Bob Dylan – nedělní koncert v O2 Universu
Jak popsat koncert, kde se vlastně „nic nestalo“ ve smyslu všelijakých efektů a obecně zábavných prvků, na kterých obvykle na podobných akcích standardnímu publiku záleží stále víc? Kde šlo opravdu a jedině o hudbu samotnou, a to až tak, že byl vlastně celý téměř dvouhodinový program sám o sobě jednolitým zážitkem? A když k tomu všemu jdete v neděli na třetí a závěrečný koncert série, takže se předtím nevyhnete postřehům odborníků na mistra, kteří si samozřejmě nenechali ujít již samotnou páteční premiéru? A když k tomu odcházíte s pocitem, že to byl možná jeden z nejlepších koncertů, co jste kdy zažili, a že jich nebylo málo…?
Už název turné Rough and Rowdy Ways napovídal, že na programu budou písničky z Dylanova stejnojmenného nejnovějšího čtyři roky starého alba. Na úvod večera ovšem bez jakýchkoli řečí před pozadím z červeného nařaseného sametu na scéně oživené jen pár ztlumenými reflektory a žárovkami zazněla letitá písnička All Along the Watchtower.
Zkušenosti z kdysi dříve absolvovaných Dylanových koncertů, kdy se často nedalo poznat ani u velkých starých hitů, co se vlastně zpívá, se v tomto případě naštěstí nepotvrdily. I když to znělo hodně „jinak“ než původní verze, s trochou štěstí se daly identifikovat třeba i Desolation Road a It’s All Over Now, Baby Blue. Většina koncertu ale patřila novinkám.
Stejně jako před pěti lety v Lucerně hrál Dylan na klávesy. Chvílemi vsedě, občas ve stoje, sem tam máváním udělil pokyn některému z muzikantů, vždyť jeho turné se teprve rozjíždí. A párkrát si energicky „střihnul“ sólo na foukací harmoniku, které se na rozdíl od kytary naštěstí ještě nevzdal. Nejspíš s radostí. Tak to tedy alespoň znělo, ovšem z druhého konce haly mu samozřejmě člověk do obličeje neviděl, a žádné jinde obvyklé projekce dění na pódiu s detaily hudebníků se zde nekonaly. Do tmy tak kromě červené scény svítily už jenom monitory od zvukaře.
Ještě k té energii – ta Dylanovi evidentně nechyběla. Rozhodně neseděl za klávesami jako pecka, což by si ve svých třiaosmdesáti letech jistě mohl dovolit. Pořád byl v pohybu a navíc celý koncert zvládl utáhnout bez jakéhokoli odpočinku, bez řečí, jedna písnička svižně následovala druhou. Tedy nic takového, co známe i u mladších zpěváků než Dylan, kteří se někdy v půlce koncertu s průhlednou záminkou, že dávají prostor svým spoluhráčům, odšourají po dobu několika jimi zahraných písniček odpočívat do zákulisí.
Energie a švih se ostatně přenášely i na horní ochoz, kde se pár děvčat v prostoru před barem v druhé půlce koncertu pustilo do tance. Jinak publikum způsobně posedávalo na svých židličkách na ploše i sedačkách výše. Na muziku se možná víc soustředilo i proto, že nikoho nerozptylovaly mobily, povinně pevně uzavřené v neprodyšných obalech a vyproštěné až při odchodu ze sálu.
Možná že splnění tohoto svého požadavku kvitoval i sám Dylan. Samozřejmě že se obešel bez různých kašírovaných pozdravů a připomínek, ale jako žádný zde morous tentokrát nepůsobil. Po asi páté písničce do potlesku zamumlal cosi, co snad mohlo znít jako „díky“ a na samém závěru se zlehka téměř uklonil, ukázal na kapelu a pak při pohledu na diváky mírně sepjal ruce. Ovšem až tak daleko, aby je ještě odměnil obvyklým přídavkem, tentokrát jeho ochota zase nesahala.
O Dylanovi je už roky známo, že na svých koncertech nepovoluje fotografování. Obrazový doprovod k textům o nich se tedy řeší všelijak, obvykle archivními snímky z různých agentur. Ale co, když si člověk věci řeší raději po svém, tak si pro jednou může udělat radost, využít příležitost a oprášit svůj zánovní linoryt…
Text a linoryt: Jiří Janda
Comments
