstavu Stardust, která shrnuje nejnovější práce Jana Gemrota, které uskutečnil po své poslední samostatné výstavě Observace (Expo 58, 2022). Rozvádějí souběžné, dlouhodobé představy, týkající se otázky po stavu člověka v soudobém světě, z nějž se sám vyloučil a sotva v něm může zpětně zaujmout bývalé místo. 

Jan Gemrot: Stardust

Výstavě jste dal název Stardust. V divákovi by mohl vyvolat určité naladění již před tím, než ji navštíví. Jak Vás toto pojmenování napadlo?

Hvězdný prach z výbuchu supernov je obsažen ve všem v naší sluneční soustavě. V antických sochách i v nás samotných. A je také tím jediným co po nás i po těch sochách nakonec zůstane. Je to prvek, co nás spojuje s historií starou miliardy let. A dobře to zní, název výstavy má být úderný.

V nových obrazech jste použil zlomky mramorových soch z širokého časového rozestupu od antiky k Antoniu Canovovi. Podle jakého klíče jste si je vybíral?

Rozhodoval jsem se spíše emočně. Sochy, které mě nějak silně oslovily, jsem pak do svých koncepcí zahrnul. Většina zvolených soch má dost zřejmé obsahové zasazení, týkající se zejména antické mytologie, avšak posouvám je do nových souvislostí, dávám jim nový smysl. 

Jan Gemrot: Stardust

Mají tyto sochy pro Vás jen tvarovou hodnotu?

Určitě ne jen tvarovou, ale tu obsahovou rovinu mám často hodně posunutou.  Už od malička mě pronásledovala představa, jak by nějaký umělecký objekt fungoval mimo rámec planety, třeba na oběžné dráze. Změna kontextu uměleckého díla mě fascinuje. Antické artefakty jsou pro to dobrým příkladem, jelikož nejsou objektem, který by k tomu, aby byl považován za umění, potřeboval galerijní prostory.

Některé vaše obrazy mají jako předlohu skutečný model, týkají se životního osudu dané osoby. Jaký má pro Vás vyhledávání obdobných příkladů význam?

Především mě to pátrání baví a nějakým způsobem vzdělává. Je to určitá možnost, jak skrz umění zkoumat lidi a svět

Často pracujete se střídáním měřítek: zvětšujete sochy, kosmonauty zmenšujete. Jakou kosmonauti vykonávají činnost na těch vznášejících a plujících sochách? Jsou archeology budoucnosti?

Ano, mohou jimi dost dobře být. Přemýšlím o nich také jako o průzkumnících či lépe vědcích, jejichž práci dost dobře nerozumím. Stejně tak mohou být umělci, práce umělců je té vědecké velmi podobná – také jí nikdo moc nerozumí. A u některých obrazů mám pocit, že ti astronauti tam vlastně nic moc nedělají, že v těch skafandrech možná jenom spí.

Součástí výstavy Stardust je i instalace v zatemněných suterénních místnostech, ve kterých jsou pod ochrannými plexisklovými kryty umístěny antické zlomky. Divák si je může prohlížet po nasazení brýlí. Jak se vztahuje tato část výstavy k jejímu celku?

Chtěl bych touto imerzivní instalací diváka vyvést z běžného komfortu nazírání na umělecký artefakt. Zajímá mě jak se změní jeho vnímání díla, pakliže presentace a přístup k němu představuje určitou výzvu. Ve tmě si jej divák musí sám tak trochu objevit a stává se tak tím průzkumníkem, archeologem budoucnosti nebo astronautem z mých obrazů.

Jan Gemrot: Stardust

Díváte se jako malíř na svět přes skafandr kosmonauta?

Spíš přes skafandr svého těla, které obývám. Až zemřu, rozpadnu se na hvězdný prach.

Domníváte se, že malíř svými obrazy může předpovědět či naznačit budoucnost?

Umělci jsou většinou vysoce citliví lidé a ti jak známo různé společenské nálady nebo nebezpečí vycítí dříve než ostatní. Někdy to snad může působit jak předpověď, ale spíš bych za tím viděl tu bravurně užitou senzitivitu.

Comments

comments