ANNA KRYVENKO: Cíl mého natáčení byl splněn, když jsem do filmu dostala vojáky okupačních armád
Dokumentární film Můj neznámý vojín je režijním debutem Anny Kryvenko, Ukrajinky, která ve svých 23 letech odjela studovat do Prahy a žije v ní dodnes. Domů, na Ukrajinu, se pravidelně vrací. Při jedné z takových návštěv narazila Anna na fotoalbum, v němž na mnoha fotografiích chyběla jedna postava. Byla vystřihnuta. Tato skutečnost odstartovala koloběh událostí, jež vyústily vznikem snímku Můj neznámý vojín.
Inspirací pro natočení snímku Můj neznámý vojín byla v podstatě účast Vašeho prastrýce na okupaci tehdejšího Československa. Zajímala jste se o tuto problematiku i předtím?
Neřekla bych, že mě toto téma nějak moc zajímalo, ale samozřejmě jsem věděla, že v roce 1968 přišla do Československa sovětská vojska, aby potlačila liberálnější nálady. Otázky – kdo, jak, proč – jsem si vlastně nepokládala. Nedělalo mi ale dobře, že žiju v zemi, kde události, co se staly před 50 lety, ovlivňují názory místních na lidi z jiného státu. Nikdy jsem nechápala, stále nechápu, proč se ta nevraživost táhne tak dlouho. Nenávist setrvává…
Ačkoliv je snímek převážně černobílý, jasně ukazuje, že situace černobílá nebyla. Pokud byste měla vybrat jedno poselství, to nejdůležitější, jenž v něm nacházíte Vy, které by to bylo?
Důležité pro mě bylo ukázat, že vždy, v jakékoliv životní situaci, existuje opačná strana. A není to vždy tak, že je to absolutní opozice a protipól – dobro nebo zlo, oběť nebo vrah, Východ nebo Západ. Uvnitř konstrukce existují živí lidé, kteří trpí. Neví, co dělat. Vnitřně bojují. Tyto teze se vlastně staly jedním z hlavních východisek pro film Můj neznámý vojín.
Jaké je to být okupantem? Zůstává člověk člověkem? Může něco změnit? Myslíš si, že někam jedeš zachraňovat svět od revoluce a najednou vidíš, že tě lidé nenávidí. Že ty jsi pro ně zlo…
Druhý motiv, který je stejně důležitý, je pocit zděděné viny. Viny za něco, co člověk neudělal. Já, a vím, že i mnozí další lidé z bývalého Sovětského svazu, ten pocit máme i v dnešní době. Právě současnost je ve filmu stejně důležitá jako historie. Moc se o tom nemluví, ale kdokoliv, kdo v Česku hovoří rusky, bývá docela často vnímán jako „Rusák, který nás okupoval“. Ať už je z Ukrajiny, Běloruska, Kazachstánu nebo dokonce z Ruska. Je to citlivé téma, které jsem se snažila alespoň nastínit.
Bylo náročné získat záznamy okupace od ostatních zemí? Tedy od Lotyšska, Slovenska, Belgie, Ruska a USA?
Je to spíš otázka času a znalostí, kde a v jakém archivu mohou kýžené materiály být. Není to až tak komplikovaný proces, spíše je to dlouhá a monotónní práce. Díváte se na hodiny a hodiny opakujících se materiálů a hledáte v nich záběry, které jste doposud neviděli. Mé oblíbené archivy pochází z Belgie a natočil je reportér Raoul Goulard. Kromě toho, že natáčel tanky, hořící auta a davy lidí, natočil také portréty sovětských vojáků, kteří sedí na tancích a nechápou, co se kolem nich děje. V jejich očích je vidět úplná bezmoc. Je zajímavé, že většina natočeného materiálu souvisí s tím, co se dělo v Praze. Člověk má pocit, že už to viděl. Protože je to ten stejný hořící tank u rozhlasu nebo dokonce ten stejný voják na tanku. Při tom to mohou být americké archivy, které byly zdigitalizovány před dvěma lety. Lidská paměť to prostě dokresluje sama.
