Když vám v Česku někdo řekne: „Mějte se hezky,“ nejsou to jen slova. Je z nich cítit opravdovost.
British Council je od otevření pražské pobočky v roce 1946 jednou z nejvýznamnějších západních institucí v českých zemích, a to nejen jako centrum anglického jazyka, ale i jako brána do britské kultury a myšlení. Nový ředitel British Council v České republice Paul Wade se sešel s historikem Anglo-American University Geraldem Powerem. V rozhovoru probrali Shakespeara i umělou inteligenci a povídali si o tom, jaké místo má v Česku britská kultura. Paul Wade také naznačil své představy o dalším směřování British Council.
GP: Mohl byste říct pár slov o sobě? Pokud vím, v České republice už nějakou dobu pobýváte.
PW: Ano, dá se říct, že ve funkci jsem nový, ale v zemi ne. Posledních 25 let pracuji ve školství – od školky po postgraduální studium a vzdělávání pedagogů. Poprvé jsem sem přijel v roce 2002, nastoupil jsem do mezinárodní školy a učil jsem v ní čtyři roky. Poté jsem strávil nějaký čas v Londýně. Pak ve Varšavě, Moskvě a Bělehradě. Do České republiky jsem se vrátil za covidu v roce 2020 a od té doby jsem převážně v Praze. Pracuji tu v mezinárodních školách, ale působil jsem i ve státním školství, na základní škole, což znamená, že bezpečně znám vzdělávací systém a místní kulturu. Pokud jde o soukromí, moje partnerka tu pracuje v divadle. Můžu tedy říct, že mám ve městě docela dobrý okruh známých.
GP: Můžete nám povědět něco o tom, jakou roli British Council během let hrál?
PW: Pokud se vrátíme zpět k jeho počátkům, British Council byl založen v roce 1934, což byla v evropské historii převratná doba, kdy se na kontinentě vzmáhaly fašistické a komunistické síly.
Britská vláda tehdy měla pocit, že je třeba vyzkoušet něco nového jako protiváhu a že nastal čas pokusit se propagovat hodnoty liberalismu a demokracie. Letos slavíme 90. výročí a náš původní účel je stále velmi podstatný, protože pokračujeme v propagaci demokracie a liberálních hodnot ve světě, který je často zpochybňuje.
V Československu jsme začínali po druhé světové válce, protože se zdálo reálné, že by se mohl prosadit komunismus. British Council působil docela normálně až do roku 1951, kdy nás sovětský režim obvinil ze špionáže, a tak jsme se museli nadlouho uchýlit na britské velvyslanectví jako kulturní atašé. Myslím, že v 60. letech jsme krátce měli vlastní samostatné sídlo, než nás normalizace zatlačila zpátky na ambasádu. V průběhu let jsme tedy vystřídali několik sídel, odkud jsme pokračovali v práci, ale velká expanze nastala po sametové revoluci. V 90. letech minulého století jsme otevřeli úžasnou budovu na Národní. Teď je to budova Evropské komise, která stojí za návštěvu. V roce 2000 jsme se přestěhovali do stávajících prostor v ulici Politických vězňů. Podle mě proto, že se náplň práce soustředila převážně na výuku angličtiny. Češi byli šťastní, že se můžou učit anglicky a prospívat tím celé zemi a být světovější. Velmi usilovně jsme se proto vrhli na poskytování kvalitní jazykové výuky, měli jsme dobré učitele a třídy s moderním vybavením.
Dnes je výuka angličtiny stále významnou součástí naší práce, ale podporujeme i mobilitu a vzájemnou výměnu s Velkou Británií, nabízíme zkoušky, včetně cambridgeských i našich vlastních IELTS a Aptis ESOL.
Paul Wade, ředitel British Council v ČR
British Council není jen o angličtině
PW: Po devadesáti letech je jasné, že jsme se ocitli v dalším klíčovém okamžiku světové historie. Poprvé za osmdesát let máme pozemní válku v Evropě. Odehrává se konflikt na Blízkém východě. Evropa a svět žijí v obtížných časech a my neochvějně pokračujeme ve svém poslání a usilujeme o mírovější a vzkvétající svět, založený na důvěře.
Takže kromě výuky angličtiny a organizace zkoušek děláme maximum pro podporu míru a prosperity budováním vztahů, pochopení a důvěry mezi lidmi ve Velké Británii a zemích po celém světě.
Naším úkolem je propagovat kulturu, která prospívá liberálním hodnotám, lidským právům a právům všech. Ačkoli je naše práce do značné míry na britské vládě nezávislá, odráží názory nové vlády na blízký vztah s našimi evropskými sousedy. British Council vždycky tvořili lidé, kteří můžou tyto dobré sousedské vztahy reprezentovat, a to stále platí. Hrajeme svou roli při spolupráci s institucemi a partnery, kteří chtějí rozvíjet iniciativy proti všem formám nenávisti, včetně rasistických, homofobních a transfobních projevů, a pomáhat při propagaci rovnosti a inkluze v libovolném kulturním projektu. A pak je tu tradičnější kulturní činnost, například propagace britského umění. Příkladem je nedávná výstava Anthonyho Gormleyho v Rudolfinu. Zúčastnili jsme se vernisáže a byli svědky jeho přístupu k umění, který spočívá v otevřenosti a začlenění do společenství. A právě to je pro nás důležité – být součástí společenství a skutečně se angažovat.
GP: Jaké stránky života v této zemi jste si oblíbil? Nakolik jsou si podle vás Češi a Britové podobní?
PW: Podle mě si nejprve musíme uvědomit, že každý jednotlivec je svůj. Přílišné zobecňování je vždycky nebezpečné. Ale panuje tu velmi podobný smysl pro humor – láska k absurditě a radost z trochu podivného způsobu vyjadřování. Černý humor a potěšení z chytré komiky. Podobnosti jsou i v politice a britský způsob demokratického jednání se s českým skutečně shoduje. Ve společnosti je také určitá rezervovanost, kterou cizinci často považují za neslušnou, ale já rád říkám, že je to jistá národní společenská rozpačitost nebo sociální úzkost, což mají Češi určitě s Brity společné. Říkáme cizincům: „Jsem připraven s vámi mluvit, ale zatím nebudu váš kamarád.“ Češi se ale liší tím, že když se s Čechem spřátelíte, můžete se na něj celý život naprosto spolehnout. Mám Čechy rád. Líbí se mi, že jsou velmi upřímní. Když vám někdo řekne: „Mějte se hezky,“ nejsou to jen slova. Je z nich cítit opravdovost.
Také mám rád zdejší přístup k přírodě. Opravdu se mi líbí, že můžete nasednout do vlaku a za 15-20 minut můžete být v lese, který se táhne mnoho kilometrů, nebo můžete být za dvě hodiny na horách. A jsou tu krásné řeky, které pomáhají definovat Evropu a které zemi propojují s dalšími místy, třeba až se Severním mořem. Okolní přírodu si užívám. Ale je tu také kultura. Já i moje partnerka pocházíme z míst, která asi nemají za všech okolností takový smysl pro vlastní kulturu. A já mám pocit, že Češi ten smysl mají. Mají smysl pro lidovou kulturu. Lidové písně zná každý. Když někdo třeba v hospodě začne hrát, lidé zpívají s ním, to se v Anglii neděje. V Anglii si lidé často myslí, že tradice je něco, co dělali naši rodiče. Se slovem „tradice“ v tomto smyslu a s představou, že se používá k ochraně staromódních hodnot, mám problém. Tradice je něco, co je ve vaší společnosti pevně zakotvené a posunuje ji kupředu. Myslím si, že Češi svou tradici využívají k tomu, aby společnost posouvali.