Mezi Ukrajinou a Ruskem v současnosti probíhá válečný konflikt a poloostrov Krym je okupován. Vidíte Vy nebo Vaše rodina podobnost mezi rétorikou SSSR a současného Ruska?
Určitě. Když jsem dělala rešerše v Ruském státním filmovém archivu v Krasnogorsku, dívala jsem se asi na 25 dílů zpravodajského týdeníku od roku 1965 do roku 1969. Při zmínkách o cvičení NATO v Západním Německu používali doslova stejný text, který dnes slyšíme v ruské státní televizi. Nemohla jsem tomu uvěřit… Co se týká Ukrajiny, používají stejná pojmenování a formulace jako když mluvili o Hitlerovi a koncentračních táborech. Je to natolik absurdní, že nevím, zda se mám smát nebo plakat. Nechápu, jak může někdo uvěřit například tomu, že v Kyjevě někdo oběsí člověka za to, že mluví rusky a ne ukrajinsky.
Vyrůstala jste na Ukrajině a až ve svých 23 letech jste odjela studovat do Prahy. V dokumentu zazní, že jste se setkala i s nenávistnými reakcemi, protože si lidé, zejména starší generace, mysleli, že jste Ruska. Která taková reakce Vám nejvíce utkvěla v hlavně?
Díky Bohu nebylo za devět let, co jsem tady, podobných situací mnoho. Možná je v nějaký okamžik přestane člověk vnímat. Mluvím česky, nemám už strašidelný přízvuk, není to tedy tak, že by pokaždé všichni poznali, že jsem cizinka z východu. Jedna situace ale byla poměrně bizarní, bylo to v souvislosti se začátkem války v Donbasu. Seděla jsem s kamarádkou, střihačkou Darjou Černjak, Mluvily jsme rusky o aktuální situaci na východní Ukrajině. Najednou, z ničeho nic, mi začala nějaká žena, co nás poslouchala, nadávat. Prý když jsem v české hospodě, ať mluvím česky a co si my Rusáci dovolujeme, ať se podívám, co jsme na Donbasu udělali. Ač jsem chtěla, nedokázala jsem jí vysvětlit, že i když mluvím rusky, tak to neznamená, že jsem Ruska, ale i kdybych byla…Přece nemůže znát mé osobní názory, neví, jaký jsem člověk a jaký je můj příběh… Ta žena byla velmi agresivní, čekala jsem, kdy přijde a vylije na mě pivo. Poprvé mi někdo nadával za to, že na Ukrajině je válka. Pochopila jsem, jak hrozně se musí cítit Rusové, kteří nepodporují současnou ruskou vládu, ale tím, že jsou z Ruska, jsou vyzýváni k zodpovědnosti za to, co se tam děje. To je děsivé…
Na začátku natáčení jste, předpokládám, měla nějaká očekávání, nějaký cíl. Podařilo se Vám je naplnit? Nebo se během těch dvou let vzniku filmu očekávání postupně měnila?
To je dobrá otázka. Samozřejmě, že jsem do toho s nějakým očekáváním šla. Chtěla jsem mít například film bez voiceoverů. To se pomalu začalo měnit, protože vypravěč ve snímku být musel. Nechtěla jsem tam být přítomna, není to film o mém životě, ale čím déle jsme na filmu pracovali, tím více bylo jasné, že bude vyprávěn z mého úhlu pohledu. Z pohledu mladé ženy z Ukrajiny, která žije v Praze. Ve výsledku je tedy film i o mé rodině, o současné situaci na Ukrajině a v Rusku, na Krymu a zároveň o projevech české xenofobie a vztahu k cizincům. Podobně je to i s archivem, ve filmu jsem nechtěla mít mé osobní fotky nebo dokonce ztvárňovat moji přítomnost. Film je asi z 60-70 % složen z archivních materiálů – českých, slovenských, ruských, belgických, amerických, oficiálních, ale nakonec i soukromých.
Cíl mého natáčení byl splněn ve chvíli, kdy jsem do filmu dostala záběry tváří vojáků, kteří si evidentně uvědomují, že se kolem nich děje něco úplně jiného, než jim bylo řečeno. Právě tyto záběry jsou pro mě náladovým měřítkem celého filmu.
Comments