GP: Podle mého je moc dobře, že vnímáte omezení britských tradic a společnosti a přínos těch českých, protože jde o vzájemnou výměnu, nemám pravdu?
PW: Jde o vzájemnou výměnu. Součástí mé práce je usilovat tady o rozvoj kulturního kapitálu British Council a je opravdu důležité najít průsečík s českou kulturou. Můžeme se proto ptát: je tu někdo, kdo má třeba britské vzdělání a je aktivní v kulturním sektoru, nebo jsou tu britští umělci, kteří tu žijí a pracují a jsou součástí místní společnosti? Nejde jen o Shakespeara, Coldplay a krále. Jde o vazby mezi našimi kulturami. Působí tu báječní britští umělci, hudebníci a divadelníci, kteří v Čechách žijí a pracují a začleňují se do české společnosti, ale pořád dělají věci inspirované britskou kulturou. A to je opravdu krásný průsečík.
Umělá inteligence tvoří, jen když dostane příkaz
GP: V současné době se učíme žít s umělou inteligencí. Co to podle vás znamená pro nás jako učitele a studenty?
PW: Je to zajímavé. Viděl jsem na toto téma přednášku, kde jistý technický guru předpověděl, že za pět let učitele potřebovat nebudeme. Všechny je můžeme nahradit. On ale nerozumí dětem. Když učíte angličtinu ve skupince pětiletých dětí, umělá inteligence si nevšimne jednoho z nich, které neodpovídá, protože potřebuje na záchod. Umělé inteligenci nedojde, že někdo špatně rozuměl, protože si spletl význam podobně znějícího slova a jde na větu ze špatného konce. Umělá inteligence neuvidí, jak se člověk tváří, když nerozumí. Pro výuku je zásadní lidský aspekt, který umělá inteligence ve své současné podobě nebo směřování nemůže nahradit. Neznamená to, že by ve výuce neměla místo. Má v ní zásadní místo. Ulehčuje učitelům práci. Příprava výukových materiálů je mnohem rychlejší, když s pomocí umělé inteligence najdeme, co potřebujeme, ať jsou to gramatická pravidla nebo seznam slovíček. A má skutečně důležitou roli při hodnocení. Například v minulosti jsme museli hodnotit poslech osobně. Umělá inteligence teď může nahrávat hlasy, analyzovat vzorce ústního projevu, rozpoznávat chyby a známkovat. Takže v budoucnu by si mohlo mnohem víc lidí udělat hodnocení na dálku samo pomocí umělé inteligence. V British Council máme plně digitální platformu Aptis ESOL, kde si uděláte čtení, mluvení a poslech čistě na počítači. Myslím si, že v budoucnu budeme moct využít umělou inteligenci jako součást hodnotících nástrojů. Proto má velký význam.
Je také důležité poznamenat, že nejde jen o učení. Umělá inteligence bude mít svou roli i v kultuře, i když umělce nahradit nemůže. Umění děláme jako prostředek k vyjádření emocí. Děláme ho jako prostředek k řešení otázky nesmrtelnosti. Umřeme. Co po nás zůstane? Píšeme romány, tvoříme hry, děláme divadelní představení a vynikající umělecká díla, abychom promlouvali ke světu i v době, kdy náš život skončí. Umělá inteligence něco dělá, protože jí to přikážete. Když ji necháte být, uměle se nerozhodne, že bude umělecky tvořit. Může napsat román. Ale neznamená to, že chce. Nechce, protože nezemře. A proto si myslím, že umělou inteligenci musíme využívat (což neděláme) k nahrazení věcí, které se týkají smrtelnosti. Aby ten, kdo pracuje, mohl svobodněji žít skutečný život. Nejde o náhradu umělců. Tam není její místo. Ale je to účinný nástroj, který můžeme použít ke zdokonalení toho, co děláme. Jako učitelé můžeme s její pomocí zajistit, že se více lidí bude učit efektivněji a úspěšněji.
Comments
